USA hledaly způsob, jak více zabezpečit své mezikontinentální rakety. Nakonec ale zůstaly u starého řešení

Během studené války si Sovětský svaz a Spojené státy navzájem hrozily jadernými zbraněmi. Existovalo několik základních způsobů, jak je k nepříteli dopravit. Šlo to letadly, druhou možností pak byly střely odpalované z ponorek, případně jiných plavidel, a posledním způsobem byly mezikontinentální balistické rakety. Ty jsou nesmírně účinné a mohou hlavice dopravit v podstatě kamkoli na planetě. Ale jsou to také křehká zařízení, na která lze zaútočit.

Silo je pevné, ale vršek je na povrchu

Běžným postupem během studené války, a vlastně i dnes, bylo schovat tyto zbraně pod zem do odpalovacích sil. Zní to dobře, ale problémem je, že poté, co kolem země začaly kroužit špionážní satelity, nebylo možné sila utajit. V případě konfliktu by na ně mohl nepřítel zaútočit. I když byla hluboko pod zemí a samotné rakety a obsluha by mohly přežít, vlastně stačilo poškodit jen poklopy sil a rakety by nelétaly. V případě jaderného útoku z ponorek by k silům střely mohly doletět i v relativně krátkém čase.

Není proto divu, že Spojení státy v 70. a 80. letech, když připravovaly nový typ mezikontinentálních raket, kterými se nakonec staly LGM-118 Peacekeeper, uvažovaly, jak je co nejlépe ochránit proti případnému útoku. Jedním z řešení bylo zakopat je hlouběji nebo do pevných skal. To by samozřejmě pomohlo, ale neřešilo by to problém poškozeného poklopu sil, a tím nemožnost raketu odpálit, a problém by tak zůstal

Rozsáhlá síť tunelů

Když nebylo možné sila utajit, řešením by bylo postavit jich obrovské množství a propojit je podzemním systémem. V němž by se pohybovala vozidla a náhodně by rakety převážela. Nepřítel by nevěděl, kde nyní střely jsou. Případně by tunely byly jen v malé hloubce a zařízení by mohlo prorazit strop a střelu odpálit. Problémem bylo, že by to bylo nesmírně drahé. Uvažovalo se i o možnosti rakety umístit na mobilní podvozky, ale byly velké a vozidla málo pohyblivá. To je způsob používaný v SSSR i Rusku nebo Číně.

iZdroj fotografie: Public Domain

To by nebyl problém v případě vlaků – a USA mají hustou vlakovou síť. Zpočátku neměl plán příliš velkou prioritu. Když se ale ukázalo, že k tomuto řešení přistoupili Sověti, Američané na něm začali také intenzivně pracovat. Uvažovalo se, že jaderné vlaky by se pohybovaly na méně využívaných tratích a mohly by jich být i desítky. Protože ale skončila studená válka, plán se nakonec neuskutečnil. Existovaly ovšem nápady například na to, že by se tyto rakety mohly odpalovat z obřích letadel. To by bylo možné, ale dohody mezi USA a SSSR takováto řešení nakonec zapověděly.

Vyskytly se i myšlenky na stavbu levných dieselových ponorek s raketami, které by se ukrývaly u pobřeží USA. Nebo na speciální vznášedla, jež by mohla rakety přepravovat velikou rychlostí z místa na místo. Nakonec jen byla upravena stará sila a také byla vybavena novými raketami, protože změnou situace ve světě po skončení studené války již nebyla taková síla nutná. Díky dohodám jaderných velmocí významně klesl i počet jaderných zbraní. Nakonec se tedy nezvolilo řešení žádné.