Tajemství Los Alamos. Hloubení tunelů za pomoci jaderné energie

Pokud se řekne Los Alamos, každému se asi vybaví projekt americké jaderné bomby, který nakonec v roce 1945 vedl ke svržení pum na Hirošimu a Nagasaki. I poté zde samozřejmě vědci pracovali na rozvoji jaderných zbraní a dalších projektech. V nevadské poušti vznikly dlouhé tunely, v nichž se jaderné zbraně a další tajemství po desetiletí přechovávaly. Probíhaly zde však i mnohé přínosné pokusy, například takové, co vedly k objevu neutrin, ale i takové, které znějí skoro jako sci-fi a nakonec se nerealizovaly.

Po letech se tunely zpřístupnily

Do dlouhých tunelů se nemohla veřejnost dlouhou dobu podívat, protože zde prakticky vše bylo označeno jako přísně tajné. Ovšem v 21. století některá omezení padla, a tak se vybraná veřejnost a někteří novináři mohli do prostor podívat. Vznikla odtud i videa, jež ukazují chodby táhnoucí se desítky, možná i stovky metrů daleko. Jak zde bylo vše zabezpečeno, to ukazují i masivní trezorové dveře vedoucí do jednotlivých místností. V nich se v průběhu let skladovaly různé materiály.

V Los Alamos vědci pracovali nejen na jaderných zbraních, ale i na dalších projektech. Jedním z nejzajímavějších byl nápad na hloubení tunelů do nitra země za pomoci jaderné energie. Poprvé tato myšlenka vznikla na konci 50. let, kdy Bob Potter zjišťoval, zda by topné wolframové články, které inženýři vyvinuli pro maketu reaktoru v jiném projektu, dokázaly tavit horninu. Ukázalo se, že ano, ale v myšlence se nakonec nepokračovalo.

Desítky kilometrů do nitra země

Ovšem na přetřes přišla opět na začátku 70. let, kdy o ní vědci diskutovali. Tato myšlenka se měla dostat i do kongresu. Zněla tak zajímavě, že jí šéf laboratoře v Los Alamos dal zelenou. Záměrem bylo nahradit používané řezací rotující hlavy současných razících štítů nepohyblivými. Ty by se horninou prokousávaly za pomoci velkého žáru. Vědci doufali, že by se tak mohly vytvořit tunely dlouhé i desítky kilometrů vedoucí i do velkých hloubek. Nakonec však zůstalo jen u vědeckých studií.

iZdroj fotografie: Los Alamos National Laboratory

Studie rozvíjely dva koncepty. Prvním byla myšlenka jakési hybridní hlavy, která by kombinovala řezací technologii s tavící. Druhý by byl založen jen na tavení. Desítky malých sond žhavených jadernou energií by narušovaly horninu a tavily ji. Oba návrhy navíc počítaly s tím, že minimálně část vytěžené horniny by se roztavila na hmotu připomínající vulkanické sklo. Touto hmotou by se zpevňovaly střeny vytvořeného tunelu.

Projekt nakonec přešel na ministerstvo energetiky. Tam vyšuměl a nikdo v něm nepokračoval. Ale otevřel se v 80. letech během úvah o výstavbě základny na Měsíci a dalších planetách, kde by se touto technologií mohly stavět základny. Ačkoli z něho nakonec nic nebylo, neznamená to, že by se nějaká podobná technologie nemohla znovu objevit. Lidstvo reálně plánuje brzký návrat na Měsíc, poté cestu na Mars. Nikdo neví, co všechno toto nové vesmírné dobrodružství může přinést.