Ohlédnutí za Pařížskou mírovou konferencí: Před více než 100 lety začalo mírové jednání, jež změnilo světovou rovnováhu sil

Cílem Pařížské mírové konference, jež byla zahájena 18. ledna roku 1919, bylo diplomaticky ukončit první světovou válku. Jedná se o konferenci s nejobsáhlejším programem v historii. S pádem velkých říší bylo totiž třeba nejen přepsat evropské hranice, ale také obnovit hospodářskou a obchodní spolupráci. Přes nesporně problematické výsledky jednání, které daly později vzniknout nové krizové situaci v Evropě, měla událost zásadní význam. Byly zde založeny základy kolektivní bezpečnosti, které se ovšem mohly rozvíjet až po další hrůzné zkušenosti v podobě druhé světové války.

Cíle mírové konference

Versailleské mírové konference se zúčastnilo celkem 27 států válčících na straně Dohody a pět britských dominií. Probíhala s přestávkami od ledna roku 1919 do ledna 1920 a zabývala se poválečným uspořádáním v Evropě a potrestáním viníků války, zejména tedy Německa. Jejím cílem bylo nalézt nové uspořádání mezinárodních vztahů. Woodrow Wilson obhajoval smířlivý postoj s poraženými mocnostmi a doufal, že se delegace budou držet Čtrnácti bodů, ve kterých formuloval své představy.  

Prezident Francouzské republiky, Raymond Poincaré, ve svém úvodním projevu zdůraznil potřebu nastolit spravedlivý mír a vyzval přítomné diplomaty, aby se vzdaly svých sobeckých snů. Představy jednotlivých vítězných mocností o poválečném uspořádání se totiž značně lišily. Celkem bylo mezi každým z poražených států a ostatními zúčastněnými státy podepsáno pět smluv. Poražené státy se na tvorbě náplně smluv ovšem nepodílely a o osudu zemí bylo rozhodnuto v jejich nepřítomnosti.

Obsah jednání, především uspořádání hranic a Německo

Pařížské mírové konference jsou již přes 100 let staré. Stále si však zachovávají svůj význam při analýze mnoha rysů sociálně-politické situace v moderním světě. Jedním z problémů, o nichž se v Paříži aktivně diskutovalo, bylo stanovení nových hranic. Pro mnoho regionů, včetně střední a jihovýchodní Evropy, byla rozhodnutí o národní otázce životně důležitá a jednání tak bylo velmi dramatické. Dopady těchto rozhodnutí jsou znatelné ještě dnes.

Jako nejproblematičtější se však projevily záležitosti týkající se Německa. Naskýtaly se v zásadě pouze dvě možnosti, buď Německo tvrdě potrestat a zcela zbavit moci nebo na něj brát ohled a určit takové podmínky, na něž by přistoupilo dobrovolně. Versailleská mírová smlouva, kterou Německo a 27 spojeneckých států podepsalo 28. června roku 1919, představovala jakýsi kompromis mezi ideami poválečného uspořádání jednotlivých zástupců spojeneckých států, nikoliv však mezi Německem a Spojenci.

Tresty pro Německo

Kromě územních ztrát a odzbrojení bylo Německo potrestáno také z finančního hlediska a jeho povinnost odškodnit státy zasažené válečným konfliktem byla včleněna do mírové smlouvy. Německo bylo tedy tímto označeno za hlavního viníka, který byl odpovědný za veškeré ztráty, jež státy Dohody během války utrpěly.

Versailleská mírová smlouva obsahovala celkem 440 článků, zahrnujících ustanovení Společnosti národů, přesné stanovení hranic, ztrátu části německého území a všech kolonií. Součástí smlouvy bylo také odzbrojení německé armády a povinnost Německa platit reparace. Další články upravovaly například obchodní, právní a hospodářské vztahy Německa a evropských států.

Dopad mírové konference

Francouzský maršál Ferdinand Foch uvedl, že smlouva nepředstavuje mír, ale pouze příměří na dalších dvacet let. Také slavný anglický ekonom John Maynard Keynes označil smlouvu za kartaginský mír. I když se může zdát, že oba skeptikové byli na stejné straně, ve skutečnosti každý vycházel z úplně jiné podstaty věci. Flocha vyděsilo, že se s Německem nezachází tvrději a že Francie smlouvou strádá.

Keynes pevně věřil, že smlouva je příliš tvrdá a sráží Německo na kolena, což pro Evropu nevěstí do budoucna nic dobrého. Také Itálie, které se nikdy nedostalo uznání za účast ve válce, odcházela s prázdnou. Němci se cítili být výsledky konference poníženi, po podpisu Versailleské smlouvy byla hospodářská, politická i sociální situace v Německu značně napjatá a nestabilní.

Pro Německo, vyčerpané z války, bylo navíc například zpřístupnění Baltského moře Polákům ekvivalentem sypání soli do čerstvých ran. Napjatá situace, sílící nespokojenost a touha po revizi podmínek smlouvy vedla k vládním krizím, šíření nacionalismu a radikalizaci části obyvatelstva, což dalo vzniknout mnohým levicovým i pravicovým extremistickým hnutím a nakonec nástupu nacistů k moci.

Co si o důsledcích konference myslíte vy?

Zdroj: Cambridgescholars, Onlinelibrary