Stíhačka se skvělými výkony a silnou výzbrojí trpěla řadou neduhů, které jí zlomily vaz. Dnes ji znají už jen skuteční letečtí fanoušci.
V polovině 30. let 20. století již bylo jasné, že válka se blíží. Britské ministerstvo letectví začalo proto horečně poptávat u výrobců nová letadla, která by dohnala uznávanou technologickou převahu německých a italských letadel. Vydalo i specifikaci F.37/35, požadující dvoumotorové stíhačky pro ničení bombardérů s výzbrojí čtyř kanónů Hispano ráže 20 mm. V té době to byla mimořádně silná výzbroj a spolu s požadovanou rychlostí 530 km/hod měla přemoci jakýkoli tehdejší moderní bombardér protivníka. Tak se začal psát příběh Westlandu Whirlwind.
Krasavec s drtivou palebnou silou
Do soutěže se vedle Westlandu přihlásily i firmy Bolton-Paul a Hawker, ale projekt Westlandu byl viditelně nejpokročilejší, a proto byl u něho objednán i prototyp. Stavba prototypu začala v květnu 1937 pod vedením nadaného inženýra Williama Edwarda Willoughbyho „Teddy“ Pettera. Tehdy revoluční a nové technologie, které byly použity v konstrukci této stíhačky, však způsobovaly neustálý posun termínu dodání, protože s nimi nebyly zkušenosti.
První prototyp, označený jako Westland P.9, se neplánovaně dostal do vzduchu 11. října 1938. Při pozemním testu pojíždění se zkušebnímu pilotovi Haroldu Penrosovi „podařilo“ – i díky technicky nedotaženému ovládání přípustě plynu – nevyzkoušené motory Rolls-Royce Peregrine až přespříliš vytočit a musel nechtěně odstartovat. Stroj se mu podařilo zvednout pouze 1,5 metru od plotu letiště. Ve vzduchu Penrose zjistil, že stroj je dobře ovladatelný a stabilní, a bezpečně se vrátil na letiště.
Plno novinek
Westlandu Whirlwind měl rozpětí 13,73 metrů, délka trupu činila 9,84 metrů a výšku měl 3,28 metrů. Hmotnost prázdného stroje byla 3 769 kilogramů a maximální vzletová pak 4 697 kilogramů. Maximální rychlost byla 579 kilometrů v hodině, dostup 9 200 metrů a dolet 1 300 kilometrů. Na první pohled se jednalo o oku lahodící stroj. Vše bylo podřízeno aerodynamickým zákonům. Jednomístný dolnoplošník patřil mezi skutečnou špičku tehdejší britské technologie.
Velmi elegantní a tenká byla na svoji dobu konstrukce křídla. To bylo zapříčiněno tím, že nosníky křídla byly lisované a byly obráběny do potřebného tvaru. Velkou novinkou byla i integrovaná palivová nádrž ve křídle. Nádrží procházející nosník a žebra křídla hrály i roli příček mezi nádržemi. Nádrž byla vyplněná samosvorným obalem Dainatex. Potah stroje byl místo hliníku ze slitiny obsahující hořčík, která byla nejen lehčí, ale i odolnější.
Krásný výhled
Novinkou, kterou si piloti zamilovali, byl kapkovitý překryt kabiny, který pilotům zajišťoval dokonalý výhled na všechny strany a byl později využit u novějších verzí Spitfirů a bitevníku Hawker Tempest. Ne všechny novinky však byly ku prospěchu. Dvanáctiválec Rolls-Royce Peregrine měl být absolutní špičkou ve své kategorii s výkonem 885 koní.
Brzy se však ukázalo, že je Achillovou patou stroje. Peregrine měl příliš mnoho technických problémů a často se přehříval. Firma Rolls-Royce se soustředila na vývoj motoru Merlin a na dotažení vývoje motorů Peregrine nebyly kapacity.
Problémy byly i s výfukovým systémem. Ten byl řešen s ohledem na dosažení maximální aerodynamičnosti, byl však až příliš náchylný k přehřívání a byl potenciálním zdrojem požárů motorové instalace. Počáteční provedení podvozku bylo také příliš křehké a podvozek při hrubším přistání měl tendenci se bortit.
Také aerodynamika ocasních ploch nebyla zcela vpořádku, ale po úpravách prototypu se podařilo nedostatky odstranit. Jediným a zároveň i osudovým nešvarem byly chronické problémy s motory.
Pomalu do zapomnění
V březnu 1939 vzlétl druhý prototyp a teprve v červnu 1940 první sériový stroj. Odklady se zahájením výroby byly nejen z důvodů úprav stroje, ale i kvůli experimentům s výzbrojí. Na stroji se zkoušelo vedle 37milimetrového kanónu, který měl být použit i proti lodím, i dvanáct kulometů Browning 7,62 milimetrů. Avšak nakonec vše skončilo u původní výzbroje, tedy čtyř 20milimetrových kanónů Hispano se zásobou 60 kusů munice na zbraň. Stroj byl veden jako přísně tajný, a dokonce i v identifikačních příručkách RAF nebyly jeho přesné specifikace.
Whirlwindy začala dostávat 263. letka RAF. Piloti si nové stroje oblíbili. V nízkých výškách se stroj téměř vyrovnal Spitfirům v obratnosti. Bez problémů zvládal let s jedním motorem a měl mohutnou palebnou sílu. Problémy byly stále s motory a hydraulikou podvozku. I když se výroba v druhé polovině roku 1940 stabilizovala a Westland dodával dva stroje týdně, RAF už o stroj přestala mít zájem.
Důvodů bylo několik. Nové verze Spitfirů a Hurricanů měly naprosto srovnatelnou palebnou sílu s Whirlwindem a Bristol Beaufighter měl zase mnohem větší zásobu munice. Všechny tyto stroje byly konstrukčně jednodušší, ověřené v boji a navíc jejich sériová výroba běžela naplno už delší dobu.
Navíc Whirlwindy nemohly být kvůli precizní aerodynamické konstrukci bez zásadní rekonstrukce modernizovány, zvláště konstrukce křídel nedovolovala motory Peregrine vyměnit za spolehlivější Merliny, jak se původně uvažovalo. V lednu 1942 byla výroba Whirlwindů po 144 kusech ukončena a objednávka na dalších 256 strojů zrušena.
V boji
V říjnu 1940 byla 263. letka uznána za plně bojeschopnou, a protože již bylo po bitvě o Británii a aktivita Luftwaffe nad britskými ostrovy byla nízká, stroje převzaly úlohu stíhacích bombardérů a ve francouzských pobřežních vodách „lovily“ německé lodě a čluny.
I kvůli nim Němci většinu svých námořních transportů museli přesunout na noc. V polovině roku 1941 bylo definitivně rozhodnuto většinu strojů přestavět na bitevní verze. Whirlwindy dostaly pod křídla dva závěsníky, každý pro pumy do ráže 250 kg. Celkem tedy unesly až 500 kg pum.
Zbytek kariéry pak prožily Whirlwindy v bojích nad pobřežím Francie, kde napadaly vlaky, konvoje a námořní a říční lodě. Díky jejich rychlosti a obratnosti byly jejich ztráty poměrně malé a Němci je díky jejich bojové účinnosti skutečně nenáviděli. V polovině roku 1943 však již byly zbylé Whirlwindy značně opotřebované a byly nahrazovány modernějšími Hawker Typhoony.
Westland Whirlwind byl nepochybně stroj s velkými ambicemi. Měl skvělé výkony a konstrukce byla dosti pokroková. Avšak jeho původní úlohu velmi rychle převzaly již zavedené stíhací letouny RAF, především Spitfiry, Beaufightery a nakonec i stíhací verze Mosquit. Jako bitevníku mu dobře konkurovaly například upravené Hurricany, v bitevní podobě nazývané Hurrybombery, kterých bylo mnohem více a byly výrobně výrazně levnější.
A když přišly do výzbroje RAF nové Hawkery Typhoon, i kariéra bitevníků pro Whirlwindy skončila. Jejich konstrukce dovedená do detailu paradoxně nedovolovala bez nákladných přestaveb dál rozvíjet možnosti typu, a především kvůli nespolehlivým motorům RAF nakonec ztratila o o něj zájem. Poslední stroj pod civilní imatrikulací ve službách firmy Westland dolétal roku 1947. Dodnes se bohužel nezachoval v muzeích žádný z těchto krásných, ale problémových strojů.
Jak by si asi vedl Westland Whirlwind v bitvě o Británii?
Zdroj: Bill Gunston, Bojová letadla druhé světové války, Praha, 1998.
Události
|
PŘEČTENÍ: 26945
Události
|
PŘEČTENÍ: 29673
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 27858
