Od krutého pronásledování ke státnímu náboženství: Sedm zajímavostí z divokých dob raného křesťanství

Křesťanství je nejrozšířenějším náboženstvím na světě, jež pod svými křídly shromažďuje více než 2 miliardy věřících. Jedná se o náboženství monoteistické, křesťané věří pouze v jednoho jediného Boha a zároveň následují příběh Ježíše Krista, Spasitele neboli Božího syna. Kristova strastiplná cesta je popsána v Novém zákoně Bible, která je pro křesťany hlavním pramenem víry. Pojďte se s námi podívat na samý počátek křesťanských časů. Dozvíte se například, že i za velikonočními tradicemi se může skrývat mnohem temnější symbolika, než se na první pohled zdá.

Ježíšovo židovské hnutí

Zatímco v dnešní době lze křesťanství považovat za zcela strukturované a civilizované náboženství, na samém počátku tomu tak rozhodně nebylo. V prvních letech po Ježíšově smrti existovalo na světě jen pár desítek Kristových stoupenců. V této době se tedy nedá mluvit úplně o náboženství, ale spíše o hnutí, jež Římané dokonce označovali jako sektu. To vlastně není ani tak daleko od pravdy, neboť prvními stoupenci byli židé sídlící v Jeruzalémě, kteří sami sebe ještě ani nepovažovali za křesťany, nýbrž opravdu za stoupence židovského hnutí.

Tito první následovníci se asi po 10 až 15 letech po Spasitelově ukřižování usadili ve starověkém řeckém městě Antiochii, a právě zde se poprvé objevil termín „křesťan“. Nebylo to však označení, které by si Ježíšovi stoupenci dali sami. Jednalo se spíše o termín, jímž začali skupinu věřících označovat samotní obyvatelé Antiochie. Historikové dodnes diskutují o tom, zda se zpočátku nejednalo dokonce o hanlivý výraz. To jsou však pouze neověřitelné domněnky.

Rovnoprávnost v očích Boha

Raná církev byla ze sociálního hlediska anomálií. Nazývala se chrámem nebo svatyní, přičemž ale nepřinášela zvířecí oběti, což byl charakteristický rys víceméně všech starověkých náboženství. První křesťané usilovali o začlenění občanů různých ras a příslušníků rozdílných společenských vrstev do rovnostářského společenství. Což se jim přinejmenším během prvních 2 generací docela dařilo.

Z tohoto důvodu, a samozřejmě nejen pro něj, byli však první křesťané považováni za nevěrohodné. Velká část obyvatelstva byla nesmírně chudá a pouze hrstka osob se těšila dobrým majetkovým i životním standardům. Společnost jako celek tak byla striktně uspořádaná, což bylo zejména pro vyšší vrstvy velice komfortní. Na samém počátku křesťanské řady zaplňovali lidé žijící na okraji společnosti, tedy zejména ženy a otroci.

Návrat Spasitele a slib posmrtného života

První křesťané bezmezně věřili, že se Ježíš brzy vrátí a pravidelně se scházeli, často jen v malých skupinkách ve svých domech, aby se modlili, zpívali a oslavovali tak Kristovo jméno. V počátcích křesťanství hrál významnou roli při konvertování lidu rovněž příslib posmrtného života. Ten byl totiž slíben každému, kdo se rozhodl přijmout křesťanskou víru za svou. A nesmrtelná existence v nebi byla jistě lákavou nabídkou.

Našli se i stoupenci, kteří se úplně vzdali pozemského způsobu života a zasvětili se modlitbám a duchovnu. Často opouštěli svá obydlí a pobývali o samotě na místech daleko od civilizace. Trpělivě čekali na Ježíšův slíbený návrat. Právě tito oddaně zbožní křesťané začali brzy skládat sliby celibátu, skromnosti a rovnosti. Stávali se tak vůbec prvními mnichy a jeptiškami.

Rozdělení církve na dvě větve

I když bylo na samém počátku křesťanství poněkud zmatečné, časem se ustálilo v jeden pramen, který postupně sílil, a shromažďoval pod sebe čím dál více věřících. Více věřících znamená však také více názorů, vlivem čehož, společně s několika dalšími faktory, tak časem došlo k rozštěpení křesťanské církve. První dvě církve se od sebe oddělily při takzvaném Velkém Schizmatu, k němuž došlo roku 1054. V té době byl centrem křesťanské církve Řím, avšak víra se čím dál více stahovala do Konstantinopolské metropole.

Právě Konstantinopol se po schizmatu stala centrem pravoslaví. Při pohledu na dnešní křesťanskou víru si můžeme jasně povšimnout, že katolictví je typické zejména pro západní země. Naopak pravoslavnou církev budeme hledat spíše na východě. O mnoho let později, v 16. století, se pak ještě vyčlenila církev protestantská, která s pravidly tradiční církve nesouhlasila.

Krutá persekuce raných křesťanů

Možná jste slyšeli, že raná církev byla pronásledována Římany a byla přinucena k tajným bohoslužbám v katakombách. Toto tvrzení je sice pravdivé, avšak poněkud zavádějící, neboť k persekuci sice docházelo, ale zpočátku docela sporadicky. A značně se lišila v závislosti na místě a době. Možná jste ovšem netušili, že ke zdaleka nejhoršímu pronásledování křesťanů v prvních staletích docházelo v Perské říši, nikoliv v Římské.

Peršané během prvních staletí křesťany tolerovali. Jak říká staré sanskrtské přísloví: „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“ Avšak po konverzi Římské říše na počátku 4. století začali Peršané křesťany pronásledovat, a to zejména z toho důvodu, že jejich tehdejší úhlavní nepřátelé se nyní považovali za křesťany. Velké perské pronásledování probíhalo od roku 339 do zhruba roku 370, tedy přibližně ve stejné době, kdy křesťané nabývali v Římské říši privilegovaného postavení.

Křesťanské katakomby

Na rozdíl od svých pohanských protějšků, raně křesťanští Římané neuznávali spalování zemřelých a přáli si jejich těla pohřbít. Ve starém Římě však bylo pohřbívání na území města nezákonné a zároveň zcela nemyslitelné. Přibližně od 2. století tak začala za městskými hradbami vznikat podzemní pohřebiště, která se často táhla až několik kilometrů. Tato pohřebiště jsou známá pod označením „katakomby“.

Není tomu tak dávno, co se historikové domnívali, že právě v těchto katakombách se křesťané scházeli během onoho římského pronásledování. Dle dnešních poznatků se však skutečně jednalo primárně o pohřební chodby, kde se těla mrtvých, zabalená do prostěradel, ukládala do výklenků ve stěnách podzemních tunelů. Je třeba zmínit, že v katakombách nebyli pravděpodobně pohřbíváni pouze křesťané, nýbrž také židé a římští pohané.

Krev Ježíše a velikonoční vejce

Tradice zdobení vajíček všeho druhu, dokonce i pštrosích, sahá až ke starým pohanům. Není těžké si domyslet, proč právě vejce reprezentují znovuzrození a nový život, a proč není tak úplně od věci spojovat je rovněž s jarem, kdy se příroda doslova probouzí k životu. Traduje se, že lidé, na počest příchodu jara a nového života, barvili vajíčka a následně je dávali jako dary svým rodinným příslušníkům a přátelům.

Je více než pravděpodobné, že s příchodem křesťanů se tato tradice stala součástí také jejich oslav. Podle některých legend by za naši každoroční výpravu do obchodu pro ocet a barvy mohla být zodpovědná Marie, nebo také Máří Magdaléna. Dle pověsti si totiž Marie s sebou na Ježíšovo ukřižování donesla vejce, na něž pak ukápla krev z Kristových ran a obarvila je do ruda.

Jiná verze příběhu zase hovoří o tom, že Máří Magdaléna přinesla košík uvařených vajec, aby se o ně tři dny po Ježíšově smrti podělila s ostatními ženami u jeho hrobu. Když však odvalily kámen a našly hrob prázdný, vejce zčervenala. Dodnes tedy není jisté, kdy a kde přesně tradice barvení vajec vznikla, avšak jedno jisté je. Bez obarvených vajíček by to nebyly ty správné Velikonoce.

Jaké další zajímavosti z období raného křesťanství znáte?

Zdroj: History