Na cestě za nepřátelské linie bez vidiny návratu s atomovou bombou v batohu aneb Osud zelených baretů za studené války

Během studené války si Spojené státy a Sovětský svaz navzájem hrozily jadernými zbraněmi. Bomby, které mohly nést bombardéry nebo rakety odpalované z podzemních stanovišť či ponorek, mohly ničit celá města. Ale stratégové plánovali i takzvané taktické jaderné údery. Ty by zasahovaly vybrané vojenské jednotky a malá území. NATO plánovalo, že takto bude útočit v zázemí nepřítele speciálně na posilové jednotky, které by se přesunovaly směrem na frontu při útoku Varšavské smlouvy na západoevropské země.

Malá jaderná bomba nemusela rozpoutat odvetu

Úvahy byly jednoduché. Taktická jaderná zbraň by dokázala zastavit třeba útok tankové divize. Ale její účinek by byl omezený na relativně malé území. Její použití by tedy teoreticky nemuselo vést k jadernému odvetnému útoku, který by byl schopen zničit celou zemi toho, kdo by použil jadernou zbraň jako první. Existovaly taktické jaderné zbraně různého druhu, například letecké pumy, dělostřelecké granáty nebo jaderná mina.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain

Jednou z úzce specializovaných byla atomová demoliční munice, které se lidově říkalo batohová atomovka. Jednalo se o zařízení umístěné se speciálním pouzdře, které mohl nést jediný člověk. Většinou se jednalo o pumu MK-54. Její první verze vážila zhruba 27 kilogramů, pozdější byla o pět kilogramů těžší. Mohla mít sílu až jednu kilotunu. Tedy asi 20x méně než bomby svržené na Japonsko.

Odpálit ji měly speciální jednotky

Otázkou samozřejmě bylo, kdo by takovou bombu na místo odnesl. Byly proto vybrány jednotky zelených baretů americké armády, které vytvořily takzvané Green Light Teams (Týmy zeleného světla). Dostaly speciální výcvik, jak s takovou pumou zacházet. Jejich úkol by byl jednoduchý. V případě konfliktu se měly dostat za nepřátelské linie a bombou zaútočit na infrastrukturu protivníka. Jako cíle mohly sloužit mosty, tunely, velitelství, velká nádraží, přehrady a mnohé další.

iZdroj fotografie: Glen George McDuff / Public Domain

Tým tvořilo několik mužů. Jedním byl hlavní operátor odpovědný za odpálení. Další muži dostali odpalovací kódy. Jednotky musely podstoupit velmi tvrdý výcvik. Musely umět skákat padákem, přežit v nepřátelském prostředí, lyžovat nebo se potápět. Rozmístěné byly blízko hranic s východní Evropou, ale i na hranicích Íránu nebo Severní Koreje.

Rozkaz k jejich nasazení ale musel přijít z Bílého domu, nikoli z velitelských struktur NATO. Členství v týmu bylo tajné, jeho členové i na dovolenou směli létat jen americkými letadly a ne nad komunistickými zeměmi, aby v případě nehody nepadli do zajetí. Bombu jako takovou nikdy nenesl hlavní operátor, ale někdo jiný. Například při seskoku s objemným zavazadlem se totiž člověk mohl zranit a ztráta klíčového muže týmu by byla riskantní.

iZdroj fotografie: Mapham James / Public Domain

Členové týmu věděli, že jejich akce je pravděpodobně jednosměrná. Na opuštění místa výbuchu měli jen 30 minut, což byl opravdu šibeniční čas. Zbraň nikdy naštěstí nebyla použita. Po konci studené války byly týmy zeleného světla rozpuštěny.

Jak velké škody by dokázaly napáchat atomovky v batohu?

Zdroj: Wearethemighty