Legendární pilot a letecký akrobat Petr Široký a jeho doposud nezveřejněný příběh z Chebu, ve kterém se ocitl v ohrožení života.
Národ letecký bývá za letu ve vzduchu nutně velmi ukázněný, jinak by mu matka příroda a její zákony pěkně „vyčinily“. Ale vždy se najde zdatný vypravěč-pilot, který tuto tezi dokáže u piva zpochybnit. Je pak na posluchačích, zda divokému líčení skorohavárií či dosažení neregistrovaných světových rekordů uvěří. Pokud jde o vypravěče-svědky, skepse je na místě. Pokud vypravěč vzpomíná na svoje „letecké hříšky“, většinou tomu věřit můžeme.
Legendární akrobat Petr Široký vzpomíná
Jedním z příběhů typický pro tento druh vypravěčů je i vzpomínání legendárního akrobatického pilota Petra Širokého, který se vázal k jeho učitelování ve stíhací pilotní škole na letišti v Chebu. V 80. letech minulého století Petr Široký natáčel své vzpomínky v letecké expozici VM ve Kbelích.
O přestávce si prohlížel vystavenou stříbrnou Avii BH.10 (dnes umístěna v muzeu v Lešanech). S určitým ostychem jsem se ho tehdy zeptal, zda létal i na této „bosce“ a jaké to s ní bylo. Chvilku přemýšlel, pak se usmál a nakonec mi vyprávěl následující příběh.
Bylo pozdní jaro (patrně v roce 1930 – pozn. autora), kdy Petr Široký školil ve stíhací škole v Chebu nové adepty stíhacího letectva, mimo jiné na Aviích B-10. Toto letadlo neměl jako akrobatické příliš v oblibě, zdálo se mu subtilní a výkon motoru pouhých 60 koní také nebyl tehdy už nic moc, nehledě na to, že tehdy šlo již o olétané stroje s poněkud „unavenými“ motory.
Letadlo B-10 bylo velice citlivé na jakýkoli zásah do kormidel a jeho přistávací vlastnosti také vyžadovaly pilotovu velkou pozornost – jakmile rychlost při přistání klesla pod určitou mez, z plavajícího letadla se skokem stala těžká „žehlička“, po ztrátě vztlaku padající jako kámen k zemi. Vzpomínal, že si sám pro sebe veškeré vylomeniny na tomto „eroplánku“ zakázal – a zákaz poctivě dodržoval. Jen jednou se nechal unést.
Piloti ve stíhací škole byli obyčejní mladí muži a měli horkou krev
Jako instruktor vedl Petr Široký nácviky akrobacie a cvičné vzdušné souboje budoucích stíhacích pilotů. Jak bylo tehdy pravidlem, létalo se hodně a často. Ale ani společenský život nepřicházel zkrátka, neboť, jak zdůrazňoval pan Široký, „byli jsme mladí a měli horkou krev…“ Po zavření hangárů piloti až na výjimky téměř vždy vyrazili za děvčaty či častěji spíše do hospody. Návraty občas nepatřily k nejslavnějším a ráno se pak nikomu nechtělo moc vstávat.
Jenže stejně každý den všechny vojáky na letišti vždy těsně po rozednění probudil velmi hlučný přírodní budíček. Zvláště v létě to bylo i okolo čtvrté, páté hodiny ranní, což vyvolávalo rozzlobený mnohohlasý chór nadávání „unavených“ pilotů. Nedaleko starého letiště v Chebu se totiž původně rozkládal rybník, který již dnes neexistuje. Rybník byl domovem velké kolonie divokých kachen, jež každý den po rozednění spustily takový rámus, že se v nedalekých kasárnách prostě nedalo spát.
Nedobrovolný brzký budíček pilotům v kasárnách dost vadil
Časně probouzení piloti měli na kachny pěkný dopal. Občas se je pak při návratu na letiště snažili někteří více frustrovaní jedinci alespoň trochu prohnat, ale kampak na ně s tehdejšími letadly. Pronásledované hejno vždy předvedlo parádní let střemhlav a těsným přízemním letem (spíše příhladinovým) zamířilo do vysokého příbřežního rákosí. Pronásledující pilot měl pak dost práce, aby nakonec sám neskončil potupně v rybníce.
V tomto momentě vzpomínání se pan Široký trochu zarazil. Přiznal pak, že si již není jist, kdy konkrétně to všechno začalo. Ale byl si jist, že jednou večer na světnici v kasárnách, zprvu z legrace, postupně však stále vážněji a vážněji, přítomní piloti rozebírali, jak se těm proklatým kachnám dostat na kobylku.
Probíraly se různé verze letecké msty na hlomozících kachnách, až nakonec byl přítomným auditoriem pilotů aplaudován reálně a téměř vědecky se tvářící plán, který měl všem letcům v kasárnách letiště Cheb zaručit, že to těm kachnám pořádně „nandají“.
Plán KACHNA byl na světě
Plán vyžadoval dostat kachny na volnou vodu a poté do vzduchu. A ve vzduchu už bude připraven jeden stíhač a za všechny naštvané piloty je pěkně prožene! Místní „plánovači“ spočítali, že budou potřeba dvě letadla a několik dobrovolníků, kteří jako pěšáci vyženou kachny z rákosí. Pěšáci měli vyrazit první a vyhnat kachny z rákosí na volnou vodu.
Poté mělo zaútočit na hejno sedící na hladině střemhlavým letem prvé z plánovaných letadel. Kachny budou muset vzlétnout, neboť v bahnitém rákosí budou hlídat „pěšáci“. Jakmile hejno kachen odstartuje z hladiny do výše, vezme je druhé letadlo z protisměru do kleští „a kachny pěkně prožene!“ Plán KACHNA byl jednomyslně odsouhlasen.
„Inu, moc pěkně jsme si to naplánovali,“ ironizoval sám sebe při vyprávění pan Široký. Jako instruktor měl možnost zadat na druhý den cvičný souboj dvou letadel. Rozhodl se letět sám, přičemž druhého pilota zasvětil do jeho role plašiče hejna na hladině v plánu KACHNA. Sám si vzal na starosti finále – úkol prohnat ty protivné ptáky.
Podezřelý úspěch a potupný tanec v hejnu hus
Celá akce od první chvíle vycházela až podezřele přesně podle plánu. Petr Široký kroužil se svojí „boskou“ na jedné straně rybníka nízko nad zemí a vyčkával. Pěšáci vyrazili a skutečně se jim podařilo protestující kachny vytlačit z jejich rákosového útočiště na volnou hladinu.
Pak přišla chvíle pro první stroj. Ve chvíli, kdy začala první B-10 pikovat na hladinu rybníka, dal v té druhé Petr Široký plný plyn a ve výši rákosí se hnal nad rybník. I to finále krásně „vyšlo“, takže vletěl do hejna právě v okamžiku, kdy se zvedalo nad hladinu a nad porost rákosí.
„A začal tanec, na který do smrti nezapomenu,“ vzpomínal Petr Široký. I po těch letech se v muzeu viditelně otřásl. Vzlétající hejno kachen se mu totiž již nestačilo vyhnout a jednotlivé kachny mu začaly bušit do letadla, do křídel, do podvozku, vrtule a motoru.
Během jedné či dvou vteřin ztratila „boska“ větrný štítek u kabiny, motor začal jít dosti nepravidelně a značně se třásl, řízení ztuhlo a celé éro letělo podivně nakřivo. V řízení Petr Široký cítil, že je „boska“ velmi labilní a stačí jen málo a hned spadne do vývrtky. Ve výšce cca 1–2 metry nad zemí to byl velmi špatný pocit.
Pozdní prozření a průšvih na cestě
„Opatrně jsem stáhl plyn a začal si v duchu dávat tolik zvířecích jmen, že by to stačilo na slušnou zoologickou zahradu,“ přiznával po letech pan Široký. Jeho výčet škod na B-10 po srážce s hejnem vyvolává i dnes mrazení v zádech. Křídla měla několik děr v překližkové náběžné hraně a potrhaný plátěný potah na nich povlával na několika místech. Pravá přední křídelní vzpěra přišla o dřevěný aerodynamický kryt a zbyla z ní prohnutá trubka. Chyběl větrný štítek a od motoru cosi bouchalo do trupu.
Všude, včetně pilotního prostoru, byla jen samá krev a peří. Podvozek Petr Široký neviděl a dozadu se také moc neohlížel, neboť letadlo sice letělo, ale silně vibrovalo, mělo velkou snahu samo zatočit, naklánělo se a třáslo ve snaze spadnout do vývrtky. Na pohyby řídicí páky reagovalo poněkud nezvykle a hodně pomalu. Jen dlouholetá zkušenost a akrobatická vylétanost tehdy pomohly Petru Širokému pochroumanou „bosku“ přivést bez dalších „mimořádek“ relativně bezpečně na letiště.
Při přistání očekával Petr Široký problémy, ale to dopadlo docela dobře. Éro jen utíkalo ze směru, protože jedna pneumatika byla prázdná. Když pak na zemi stojící „bosku“ obešel, nalezl ještě kusy kachen zaklíněné v podvozku, motoru a především v lankách řízení na zádi trupu, kde částečně blokovaly směrovku i výškovku. Výškovka měla ve svém potahu také pěkné šrámy.
Vrtule byla na odpis, prasklá a rozštíplá byla původcem onoho „vibrování“ celého letadla při letu od rybníka. Za „bouchání od motoru“ mohlo pár utržených kabelů od svíček, které při zpátečním letu volně vlály podél přídě. Ještě že NZ-60ky dostaly v r. 1924 zdvojené zapalování, jinak by zřejmě motor v důsledku srážky s hejnem kachen zmlkl, a to by metr a půl nad hladinou rybníka mělo zcela jistě pro pana Širokého fatální následky.
Před velitelem to utajil, ale v sobě nesl mrazivou vzpomínku celý život
„Celou záležitost jsme tenkrát asi ututlali s mechaniky, nepamatuji se, že by to skončilo basou,“ přiznal se pan Široký. „Dodnes si však pamatuji ten vrcholně nepříjemný mrazivý pocit prozření, kdy jsem vlétl do toho hejna kachen a náhle jsem si uvědomil, co se všechno může stát!“
A s trochu trpkým úsměškem dodal: „Abych nezapomněl, přes vykonanou leteckou pomstu jsme měli kachní budíček druhý den přesně za svítání znovu, jako by se nad kachním rybníkem nic nepřihodilo! Jen my aktéři plánu KACHNA jsme ještě pár dní chodili pěkně schlíplí,“ uzavřel své vzpomínání.
Osobnost stíhacího a akrobatického pilota Petra Širokého je české letecké veřejnosti dostatečně známa. Nejvíce se zapsal do dějin československého letectví jako jeden z tria výborných předválečných československých akrobatů –„Novák, Hubáček a Široký“. Po válce zalétával nová letadla v Avii a létal i v ČSA na IL-14. Nejčastějším domovským letištěm Petra Širokého za první republiky bylo vojenské letiště Cheb.
Létal tam téměř deset let, od roku 1924 s přestávkami do roku 1934. Začínal jako pilotní žák dvoumístných letadel v Chebu, končil v roli učitele létání, letecké akrobacie a stíhacích pilotů. A noticku nakonec – basa z příhody výše popsané opravdu nebyla. Ve vojenských papírech letce Petra Širokého ve vojenském archivu existuje pouze nepatrná poznámka, že v r. 1930 absolvoval drobné nehody bez následku pro letadlo i pilota.
Co říkáte na tuto historku Petra Širokého?
Zdroj: Autorský text pana profesora Ivo Pujmana
Události
|
PŘEČTENÍ: 11695
Události
|
PŘEČTENÍ: 12659
