I nejpokrokovější americké stealth letouny jsou na klasickém radaru snadno odhalitelné. Sestřelit je však rozhodně není snadné

O nejmodernějších amerických stíhačkách, jako jsou F-35 Lightning II či F-22 Raptor, se často tvrdí, že na radaru nejsou viditelné. A i když skutečnost bude pro někoho jistě velkým zklamáním, opak je zde pravdou. Všechny moderní letouny se schopnostmi stealth, včetně čínských J-20, jsou ve skutečnosti na radaru poměrně snadno odhalitelné. Dokonce i pomocí poněkud zastaralých systémů včasného varování, jež jsou v provozu již desítky let.  

Stealth neskryje letoun ani před civilním radarem

Snaha „zneviditelnit” letící letoun před očima protivníka vznikla prakticky hned, jak vzlétla první skutečně vojenská letadla, především bombardéry za 1. sv. války. V císařském Německu vyvíjeli například letouny z průhledných materiálů, aby je ve vzduchu bylo vidět co nejméně. Neúspěšně, především pro mechanické vlastnosti tehdy používaných celuloidů, apod. Se stejným problémem se potýkalo i bolševické Rusko ve 30. letech, kdy údajně došlo k pokusům tohoto typu s materiálem zvaným rodoid, což mělo být speciální organické sklo.

Zde je ovšem na místě otázka, co to vlastně v roce 1935 profesor Kozlov a letecký konstruktér Bartini skutečně vymysleli, protože celá řada svědků po pokusech přísahala, že letoun zmizel z očí prakticky ihned po nastartování motoru, v podstatě ještě na zemi. Slyšet byl, ale vidět nikoli, a to i na filmových záběrech, jež byly natočeny z jiného souběžně letícího dvoumístného letounu typu UT-2. Pokusy však prý nepokračovaly a Bartini byl nakonec v roce 1936 zatčen jako „nepřítel lidu”.

Dnešní moderní letouny se schopnostmi stealth jsou konstrukčně a materiálově navrženy tak, aby se ideálně zcela vyhnuly detekci nepřátelskými radarovými a naváděcími soustavami PVO, které dokážou protiletadlovou střelu navést tak, že se při odpálení „zamkne“ na určený sledovaný cíl. Samotná konstrukce stealth pak minimalizuje celkovou radarovou stopu stíhacího letounu. Díky tomu je letoun za určitých podmínek schopen proletět kontrolovaným prostorem, aniž by byl radary PVO protivníka dostatečně včas detekován.

Vzhledem k náročným technickým požadavkům, které musí stíhačky splňovat, a aerodynamickým podmínkám jsou letouny v určitých nízkofrekvenčních radarových pásmech poměrně snadno odhalitelné. Dokonce i v plném stealth režimu, kdy stíhačka nenese externí munici či palivovou nádrž, nejsou F-22 a F-35 ani zdaleka tak nenápadné, jak by se mohlo zdát. Odhalit je totiž dokážou i civilní radarové soustavy pro řízení letového provozu.  

Skutečně pomáhají jen radary na vyšších frekvencích

Konkrétně jsou stíhačky stealth snadno zjistitelné radarovými soustavami, jež pracují v nízkofrekvenčních pásmech, či například pasivními sledovacími systémy typu českých radarů VERA-S/M nebo BORAP. Ty dokážou až na vzdálenost cca 450 km přesně určit polohu, rychlost a směr letu stealth letounu. Problém nastává, když výše uvedené systémy musí předat svá data klasickým systémům PVO.

To, že poloha stealth letounů není takovým tajemstvím, z nich totiž ani zdaleka nedělá jednoduchý cíl. Radary a systémy výše uvedeného typu totiž nejsou schopny navádět protiletadlové střely s potřebnou přesností. Pouze systémy PVO pracující s radary s vyšší frekvencí (a tedy s menší vlnovou délkou) poskytují obraz o poloze sledovaného stealth letounu vlastním zbraňovým systémům (rakety, hlavňové dělostřelectvo, apod.).

Zobrazí ho tak, aby mohlo být letadlo dostatečně včas zaměřeno. Nízkofrekvenční pole jsou tedy často schopna zpozorovat stealth stíhačky ve vzduchu, ale vzhledem k jejich větším vlnovým délkám nemohou poskytnout tak přesné údaje k tomu, aby je následně přesně zaměřily. Prostě nejsou zatím schopny přímo řídit systémy PVO, které by stealth letouny sestřelily.  

Stíhačka odrazí radarové vlny jiným směrem, než odkud přišly

To samozřejmě neznamená neporazitelnost těchto letounů. Při plánování leteckých operací je nezbytné vzít v potaz i možnost, že se nepříteli při správné kombinaci různých zaměřovacích metod může reálně podařit stíhačku zasáhnout. Schopnost stealth totiž funguje na poměrně složitém principu, jenž vyžaduje nejen pokročilé technologické postupy, ale i pokročilou strategii.

Je třeba si uvědomit, že vlastnost stealth dnešních letounů je ve skutečnosti výsledkem kombinace několika konkrétních, ale technicky a technologicky omezených pokrokových technologií, konstrukčních prvků, řady různých materiálů i výrobních metodik. Přičemž pomocí provázanosti všech těchto aspektů má být dosaženo jejich nízké pozorovatelnosti v daném spektru dnes používaných mikrovlnných radiolokátorů systémů PVO.

Důležitou roli zde samozřejmě hrají již zmíněné bojové taktiky, vysoké náklady a nakonec i značná omezení na poli technologického pokroku, co se dostupných technologií a materiálů týče. Žádná dnes používaná platforma stealth tedy není skutečně neviditelná. Pojem stealth označuje pouhé snížení radarové, tepelné (infračervené) a akustické stopy. Za určitých podmínek pak i vizuální signatury letounu.   

Bohužel v praxi není redukce všech těchto aspektů rovnoměrná, neboť aerodynamické kompromisy si při letu vynucují rovněž kompromisy při snižování signatur (stop) letounu. Přesto je však schopnost stealth velice cenná. Radarové soustavy PVO všeobecně totiž fungují na principu vysílání elektromagnetických vln konkrétních vlnových délek v určitých pulzech, načež měří časovou odezvu jejich odrazu od letadla/střely. Letouny stealth jsou ovšem navrženy tak, aby radarové vlny odrážely nikoli přímo zpět na přijímač radaru, nýbrž libovolným směrem od něj.

Pro úspěšné mise je taktika nezbytná

Právě z tohoto důvodu pak vysílají střídavě tyto letouny různá radarová pole a impulzy o různých vlnových délkách a frekvencích. Totiž prvky, které dokážou zabránit detekci jedním typem radaru, nemusí nutně zabránit detekci jiným typem radaru. Zde je ovšem technologie stealth, ruku v ruce s operační taktikou, o krok napřed. Pokud to však nepokazí lidská chyba.

Při známém sestřelení stealth stíhacího bombardéru F-117 v Jugoslávii došlo s největší pravděpodobností k vyzrazení mise. Mohl za to odposlech lajdácky vedené elektronické otevřené komunikace na letové základně v Itálii. PVO jugoslávské armády měla díky tomu dostatečně včas přesné informace o čase a trase plánovaného letu F-117. Pak stačilo připravit malou „past”, v podobě soustředění hlavňového PVO dělostřelectva na vybraném pozemním bodu pod trasou prozrazeného letu, a čekat.

Dnes jsou stíhačky F-35 a F-22 navrženy speciálně tak, aby nebyly detekovány právě těmi radarovými soustavami, které by mohly účinně navádět střely na jejich aktuální pozici ve vzduchu při misi. I když tedy stealth letouny nejsou neviditelné, využívají toho, že současné vojenské PVO radary pracují pouze v určitých pásmech, kde jsou signatury i odražené vlny od stealth letounů dostatečně malé na to, aby PVO systémy stihly v čase, který mají k dispozici, získat o nich dost dat.

Letouny stealth pak při své misi nemohou být včas zaměřeny tak přesně, aby proti nim mohl protivník například vystřelit protiletadlovou střelu, která by si po celou dobu svého útoku udržela na svých senzorech elektronickou či infračervenou stopu útočícího stealth letounu. Ačkoli tedy samotné plánování misí patří k dozajista nejméně diskutovaným prvkům bojového nasazení stíhaček stealth, pro úspěšné operace stíhaček s touto funkcí je kvalitní taktika naprosto nezbytná.

Jak bylo již několikrát zdůrazněno, do neviditelnosti mají tyto letouny zatím přece jen dosti daleko. Jedinou skutečně neviditelnou stíhačkou, kterou zatím na obloze nikdo reálně nespatřil, tak zůstává pouze slibovaná modernizovaná verze ruského letounu Su-57.

Jak účinná je podle vás funkce stealth?

Zdroj: BusinessInsider