Největší nadzvukový bombardér Tupolev Tu-160: Bílá labuť má spletitou historii, dnes patří k světové špičce

Příběh Tu-160 začal v roce 1967, kdy Sovětský svaz začal hledat odpověď na projekt amerického nadzvukového bombardéru z něhož později vznikl Rockwell B-1 Lancer. Tupolevova konstrukční kancelář již měla s konstrukcí nadzvukových strojů své zkušenosti. Přesto před inženýry stál dosud nevídaný úkol. Nový stroj měl mít nejen vysokou rychlost, ale i křídlo s měnitelnou geometrií, velký dolet, a především rychlost vyšší než dvojnásobek zvuku.

Složitá cesta k Bílé labuti

Sovětská vláda dala Tu-160 zelenou v roce 1972. Hlavním důvodem, proč vyhrál Tupolev byly zkušenosti z vývoje bombardéru Tu-22 a osobního Tu-114. Na vývoji a výrobě stroje se podílelo 800 institucí a závodů. Prototyp Tu-160 byl dokončen v roce 1981. Testy proběhly úspěšně a o tři roky později se začala vyrábět první série. Design bombardéru byl na svou dobu pokrokový.

Systém křídel s měnitelnou geometrií na letounu takové velikosti bylo skutečně úctyhodným inženýrským počinem. Sověti pojmenovali nový stroj poeticky – Bílá labuť. V kódu NATO je Tu-160 Blackjack.  

iZdroj fotografie: Sergey Krivchikov / Creative Commons / GFDL

Letoun je dosud největším a nejvýkonnějším nadzvukovým bombardérem. Tu-160 dosahuje rychlosti 2,05 Machy a je poháněn čtyřmi tryskové motory Samara/Trud NK-321 s výkonem 137 kN. S přídavným spalováním pak dosahují tahu až 225 kN. Jsou to jedny z nejvýkonnějšími motory, jaké kdy byly dosud do letadla namontovány. Rozpětí křídel nadzvukového bombardéru se pohybuje od 20° do 65°, tedy od 35,60 metru do 55,70 metru. Tu-160 je dlouhý 54,10 metru. Dolet je až 12 300 kilometrů a dostup 16 000 metrů. Hmotnost prázdného stroje je 110 000 kilogramů.

Těžce vyzbrojená labuť

Ve dvou pumovnicích může nést Bílá labuť až 45 000 kilogramů zbraní. Vedle klasických „železných“ bomb může Tu-160 nést i miny nebo kazetové bomby. Roku 2007 byla z Tu-160 svržena termobarická bomba ATBIP známější jako „Otec všech bomb“. Bombardér rovněž může nést rotační odpalovací zařízení pro řízené střely. Ty jsou jeho základní zbraní a také z něj dělají velmi nebezpečného protivníka. Střely Ch-55 mají dolet až 2500 kilometrů. Pro zasažení cílů proto nemusí Tu-160 ani vstoupit do vzdušného prostoru nepřítele.

iZdroj fotografie: Dmitry Terekhov / Creative Commons / CC BY-SA

Tu-150 má čtyřčlennou posádku – pilota, druhého pilota, bombometčíka a operátora obranných systémů. Vzhledem k dlouhým letovým hlídkám má posádky k dispozici i nebývalý luxus – malou kuchyňku a toaletu. Vzhledem k tomu, že stroj drží rekord v nepřetržitém letu, který překonal výkonem plných 25 hodin ve vzduchu bez přerušení, jedná se o naprostou nutnost. Bilá labuť má na svém kontě celkem 78 rekordů, včetně nejtěžšího letadla, které překonalo rychlost zvuku.  

Za vše se však platí. Provoz Tu-160 je nesmírně nákladný. Na jednu hodinu letu je potřeba až 64 hodin práce pozemního personálu. Pro start je potřeba až 20 speciálních vozidel. Absolutně mimo všechny předpisy je hluk motorů. Práh bolesti je 45 decibelů, zatímco motory Bílé labuti bez problémů „zvládnou“ až 140 decibelů. Pozemní personál je proto vybaven speciálním zvukuodolným vybavením.

Zrozen v těžké době

Tu-160 byl do výzbroje zařazen roku 1987 jako poslední strategický sovětský bombardér. Do rozpadu SSSR bylo vyrobeno 35 strojů, z čehož 9 bylo prototypů. Roku 1992 prezident Boris Jelcin výrobu Tu-160 zastavil. Samostatné Rusko na ní nemělo peníze. Horší zprávou pro Moskvu bylo, že 19 Bílých labutí bylo dislokováno na ukrajinském letišti Pryluky. A nezávislá Ukrajina stroje označila za své.

I zbylých 16 ruských strojů bylo kvůli špatnému stavu financí praktický uzemněno. Předpokládalo se, že supermoderní, ale i superdrahý typ na provoz bude brzy vyřazen.

iZdroj fotografie: Pavel Adzhigildaev / Creative Commons / CC BY

Rusko se však z děsivé krize začalo pomalu vzpamatovávat. Kyjev nevěděl co s Tu-160 dělat. Dokonce se uvažovalo o odprodeji tří strojů soukromé firmě, která by je využila jako platformy pro odpalování kosmických raket.  Moskva se pokoušela získat stroje z Ukrajiny. Ta však nabídku na 3 miliardy dolarů odmítla a deset strojů raději pod dohledem USA sešrotovala. Po bombardování Kosova roku 1999 však na obchod Ukrajina kývla a za umoření dluhu za plyn do Ruska odletělo 8 bombardéru Tu-160, dva Tu-95 a 575 střel Ch-55 MS.

V novém tisíciletí

Nové tisíciletí znamenalo i obnovení aktivit Tu-160. Roku 2000 a 2008 byly do výzbroje zařazeny dva Tu-160, vyrobené ze dvou zakonzervovaných nedokončených trupů. Postupně docházelo k modernizaci i zbylých Tu-160 na novou verzi M s novou avionikou a elektronikou. Roku 2018 bylo oznámeno zahájení výroby nových strojů. Do roku 2035 by mělo ruské letectvo disponovat až 50 Tu-160.

Výrobu v Kazani však provázejí mnohé problémy. Továrna KAPO trpí mnoha výrobními nešvary, nízkou kvalitou výroby a pomalou produkcí. Předpokládá se, že bude výroba pomalejší než 2-4 stroje ročně, které jsou plánovány. Mnozí odborníci také varují před stárnutím konstrukce, která by již nemusela do budoucnosti stačit. Největší nevýhodou konstrukce je jakákoliv absence Stealth technologií. Vzhledem k tomu, že stroj bude využíván jako nosič řízených střel s dlouhým doletem, nemusí to být až tak velký problém.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY

Bílé labutě se dočkaly i bojového nasazení. Od roku 2015 jsou letadla velmi intenzivně nasazena proti teroristům z IS v Sýrii. Tu-160, přestože jeho vývoj začal již před sice něž 50 léty, rozhodně stále nepatří do starého železa. Neustálá modernizace z něj dělá velmi nebezpečného protivníka, s nímž se často v Pobaltí nebo nad Černým mořem setkávají i hlídkující letci států NATO. Lze předpokládat, že Bílá labuť z nebe jen tak nezmizí.

Který bombardér by podle vás mohl bílé labuti nejlépe konkurovat?

Zdroj: WarHistoryOnline, Paul Duffy, Andrej Kandalov, Tupolev: muž a jeho letadla, Praha, 1999