Eurofighter stráží nebe řady evropských zemí. Jeho vývoj byl komplikovaný, a hrozilo mu dokonce zrušení

Vyvinout a vyrábět vlastní stíhací letoun je pro mnohé země stále obtížnější. Řešením je spojenectví, ale to může narážet na protichůdné zájmy účastníků.

i Zdroj fotografie: Chris Lofting / Creactive Commons / GNU
                   

V různých zprávách a analýzách o moderních stíhacích letounech se skloňují americké, ruské nebo čínské stroje. Trochu v pozadí ale zůstává stíhací letoun, který je ve výzbroji i mnoha významných členů NATO. Jde přitom o stroj čtvrté generace naprosto srovnatelný s jinými letouny, jehož schopnosti se stále zlepšují. Je jím Eurofighter Typhoon.

Spojenectví je výhodné i komplikované

Myšlenkou postavit nové společné vlastní stíhací letadlo se západoevropské země začaly zabývat již koncem 70. let. Důvod byl jednoduchý. Vývoj a výroba takového stroje je velmi obtížná a drahá a potřebuje mít zajištěn odbyt. Pokud se spojí více zemí, náklady si rozdělí, a navíc je jistota, že jejich letectva budou stroje odebírat. Současně tak v těchto zemích zůstane zachován zbrojní průmysl se znalostmi a schopnostmi, které jsou při vývoji stíhacích letounů zapotřebí.

Zkušenosti v tomto směru měly západní země poměrně dobré. Stačí se podívat například na útočný letoun Panavia Tornádo s měnitelnou geometrií křídel, který pod kódem MRCA vznikal v 60. letech minulého století také ve společném vývoji i produkci. Ale už tehdy bylo o „spolupráci“ zúčastněných zemí jasné, že nepůjde o procházku růžovou zahradou. Už tenkrát se objevily hlavní problémy takovéhoto přístupu ke konstrukci a vývoji moderního letounu – totiž různorodé představy a požadavky zúčastněných zemí.

iZdroj fotografie: Uživatel Jrdemus1 / Creactive Commons / CC BY-SA
Kokpit letounu Eurofighter Typhoon

Tehdejší Západní Německo chtělo hlavně útočný stíhací bombardér, Anglie zase přepadový stíhací letoun proti pronikajícím sovětským bombardérům ze Severního ledového oceánu. Výsledné technické řešení bylo nakonec jen kompromisem, i když se letouny poměrně osvědčily a ve Válce v Zálivu byly poměrně úspěšné. Potřeba nového stíhacího stroje v Západní Evropě se ale v 80. letech minulého století ukazovala jako velmi akutní. NSR si v té době dokonce pořizovalo v USA narychlo upravenou verzi starého F-4 Phantoma II.

Proto na začátku 80. let vzniklo spojenectví Velké Británie, Německa, Francie, Španělska a Itálie, které mělo nový stíhací stroj připravit. Program se potýkal s mnoha problémy, hlavně opět s protichůdnými zájmy a představami jednotlivých zemí, jejichž vojenští a letečtí specialisté měli různé pohledy na koncepci a zaměření stroje. Proto nakonec ze spojenectví odešla Francie, jež poté vyvinula vlastní letadlo Rafale. Když na začátku 90. let skončila studená válka, potřeba množství stíhacích strojů poklesla, a programu dokonce hrozilo zrušení.

Rychlý a obratný stíhač

Z finančních důvodů odchod zvažovalo i Německo, i když bylo hlavním partnerem a mělo kompletovat finální letouny. Nakonec první prototyp vzlétl v roce 1994 a o devět let později začalo být letadlo, i když v menších počtech než se původně předpokládalo, zařazováno do jednotlivých letectev zemí, které ho vyvíjely a dělí se o jeho výrobu. Koncepčně jde o dvoumotorový víceúčelový stíhací letoun s delta křídlem a kachními plochami. Stroj je primárně jednomístný, ale existují i dvoumístné verze.

Je 15,96 metru dlouhý a rozpětí jeho křídel činí 10,95 metru. Jeho hmotnost je 11 tun, maximální vzletová hmotnost pak 23,5 tuny. Motory Eurojet EJ200 jsou mu schopny udělit maximální rychlost Mach 2. Letoun je schopen operovat ve výšce téměř 20 kilometrů a jeho dolet je až 2 900 kilometrů. Díky konstrukci jde o mimořádně obratný stroj, jeho výkonné motory a aerodynamická koncepce při celkem nízké hmotnosti mu umožňují schopnost tzv. „supercruise“ neboli možnosti letět nadzvukovou rychlostí i v cestovním režimu bez přídavného spalování.

iZdroj fotografie: Luis García / Creactive Commons / CC BY-SA
Eurofighter Typhoon španělského letectva s výzbrojí

Letoun je vyzbrojen revolverovým kanónem Mauser BK-27 ráže 27 milimetrů, pro který má zásobu 150 nábojů. Má 13 závěsů na zbraně, osm pod křídly a pět pod trupem, na nichž je schopen unést až 9 000 kilogramů výzbroje. Tu u nejnovějších verzí mohou tvořit rakety vzduch-vzduch, které jsou ve výzbroji států NATO jako AMRAAM. Sidewinder, Meteor či IRIS-T. Stejně tak má schopnost nést pumy a střely k útoku na pozemní cíle, včetně přesně naváděných, protilodní střely a další.

Modernizace umožnily lepší útoky na pozemní cíle

Jako stíhací letoun čtvrté generace nemá Eurofighter schopnost stealth, ale byl zkonstruován, aby měl nižší radarový průřez. Je na něm využito i mnoho kompozitních a speciálních materiálů. Některé ze zbraní jsou kvůli nižšímu radarovému průřezu i částečně zapuštěny do trupu. Původně byl určen hlavně pro vzdušné souboje, ale při modernizacích byl kladen důraz i na rozšíření jeho bojových schopností o možnost efektivně útočit na pozemní a námořní hladinové cíle.

V posledních verzích a při modernizacích je vybavován novým radarem kategorie AESA, který významně zvyšuje jeho schopnosti. Stroj je ve výzbroji armád zemí, jež se na jeho vývoji podílely, a stále se vyrábí. Ve výzbroji ho má i Rakousko, ale třeba i Omán či Saúdská Arábie. Prvního ostrého nasazení se stroje dočkaly v roce 2011 nad Libyí. Ačkoli některé země, které ho provozují, objednaly i letadla páté generace F-35, předpokládá se, že s nimi budou minimálně do roku 2040 provozovat Typhoony společně.

iZdroj forotgrafie: Falcon® Photography / Creative Commons / CC BY-SA
Eurofighter Typhoon německého letectva s výzbrojí

Třeba proto, že Eurofighter unese více zbraní a má levnější provoz, a přitom je dostatečný k plnění řady úkolů. Nahradit by ho v budoucnosti mohl další společný evropský stroj, o jehož konstrukci se intenzivně diskutuje. Zda k dalšímu skutečnému společnému vývoji evropského letounu páté generace dojde, je však velkou otázkou. Vzhledem k akutnímu zvýšení válečného nebezpečí v Evropě kvůli událostem na Ukrajině je nyní nejdůležitějším faktorem čas.

Ten jasně favorizuje letouny F-35 a vyráběné Gripeny FAS-39E, letouny Rafale atd. Vypadá to, že nikdo dnes nechce čekat na výsledek zdlouhavého a složitého vývoje nového letounu, například britského letounu 6. generace Tempest či evropského (spíše francouzského – Dassault a Airbus) projektu Future Combat Air System (FCAS), který by měl podle prohlášení z roku 2019 poprvé vzlétnout v roce 2026.

Jak rozumný je nápad, aby se země spojily při vývoji stíhacího letounu?

Zdroj: AircraftLeonardo, AirforceTechnology

Diskuze Vstoupit do diskuze
118 lidí právě čte
Autor článku

Vít Lukáš

Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Vstup Ukrajiny do EU: Zelenského nový dokument nepotěší
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Rusko se našich nových tanků od Německa nebojí, protože jsou z 90. let. Je fakt, že naší šanci na obranu nijak nezvýší
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Rizikem cystitidy (zánětu močového měchýře) je rozšíření infekce do ledvin: Tipy na prevenci a léčbu
adbz.cz
adbz.cz
Naše babičky myly skleničky octem a rýží. Tak se dají vyčistit i úzké nádoby a veškeré sklo se bude lesknout