Hitlerův tajný stíhač nesl název Horten Ho 229 a byl vytvořen tak, aby se vyhnul, nebo odrazil radarovému signálu a tím nepozorovaně vniknul na území nepřítele.
Německý stíhač Ho 229 je známý hned pod několika jmény. Nejdříve se mu říkalo HIX. Jméno Ho 229 dostal stíhač od německého ministerstva letectví. Dříve nesl také název Gotha Ho 229 po jeho německém výrobci Gothaer Waggonfabrik. Letoun si nedávno získal přezdívku Hitlerův tajný stíhač, který měl ve své konstrukci zabudované protiradarové prvky.
Požadavky vedoucího německé Luftwaffe
Německé letecké strojírenství dostalo takzvaný cíl 3×1000. Udělil mu ho vedoucí německé Luftwaffe, Reichsmarschall Hermann Göring, který požadoval letadlo schopné přepravit až 1 000 kg bomb, na vzdálenost minimálně 1 000 km, a rychlostí 1 000 km/h, proto název 3×1000. Tyto požadavky zaujaly bratry Hortenovi, kteří se od 30. let 30. století soustředili na lehké kluzáky s nízkým aerodynamickým odporem, ve kterém viděli klíč k úspěchu.
Bratři Hortenové dostali od Goringa finanční podporu
Pro splnění Goringových požadavků se rozhodli vyrobit křídlo pomocí dvou překližek naplněných uhlíkem, a přilepených pilinami a směsí uhlí. Tento projekt Goringa zaujal v roce 1943, kdy bratrům udělil půl milionu říšských marek pro sestavení několika zkušebních modelů. V roce 1944 bylo vše dokončeno a bratři Hortenové vzlétli s letounem Horten H IX. Jejich stroj byl naprosto odlišný od většiny tehdejších letounů druhé světové války.
Goringa jejich projekt zaujal natolik, že jej přenesl do německé organizace Gothaer Waggonfabrik. V této firmě došlo k několika vylepšením a výsledkem byl tryskový model H.IX V2, který se dočkal svého prvního letu na začátku února roku 1945. Bratři Hortenové byli vyloučeni z podniku a po několika zkouškových letech byl Ho 229 12. března 1945 přidělen do německého programu Jäger-Notprogramm.
Vhodná kombinace dřeva, pilin a uhlí vytvořila novou technologii
Najednou se ze zastaralé dřevěné konstrukce stala moderní vymoženost, která byla schopna částečně eliminovat radarové odražení. V roce 1983 chtěli Spojené státy spojit směs pilin, pasty a dřevěného uhlí k tomu, aby vznikl materiál, který byl těžce viditelný pro radary. Z něj se mělo následně skládat skoro celé letadlo, které by mohlo snadněji pronikat do vzdušných prostor nepřítele. Úspěch měl být založen právě na použití uhlí, které by podle odhadů pohltilo elektrické vlny radaru.
Touha po neodhalitelném letounu
Po válce vznikla vědecká myšlenka o draku letadla, který by se úspěšně vyhnul radarovému signálu. Zjistilo se, že konstrukce Horten Ho 229 bude mít proti současným letadlům malý radarový odraz. Letoun měl tu výhodu, že postrádal klasické vertikální a horizontální ocasní plochy, které by radar s přehledem lokalizoval. Tímto letounem se zabývali vědci dlouho po válce.
Zjistili, že Hitlerův letoun obsahoval ve své konstrukci nějaký druh vodivého prvku, který snižuje radarový odraz. Stíhací letoun Ho 229 měl asi 20% účinnost odrazu radarového signálu. Tato schopnost dělala Hitlerův letoun nadčasovým.
Zdroj: Warhistoryonline
Námořní technika
|
PŘEČTENÍ: 18642
Události
|
PŘEČTENÍ: 21794
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 19938
