Co jsou hypersonické zbraně a proč se jich svět tolik obává?

Novou výzvou pro 21. století jsou hypersonické zbraně. Jejich koncept teoreticky rozpracoval již za 2. světové války německý vědec Dr. Eugen Sänger. První testy proběhly v 60. letech 20. století, ale skutečný boom začal až v novém tisíciletí. V čem jsou hypersonické zbraně specifické, kdo je vlastní a existuje proti nim obrana?

Tři typy hypersonických zbraní

Existují tři typy hypersonických zbraní. Prvním z nich je hypersonická balistická raketa vypouštěná z letadla. Ta je poté zrychlena pomocí raketového motoru až na desetinásobek rychlosti zvuku, je schopna manévrů, i když sleduje balistickou dráhu. Taková zbraň je jen velmi těžko zachytitelná, použít ji lze jak proti statickým, tak proti pohybujícím se cílům, jako jsou lodě. Zatím jediným operačně použitým systémem je ruský Ch-47M2 Kinžal, který byl použit na Ukrajině a v Sýrii.

Další variantou je hypersonický kluzák. Ten je vynesen pomocí balistické rakety vysoko do atmosféry, či spíše do ionosféry, kde se odpojí od pohonné části střely, a díky gravitaci zamíří zpět k zemskému povrchu. Teoreticky nabere vysokou rychlost až Mach 20. Jeho dráha je však vypočtena tak, že se začne „odrážet“ od vrchních vrstev atmosféry obdobně jako plochý kámen vržený větší rychlostí na hladinu rybníka.

iZdroj fotografie: Uživatel kremlin.ru / Creative Commons / CC BY-SA

V podstatě dělá na svrchní vrstvě atmosféry jakési „žabky”. Těleso může proto i ve vysoké rychlosti manévrovat, díky čemuž je těžko zachytitelné. Kluzák nenese žádnou výbušnou hlavici, cíle ničí pouze vlastní kinetickou energií. Operačně nasazený může být ruský systém Avantgard a čínský Dongfeng-17.

Posledním typem hypersonické zbraně je řízená střela s plochou dráhou letu, kterou nesou letadla. Zprvu je poháněna prostým urychlujícím raketovým motorem, poté náporovým motorem (scramjet). Po celou dobu letu je zbraň plně ovladatelná a obranu překonává díky rychlosti až osminásobku zvuku. Navíc se dnes na vyvíjených střelách uplatňují technologie stealth. Zástupcem této kategorie je ruská střela 3M22 Zirkon nebo společný rusko-indický projekt BrahMos.

Ve světě se nelení

V současné době jsou jasně ve vedení, co se hypersonických zbraní týče, Rusko a Čína. Obě země tuto technologii dovedly ke spolehlivému operačnímu použití, Moskva zbraně již dokonce s úspěchem použila na bojišti. Dne 18. března 2022 měly střely Kinžal zničit sklad munice na letišti Děljatyn v Ivano-Frankivské oblasti, dále pak sklad maziv v Mykolajivské oblasti.

V současnosti probíhá intenzivní vývoj hypersonických zbraní i v Austrálii, Japonsku, Francii a neověřitelný úspěch hlásí i KLDR. Spojené státy, které po prvních úspěších na začátku století poněkud zaspaly, se pokouší dohnat náskok východních mocností. Výsledky jsou však smíšené. První test kluzákové střely ARRW v červenci 2022 slavil úspěch. Kluzákové těleso dosáhlo rychlosti Mach 5, dostalo se do dostatečné výšky a bylo operačně schopné.

iZdroj fotografie: Uživatel USANAVY / Creative Commons / CC BY-SA

Naopak test kluzáku Common Hypersonic Glide Body provedený na Havaji na konci května skončil neúspěchem. Jednalo se už o třetí selhání. Podle analytiků je za tím přílišná složitost amerických systémů. Zatímco ruský Zirkon je jednostupňovou střelou, americká zbraň má dva stupně a vyžaduje naprostou souhru všech systémů. USA to staví do nepříjemné pozice, neboť zbraň měla být již od příštího roku zařazena do výzbroje námořnictva.

Je obrana na cestě?

Nebezpečí hypersonických zbraní tkví především v dosavadní absenci obrany proti nim. Hypersonický kluzák má nejen nízký radarový, ale i tepelný obraz a je zachytitelný dosavadními prostředky vzdušné obrany až v těsné vzdálenosti od cíle. Vzhledem k jeho obrovské rychlosti a krátkému času do dopadu je pak okno na reakci minimální, a tak nelze zatím očekávat 100% účinnost protihypersonických systémů. Budoucnost možné obrany proti hypersonickým střelám tkví ve vyřešení dvou základních problémů.

Za prvé – vyřešit vývoj dostatečně účinné protihypersonické střely, jakési antirakety se srovnatelnými či lepšími výkony, než mají samotné útočné střely. V tomto směru se zdá, že se blýská na lepší časy. Univerzální raketa amerického námořnictva SM-6 (RIM-174) byla v loňském roce upravena na hypersonickou rychlost. Podle amerického ministerstva obrany by za použití prvků umělé inteligence a pokročilých detekčních systémů měla být schopna zničit přilétající hypersonickou střelu nebo kluzák.

iZdroj fotografie: Uživatel mark6mauno / Creative Commons / CC BY-SA

Systém by pak měl být uveden do operační pohotovosti v roce 2024. Podle analytiků se však jedná opět o optimistické datum. Systém je ještě o několik stupňů složitější než současné americké hypersonické zbraňové programy. Navíc zatím nebyl ohlášen ani test, natož výsledek. Jedná se tedy zatím spíše o hypotetickou než reálnou obranu proti hrozbě hypersonických zbraní.

Za druhé – sebelepší hypersonická antiraketa nebude nijak účinná, pokud bude přilétající hypersonická útočná střela zjištěna pozdě. Tento problém se ukazuje jako klíčový. Spojené státy v tomto směru reagují snahou vyvinout globální sledovací systém, který bude schopen pomocí sítě družic z relativně nízké oběžné dráhy (800–1 000 km) včas detekovat a sledovat odpálené hypersonické střely.

Z kosmu to není až tak složitý technický problém vzhledem k velké tepelné stopě letících hypersonických střel. Ale i toto je hudba sice blízké, ale přece jen budoucnosti. Zatím je současný stav velmi podobný jako vojenská technika v roce 1945, kdy nacistické Německo odpalovalo své rakety V-2, přičemž v té době proti nim neexistovala obrana.

Zdroj: BloomBerg