Jak Luftwaffe prohrála s „kusem dřeva“: Angličtí truhláři vytřeli zrak celé Třetí říši

V letecké historii není mnoho příběhů, které by naplnily kánon pohádky se šťastným koncem. Nepodplatitelné fyzikální zákony a tvrdá konkurence v branži v podstatě vždy pokusy o ně rychle eliminuje. Přesto se jeden takový příběh s úžasně šťastným koncem skutečně stal, a to v konkurenci nejtvrdší, v bojích druhé světové války.

Mosquito bylo odpovědí na Hitlerovu agresi

Tato pohádka započala v roce 1936, kdy si sir Geoffreye de Havilland, dosud zarytý pacifista, který od první světové války striktně odmítal ve své firmě vyrábět vojenská letadla, konečně uvědomil, že to Hitler myslí vážně. A protože byl mužem činu, zareagoval na specifikaci P.13/36 RAF s požadavkem na „dvoumotorový střední bombardér“.

U de Havillandů se jejich projektu říkalo „vojenský Albatross“ se dvěma Merliny. De Havilland se však rozhodl nerespektovat specifikace RAF úplně, vsadil na vysokou aerodynamickou jemnost a odstranil veškerou obrannou výzbroj. V roce 1938 ministerstvo letectví jeho projekt aerodynamicky čistého bombardéru už podruhé zamítlo, úředníkům navíc nesmírně vadila dřevěná konstrukce.

Letoun se nesetkal s pochopením armády

Proto se de Havilland rozhodl, že bude ve svém projektu pokračovat na vlastní „triko“. V září 1939 byl ještě vyzrálejší projekt bombardéru, nyní již se jménem Mosquito, nabídnut opět ministerstvu letectví. Tentokrát měl více štěstí, dostal se k A/M Siru Wilfridu Freemanovi, členovi Letecké rady. Freeman se pro projekt nadchl, a tak v Letecké radě de Havillandův projekt Mosquita nakonec prosadil.

iZdroj fotografie: Steve Bryant / Public Domain

Díky jeho přesvědčování obdržela v prosinci 1939 továrna de Havilland rámcovou objednávku B1/40 na prototyp Mosquita. Během března 1940 poté objednávku na první sérii 50 kusů, uzpůsobených pro bombardování a dálkový průzkum. Pro urychlení prací byl konstrukční a prototypový tým převeden do Salisbury Hall, což byl historický panský dům, dokonce s vodním příkopem, pár mil od domovského závodu v Hatfieldu.

V tomto domě na počátku 20. století žil několik let Winston Churchill, který s oblibou ve vodním příkopě rybařil. Jím ulovená štika, vystavená v domě jako vycpaná trofej, podle tradovaných pověstí inspirovala šéfkonstruktéra R. E. Bishopa k čistým tvarům trupu nového Mosquita.

I když to mnozí nechtěli, vývoj pokračoval

V létě roku 1940 se válečná situace pro Británii nevyvíjela dobře. Země potřebovala stíhačky a ostatní projekty byly odkládány. Ministr letectví lord Beaverbrook třikrát žádal sira Freemana, aby projekt Mosquita ukončil. Ten však svého nadřízeného neposlechl, pouze projekt formálně úředně odložil. V Salisbury Hall se ale pracovalo dál.

iZdroj fotografie: Picryl

Až po de Havillandovu osobním slibu lordu Beaverbrookovi, že dokončování Mosquita nebude omezovat výrobu cvičných Tiger Mothů a Airspeed Oxfordů po RAF, a hlavně opravy Hurricanů a Spitfirů, byl přidělen materiál k výrobě prototypu. Ten byl v listopadu 1940 vytažen z dílen a převezen do Hatfieldu, kde poprvé vzlétl 25. listopadu1940.

První testy armádu konečně přesvědčily

První vzlet trval čtyřicet pět minut a byl triumfálním úspěchem. Skeptičtí úředníci ministerstva byli zaskočeni zjištěním, že nové letadlo dokáže vyvinout rychlost téměř 400 mil za hodinu (cca 640 km/h), o více jak 50 km/hod větší, než tehdejší nejrychlejší německá stíhačka Bf 109E. Z původního lhostejného skepticismu rázem „upadli“ úředníci do naprostého nadšení.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Nadšení se projevilo velmi urgentními příkazy k hromadné výrobě. Objednávky prudce rostly, letoun nakonec konstruovalo v licenci mnoho dalších výrobců. De Havillandova továrna si ale podržela veškeré projektové a vývojové práce. Mimochodem, prototyp DH 98 se dodnes zachoval a je vystaven ve speciálně pro něj postaveném Mosquito Aircraft Museum právě v Salisbury Hall. Je to jediný dochovaný prototyp bojového letounu z druhé světové války.

Do výroby dřevěných dílů konstrukčně jednoduchého letadla byla v Británii zapojována prakticky každá společnost, která měla zkušenost se zpracováním dřeva. Nečekaným bonusem bylo, že tehdy tvořili truhláři, výrobci nábytku i rakví a jiní řemeslníci pracující se dřevem dosti početnou, údajně až třetinovou složku dělnictva v Anglii.

iZdroj fotografie: Uživatel kitchener.lord / Creative Commons / CC BY-NC-ND

Ti se při výrobě pušek, děl a tanků nemohli moc uplatnit, a často měli pocit, že jejich práce pro válečné úsilí Británie není přínosem. Jakmile se ale mohli svojí profesí přímo zúčastnit na válečné výrobě bojového letadla RAF, neuvěřitelně to v Británii zvedlo morálku.

Vzniklo lehké letadlo s velkou nosností

Mosquito mělo trup ze dvou symetrických polovin, šlo o skořepinu s oboustranným tenkým potahem z březové překližky, nalepené na výplň z balzového dřeva. Byl zpevněn sedmi přepážkami klasické dřevěné konstrukce, a po slepení obou polovin ještě navíc potažen speciálním leteckým plátnem Mandapolam, které bylo vypínáno chemickou cestou.

Tak vznikl velmi lehký, pevný a hladký materiál, dnes bychom řekli kompozitový, snadno zpracovatelný a opravitelný. Obdobně bylo řešeno křídlo. Podvozek byl odpružen gumovými bloky namísto běžných, ale komplikovanějších tlumičů hydraulických. Štíhlé řadové motory Merlin, s chladiči vestavěnými do křídel, podtrhovaly čisté aerodynamické tvary letounu.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Zástavbu do draku řešil sám hlavní konstruktér leteckých motorů Rolls Royce, Cyril Lovesey. Původní de Havillandova konstrukce předpokládala, že bude dopravovat na cíl 4 pumy po 250 librách cestovní rychlostí cca 520 km/hod. Ale přebytek výkonu umožnil zdvojnásobit pumový náklad na 2000 liber. Poslední bombardovací verze „vozily“ až 4000 liber (přes 1800 kg) pum, čtyřikrát více, než udával původní projekt.

Do služby se dostalo dva roky po začátku války

Mosquita vstoupila do služeb RAF v červenci 1941 a svůj první bojový let uskutečnila v září. První z mnoha fotoprůzkumných misí nad Francií byla naprosto úspěšná, a letadla přitom dokázala snadno uniknout všem německým stíhačkám, které se pokoušely nového britského průzkumníka nad Francií zastavit.

Toto beztrestné létání nad okupovanou Evropou a Německem pak trvalo u průzkumných Mosquit poměrně dlouho, prakticky až do nasazení prvních stíhacích Me-262 Schwalbe a Fw-190D pozdějších verzí. V březnu 1942 mělo Královské letectvo 50 Mosquit – bombardovacích, stíhacích a průzkumných variant.

iZdroj fotografie: D. Miller / Creative Commons / CC BY

Ukázalo se, že dřevěná konstrukce letounů má další kladnou vlastnost – většina škod z boje mohla být opravena velmi jednoduše. Například nový koncový oblouk křídla jste mohli vzít ze skladu a snadno jej přilepit na místo odstraněného (čti – odřízlého) poškozeného dílu.

Vzal si ho na paškál filmový zpravodaj

Samotný fakt, že jedno z nejvýkonnějších a nejmodernějších válečných letadel Anglie je ze dřeva, neponechala bez povšimnutí ani dobová propaganda. Filmový zpravodaj, představující Mosquito a promítaný během války v anglických kinech, měl velmi zajímavý komentář, jehož překlad si dovolím citovat:

Překlad komentáře dobového filmu, který představoval Mosquito

„Dřevo bylo už odnepaměti jedna z nejcennějších zbraní války. Není to tak dávno od doby, kdy byly nejmocnější flotily světa stavěny ze dřeva – vlastně to byly pouhé stromy pohybující se po moři. Ale kdyby vám někdo řekl, že zanedlouho se tito padlí obři budou vznášet nad Lamanšským průlivem, aby odstřelovaly německé válečné stroje, pravděpodobně byste si mysleli, že má tak trochu upito. Nicméně, tak jako Británie v minulosti investovala dřevo do loďstva, dnes ho investuje do letectva. Stejně jako v Británii se tato transformace odehrává i v kanadských továrnách. Dřevo je tvarováno a dostává křídla, aby mohlo létat. Pomalu ale jistě se stromy mění v letadla. Letadla vyrobená pouze ze dřeva, která ve všech oblastech předčila všechno doposud postavené. Možná už jste uhodli, co jsou zač. Začaly jako noční stíhací letouny, ale dělaly prakticky jakýkoliv druh letecké práce. Jejich úžasná rychlost byla ideální pro fotoprůzkumnictví, ohromný výkon jim umožňoval dopravovat stejný náklad pum, jako dopravovaly dvakrát tak větší bombardéry. Předpokládám, že jste už všichni uhodli, co jsou zač, ale pro ostatní, kteří jsou stále na pochybách, jejich jméno je Mosquito. Jenom létající stromy – taková je skutečnost.“

Stíhačkové Mosquito

Výkony bombardovacích Mosquit přímo vybízely předělat toto letadlo i na stíhačku. Ale až v lednu 1941 vláda vystavila objednávku k přestavbě Mosquita na noční stíhací. Výzbroj měly tvořit 4 kanóny 20 mm a 4 kulomety 12,7 mm v přídi DH 98. Poprvé v historii letectví byl čistý bombardér dodatečně přeměněn na stíhačku.

Geniální de Havilland s tím ale od začátku počítal a už při projektování ponechal pod kabinou posádky Mosquita prostor pro umístění ofenzivních zbraní. Noční stíhačky Mosquito byly velmi úspěšné, avšak v roce 1944 bravurně plnily i další zvláštní úkol. Na Británii útočily V1, a Mosquitům se jich podařilo převážně v noci (!) sestřelit 623. To byla plná třetina ze všech sestřelených V1 Královským letectvem v prvních 9 týdnech ofenzívy V1.

Mosquito dávalo spojencům mnoho výhod

Přesto to byla role hloubkového bombardéru, ve které se D.H.98 nejvíce osvědčilo, protože nad Francií a Holandskem tato Mosquita létala jen ve výšce střech. Německá protiletadlová obrana na ně často nestačila ani včas reagovat, jelikož pro dřevěnou konstrukci i nízký let je nezachytil ani radar.

Složitě lomené trasy k cíli neumožňovaly Němcům předem odhadnout, kam Mosquita vlastně letí, a ta tak úspěšně provedla precizní a zničující útoky například na ústředí Gestapa v Haagu, Aarhusu a Oslu a na věznici v Amiensu.

Od roku 1943 se hmotnost pum, shozených britskými bombardéry na cíle v okupované Evropě a Německu, rychle zvyšovala, ale aspoň okolí cíle „trefila“ jen každá osmá puma. RAF proto vytvořila nové jednotky zvané Pathfinders, značkovači. Jejich nejdůležitější povinností bylo přesně označovat cíle pro bombardovací svazy, které letěly za nimi. Tady se Mosquita také skvěle uplatnila.

Letadlo prošlo další inovací

Byla vybavena speciální radarovou technikou, jako byl bombardovací zaměřovač H2S a další soupravou přístrojů s integrovaným radarem označovaných „G“, která jim umožňovala relativně přesné zjištění polohy své i cíle, a to skrze mraky. Němci se však brzy naučili hlavně systém „G“ aktivně rušit, takže stále bylo zapotřebí pilotského umu a přesné klasické navigace, hlavně při umisťování signálních světlic na určené cíle.

Slavná bombardovací squadrona č. 617, proslavená svým náletem na německé přehrady, také přezbrojila na nová Mosquita v této roli. V roce 1944 začala dopravovat na cíle v Německu již 4 000 liber pum. Tak mohla do německého týlu dopravit stejný náklad pum, jako jiný mnohem těžší bombardér.

Bombardér měl více než skvělé statistiky

Celkové ztráty Mosquit byly ale o řád nižší, než ztráty ostatních britských nočních bombardérů, přičemž jejich pumový náklad začínal být řádově srovnatelný. V závěru války Mosquita od Coastal Command vážně narušila německé evakuační komunikace z Norska. Některá z těchto letadel byla vybavena protitankovým 57mm kanónem Molins.

Kanón sám vážil včetně „ukotvení“ do trupu téměř tunu, plus pancéřování o váze půl tuny, které chránilo posádku a motory, a přesto zůstaly letové vlastnosti a výkony tohoto bitevního Mosquita proti běžnému stroji téměř nezměněny. Dostaly přezdívku „tse-tse“ a dokázaly samy potopit i německou ponorku.

Dalším zvýšením palebné síly Mosquita bylo jejich vyzbrojení raketami – 8 jich mohlo být připevněno na kolejničky pod křídly. Raketová salva takto vyzbrojeného letounu odpovídala boční salvě křižníku se šestipalcovými děly.Zvláštní specialita Mosquita, kdy pomocí skákavé protilodní bomby-miny Barnese Wallise nazývané High Ball mělo útočit na japonské lodě, však přišla pozdě.

V závěru bojů v Tichomoří Japonsko prakticky žádné loďstvo už nemělo, a boje skončily dříve, než mohla být Mosquita v této roli použita. Mimochodem, tato letadla užívaná v Tichomoří a Indii musela být lepena jiným lepidlem, protože původní kaseinové velmi chutnalo místnímu hmyzu.

Mosquito létalo ještě dlouho po válce

Po válce Mosquita uskutečňovala např. řadu sportovních rekordních letů, sloužila k výzkumným účelům nebo k záletům počasí u britských dopravních společností. Po vyřazení z prvoliniových jednotek fungovala ještě dlouho jako vlečné letadlo u vlečných terčů.

V květnu 1963 bylo takovéto poslední Mosquito v RAF definitivně vyřazeno z provozu. Šlo nepochybně o konstrukčně unikátní, výkonné a mohutně vyzbrojené letadlo. Ve svých počátcích bylo nejrychlejším vojenským letadlem na světě. Rozhodně si zaslouží svoji přezdívku – Dřevěný zázrak.

Zdroj: Autorský komentář Ing. Iva Pujmana

Galerie