Martin B-26 Marauder: Letadlo neprávem se špatnou pověstí i úspěchy. Přesto v armádě nezůstalo

Na jaře 1944 čekaly v Anglii tisíce letadel na přeplněných letištích na den D, den invaze. Mezi nimi i dlouhé řady středního amerického bombardéru Martin B-26 Marauder. Ten byl se svými posádkami jedním z největších leteckých dříčů v období druhé světové války. Přesto se moc velkého vděku nedočkal, armády se ho zbavovaly ve velkém.

Trocha statistiky jako překvapení

Při samotné invazi patřil pak k nejdůležitějším spojeneckým letadlům. Maraudery rozsévaly za německými liniemi smrt a zkázu, kryly operace ve Francii při vylodění i při postupu z normandských pláží do vnitrozemí. Dá se říci, že v období příprav a invaze do Francie prožívala letadla B-26 a jejich osádky své nejlepší „hvězdné“ okamžiky.

Velká bojová účinnost, značná odolnost v boji při nepřátelských zásazích a poškození letounu, vysoké výkony a efektivnost nasazení, to vše ve statistikách dovedlo toto letadlo k zajímavému primátu mezi americkými vojenskými letouny druhé světové války. Mělo nejmenší ztráty na počet bojových vzletů ze všech amerických letadel.

iZdroj fotografie: Uživatel Valder137 / Creative Commons / CC BY

Celkový počet ztrát činil u B-26 do konce války 0,5 % bojových vzletů (respektive v Evropě 0,7 %), což nedosáhl žádný jiný americký bombardér té doby. Přesto si dnes mnoho lidí toto letadlo okamžitě vybavuje s jeho přezdívkou „Výrobce vdov“ a považuje ho neprávem za nebezpečné, především pro své posádky.

Vznik zcela nového bombardéru

V lednu 1939 americké vojenské letectvo vyhlásilo požadavek na nový střední bombardér, který měl dosahovat rychlosti 520 km/h, doletu 2900 km. USAAF požadovalo silnou obranou výzbroj, pancéřovou ochranu posádky a samosvorné nádrže. Firma Glen Martin odpověděla projektem Model 179. V červenci 1939 projekt konstruktéra Peytona Magrudera, označený armádou B-26, zvítězil.

Armáda mezitím změnila své požadavky na nosnost 910 kg bomb, dolet 4830 km a nejvyšší rychlost 480 kilometrů za hodinu. Americké letectvo vyhodnotilo B-26 jako vítěze této soutěže a jejího konkurenta, známého B-25 Mitchella, posunula až na druhé místo. Nový bombardér měl v projektu více než dvojnásobnou nosnost pum proti zadání, nesplňoval ale třeba požadavek na dolet.

iZdroj fotografie: Uživatel Chatsam / Creative Commons / CC BY-SA

Jenže americké letectvo nové střední bombardéry potřebovalo, a tak již 10. srpna 1939 firma obdržela smlouvu na stavbu prvních 201 strojů, a to bez stavby prototypu. Tento postup objednání letounů z rýsovacího prkna byl zvolen kvůli časové tísni vzhledem k blížící se válce.

Vynechání prototypových zkoušek se však ukázalo být vážnou chybou. První B-26 číslo 40-1361 vzlétl rovnou jako sériový 25. listopadu 1940, v době, kdy firma měla už kontrakt na stavbu 1131 letounů!

Novátorská konstrukce mladého konstruktéra

Martin B-26 byl při svém vzniku velmi pokrokovou konstrukcí, vyžadoval však velkou výrobní přesnost a preciznost. Přípustné tolerance při výrobě součástek byly nezvykle nízké. Hlavní předností nového bombardéru byla aerodynamika. Konstruktéři důsledně dbali na to, aby každá součástka, anténa, montážní krytka i střelecká věž, čisté linie letadla narušovala co nejméně. Stroj měl viditelný doutníkový tvar a dostal proto první přezdívku „létající torpédo“.

Motorové gondoly měly důsledně aerodynamický tvar. Křídla byla malá, konstruována bez žeber a u první verze B-26 měly rozpětí jen 19,83 m při plošném zatížení 260 kg/m2. Trup byl ze tří sekcí. Svislá ocasní plocha měla mimořádně pevnou skořepinovou konstrukci. Směrové kormidlo bylo jediné místo na letadle potažené plátnem. Novinkou byl příďový podvozek vyrovnávající vysokou přistávací rychlost.

Obrannou výzbroj tvořily čtyři kulomety 7.62 mm, později byla zesílena. Letoun unesl v přední a zadní pumovnici 900 kg pum, na závěsnících pod křídly až 1280kg. V praxi ale létal nejvíce s 1800 kg. Torpédový B-26 byl vyzbrojen jen jedním 900 kg torpédem, zbytek zátěže tvořilo palivo v přídavné nádrži v zadní pumovnici. Výrobce vyvinul ještě variantu cvičnou, průzkumnou a vlečnou.

iZdroj fotografie: Pixabay

Po prvních zkušenostech z bojů v Evropě doplnil další pancéřování, samosvorné obaly nádrže a těžší výzbroj. Letoun poháněly dva hvězdicové motory P&W R-2800-5 Double Wasp, každý o výkonu 1380 kW (1850 koní), (později 2000 koní) a měl stavitelné čtyřlisté vrtule.

V době, kdy továrna Martin dodávala objednané série bombardérů B-26, se stala největší leteckou továrnou v USA. Počet jejích zaměstnanců stoupl ze 3 000 na 13 000. Výroba běžela na tři směny, 24 hodin denně. Ale po první dodávce pro americké letectvo vypukl skandál.

Jedna nehoda za druhou

První B-26 směřovaly do Langley Field v Tampě na Floridě k 22. Bomb Group v aktivním výcviku. Unikátní konstrukce letadla, jeho přetížení, vzletová a přistávací rychlost přes 200 km za hodinu, řada nevychytaných dětských nemocí a poruch, ale hlavně nezkušenost nově vycvičených mladých pilotů vedla od počátku k mnoha nehodám.

Prvních 200 kusů B-26, dodaných v únoru 1940, proto bylo jen testováno, prodělávalo operační zkoušky a probíhal na nich výcvik, přičemž se objevovaly nové a nové nedostatky. B-26 byl velmi odlišný letoun od svých předchůdců Martin B-10 a Douglas B-18 Bolo (DC-3 v bombardovací verzi), a pro nezkušené piloty byl nebezpečný, protože neodpouštěl žádnou chybu.

iZdroj fotografie: Uživatel Pline / Creative Commons / CC BY-SA

I když často všechny systémy letounu pracovaly výborně, k nehodám při výcviku stejně docházelo. B-26, jako mimořádně náročné letadlo pro piloty, si rychle vysloužil přezdívky „Létající prostitutka“, „Neokřídlený zázrak“ a „Baltimorská děvka“. Nejznámější byl „Výrobce vdov“. Mladí piloti se jej začali bát.

Když politici posuzují vlastnosti letadla

Neoprávněnou nedůvěru vzbuzoval i tříkolový podvozek letadla, i když do značné míry eliminoval vysokou přistávací rychlost. Ale piloti byli do té doby zvyklí na záďový podvozek a neobvyklému (v té době) podvozku přičítali neprávem mnohé problémy nového letadla. Stížností na chování letadla při startu a přistání přibývalo.

iZdroj fotografie: Picryl / National Archives and Records Administration / Public Domain

Na začátku roku 1942 byla jmenována senátní komise, vedená H.Trumanem, která vyšetřovala havárie letadel B-26. Senátoři tehdy ukvapeně doporučili, aby byla výroba Marauderu zastavena, ale piloti, kteří zvládli jeho řízení, trvali na tom, že letadlo je v pořádku. Přesto dál strašily mladé piloty, a ti někdy dokonce odmítali s B-26 létat. Nakonec byl jejich vyšetřováním havárií pověřen generál Jimmy Doolittle, hrdina náletu na Tokio.

Generál Doolittle ve zkušební komisi

Prošetřil každý aspekt a sám letadlo mnohokrát pilotoval. Nakonec prohlásil, že příčinou absolutní většiny havárií B-26 byl nedostatečný výcvik pilotů a pozemního personálu. Stačilo například, aby při předletové přípravě na zemi mechanici vybili baterie letadla, což se jim zpočátku dařilo často, a při startu pak docházelo k nenadálému vypínání elektrických systémů.

Tento problém vyřešil až striktní příkaz připravovat letoun ke vzletu jen s pomocným bateriovým vozíkem. Vrtule trpěly také častými závadami elektrického zapojení, které způsobovaly jejich samovolné stavění do praporu. A takových nevychytaných „drobností“ byla u B-26 celá řada. Doolittle a techničtí poradci byli ale přesvědčeni, že jde o dobrý letoun. Na mnoha základnách předváděli správné zacházení s B-26 novým mladým pilotům sami.

Také příchod speciálních cvičných dvoumotorových letadel s letovými charakteristikami, jako měl moderní B-26, přinesl výrazné zlepšení bezpečnosti. A je faktem, že po správném výcviku posádek se nakonec z B-26 stalo jedno z nejspolehlivějších letadel amerického armádního letectva s velmi malým počtem provozních nehod.

Věřte nevěřte, i Holywood pomohl

Ale změnit špatnou pověst B-26 nebylo lehké. Přesvědčovat piloty a posádky letadel o tom, že je to ve skutečnosti bezpečné letadlo, pomáhal i Holywood. Americká armáda si objednávala svoje výcvikové i propagandistické filmy jen zde. Dokonce vyrobili v Holywoodu výcvikový a instruktážní film.

Jeho děj byl jednoduchý, zkušený pilot B-26 vezme nováčka na zkušební let a ukazuje mu různé vlastnosti letadla, charakteristické znaky přistávání při vysoké rychlosti, atd. Mezi nezkušenými piloty se například tradovalo, že je téměř neřiditelný, když vysadí motor.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Film proto ukazoval, jak musí pilot postupovat, když jeden motor opravdu nefunguje. Překonání tohoto i dalších předsudků pilotů bylo pro dosažení bojeschopnosti B-26 zásadní. Instruktážní programy a filmy z Holywoodu zachránily nespočet životů, a pomohly posádkám připravit se na podmínky bojů v Evropě.

První zkouška v boji nedopadla nejlépe

V únoru 1942 dorazila první jednotka vyzbrojená novými B-26A do Tichomoří, do Austrálie. Letouny provedly první bombardování 5.dubna 1942, cílem byla japonská základna Rabaul na Nové Británii. Čtyři B-26A byly pak použity jako torpédové v bitvě u Midway. Nedokázaly ale zasáhnout žádnou japonskou loď a dva letouny se nevrátily. Jako torpédové B-26A útočily ještě na letadlovou loď Ryujo u Aleut, ale opět bezvýsledně.

V dubnu 1942 byla produkce změněna na variantu B-26B, která byla v podstatě definitivní verzí Marauderu. Z Tichomoří byly staženy do Evropy a bojovaly proti Němcům po vylodění spojenců v severní Africe na konci roku 1942. Následně konečně na evropském válčišti, ve Středomoří a nad Itálií.

Na začátku roku 1943 poslali Američané do Anglie další jednotky s B-26, které zde utvořily jádro útvarů taktických bombardérů 8. letecké divize. Jejich nejúčinnější taktika bylo hromadné bombardování ze středních výšek. V té době již Angličané měli nějaké zkušenosti s tímto novým typem, když obdrželi 52 kusů B-26A. Tyto letouny po zkouškách ale pouze přesunuly na Střední Východ a v Evropě s nimi nebojovali.

Jejich hvězdná hodina

První operace jednotek s B-26 nad kontinentální Evropou 14.května 1943 skončila úspěšně, ale již druhá 17. května 1943 skončila ztrátou všech Marauderů. Tyto první mise byly prováděny v malých výškách a bez stíhacího doprovodu v mylné představě, že se ubrání samy. Tato představa však byla iluzorní. Na doprovodné stíhací letouny v potřebném množství si musely jednotky s B-26 počkat až do počátku roku 1944.

A právě v roce 1944 ukázaly konečně B-26 Maraudery se svými posádkami, jaký potenciál v nich dříme. V přípravě na vylodění ve spolupráci s P-47 ničily mosty, letištní plochy, železnice, palebná postavení nepřátel, sklady munice, zásobníky paliva a později i odpalovací základny střel V1. Maraudery opakovaně a účinně bombardovaly německá opevněná stanoviště na pobřeží Francie a okolí. Ve vnitrozemí útočily hlavně na německé tanky a vozidla.

Samotná invaze začala na pobřeží Normandie intenzivní střelbou bitevních lodí na pozice nepřítele na plážích. Ale úplně prvním pozdravem spojenecké invaze Němcům byly pumy z Marauderů. Těsně před invazí útočily B-26 z velmi malých výšek na německá postavení na pobřeží Francie bez ohledu na to, že jim německá protiletadlová obrana působila citelné ztráty.

S doprovodem byly efektivní

Běžný hloubkový útok jednotek s B-26 probíhal tak, že přilétaly v nízké výšce, těsně nad vodou a korunami stromů. Před cílem prudce nabraly potřebnou výšku. Svrhly buď dvě pumy o váze 900 kg, nebo osm s hmotností 225 kg, či šestnáct 113kg pum. P-47 Thunderbolty letěly s B-26 jako přímý doprovod, a chránily je před útokem stíhačů. Zároveň potíraly protiletadlovou německou obranu, neboť protivníkem B-26 v té době byl především německý flak.

Marauder sloužil při taktické podpoře vylodění v Normandii k plné spokojenosti. V té době své největší slávy operoval v řadách dvanácti bombardovacích grup USAAF, hlavně u 9th Air Force. Marauder, pojmenovaný „Flak Bait“, a zachovaný ve Smithsonian National Air & Space Museum ve Washingtonu, uskutečnil v té době celkem 202 bojových misí, ze kterých se se svojí posádkou bezpečně vrátil.

Při prvních operacích byly Maraudery USAAF zbarveny kombinací olivové a šedivé, po získání letecké převahy byla kamufláž odstraněna a B-26 létaly v barvě kovu. Až na konci války dostaly opět kamufláž, když operovaly z polních letišť na kontinentě.

Skončily boje a Maraudery mizí

Po válce B-26 létaly v USAAF do roku 1948, pak byly vyřazeny. Jinde to přišlo ještě dříve, v Anglii hned po válce, v Rusku také v roce 1945, Svobodní Francouzi je používali trochu déle. B-26 Marauder tak s ukončením druhé světové války z oblohy velmi rychle zmizel, jeho pověst jej pronásledovala až do konce kariéry.

Celkem bylo vyrobeno 5266 letounů všech verzí letounu Marauder. Nad Evropou provedly 129 943 bojových vzletů, při nichž svrhly 169 382 tun bomb. Ztraceno jich bylo 911 a palubní střelci sestřelili 402 nepřátelských letounů. B-26 se stal nejbezpečnějším americkým bombardérem s nejmenšími ztrátami v boji za druhé světové války. V porovnání s pověstí, která se tohoto letounu dodnes drží jako klíště, je to velmi “zajímavý“ fakt.

Zdroj: Autorský článek Ing. Ivo Pujmana

Galerie