Obávaný MiG-15 nakonec napoprvé získali od severokorejského pilota, který o odměně vůbec nevěděl. Jen utíkal z komunistického režimu.
V listopadu 1950 se během korejské války objevily na nebi korejského poloostrova sovětské stíhačky Mig-15. Dominující letecké síly Spojených národů, především Američanů, ztratily svoji technologickou převahu a technický náskok se na čas převalil na severokorejskou, tj. čínskou a ruskou stranu. Američany to donutilo urychleně vyslat na Korejský poloostrov to nejlepší, co měli, stíhačky F-86 Sabre.
Nový Mig vyvolal obrovský zájem tajných služeb
Během korejské války chtěli Američané vypsáním vysoké finanční odměny zlákat některého z pilotů MiGu-15 k úletu na svou stranu, aby si mohli sovětskou stíhačku sami důkladně vyzkoušet. Nedočkali se celou válku. Chtěli aspoň získat MiG-15 jako sestřelený vrak, ale i to bylo pro Američany téměř nemožné. Migy nesměly létat nad území nepřítele ani nad moře, ve vzduchu se držely co možná nejblíže u řeky Jalu na severovýchodě Severní Koreje. Oblast je dodnes známa pod přezdívkou Alej MiGů.
Po celou dobu války, až na výjimky, startovaly MiGy-15 z letišť na čínském území za řekou Jalu. Přesto Američané dokázali v letech 1951 a 1952 získat aspoň dvě části vraků sestřelených MiGů-15. Nejdříve byly vytaženy zbytky sestřeleného MiGu z mořské mělčiny u ostrova Sinmi-do, podruhé posádka vrtulníku Sikorsky H-19 ze severokorejského území ve spolupráci s tajnou službou a partyzány doslova ukradla nějaké lehčí části MiGu. Ale k prozkoumání sovětského stíhacího letounu to rozhodně nestačilo.
V březnu a květnu 1953 uletěli postupně poručík Jarecký a po něm další polský pilot se svými MiGy-15bis do Dánska na ostrov Bornholm. Poprvé se tak Západ mohl zblízka seznámit s legendární stíhačkou. Američané však museli stroje velmi rychle vrátit do Polska, v Evropě byl mír, takže je nemohli ani vyzkoušet ve vzduchu. Ve Washingtonu dospěli k názoru, že nejlépe by bylo získat nový MiG jako válečnou kořist v Koreji.
Došlo proto ke schválení programu Moolah, kdy bylo pomocí letáků nabízeno každému severokorejskému pilotovi, který by uletěl s MiGem-15 na jih, nejméně 50 000 dolarů, tomu prvnímu rovnou i dalších 50 000 navrch, novou identitu, atd., atd. Ale letáková akce zřetelně zklamala. V dubnu 1953 a pak ještě 2x v květnu vypustili v noci vysoko letící B-29 obrovské množství letáků s touto nabídkou v korejštině, čínštině a ruštině.
Měly dopadnout do prostoru leteckých základen v Číně. Ale podle pozdějšího zjištění dopadly bůhvíkam, protože se k žádnému pilotovi létajícímu v Severní Koreji nikdy nedostaly. A vysílání radiových relací na VKV vlnách prostě nikdo v Severní Koreji neslyšel.
Zvláštní dopad letákové akce v Koreji
Ale o letácích věděli ve štábech v Severní Koreji. Mělo to překvapivý dopad. Velení přikázalo, že od té doby do vzduchu mohou s MiGy-15 vzlétat jen ti nejkovanější soudruzi. Zřetelně to ale byli i ti, kteří nic jiného než mávat červenou knížkou moc neuměli a létat ještě méně. Poslední tři měsíce války totiž zaznamenaly letecké síly Severu naprosto mimořádné ztráty a Američané naopak téměř žádné. A když bylo 27. července 1953 konečně podepsáno příměří, Američané stále ještě žádný ukořistěný MiG-15 neměli. Akce Moolah neuspěla.
Ale odpískána kupodivu se skončením bojů nebyla. Někde v byrokratickém molochu štábů a velení na ni zapomněli a nabízená odměna stále platila. A přesto nakonec Američané svůj MiG-15 v Koreji získali. V září 1953 přistál naprosto nečekaně MiG-15bis s pilotem No Kum-sokem na letecké základně u Soulu K-14 Kimpo. Severokorejského MiGu, který se tam náhle zjevil z čistého nebe, si Američané vlastně všimli, až když sedal na dráhu. Jeho pilot přistával rovnou ze směru příletu, i když to bylo po větru.
Toho dne sice stíhačky F-86 Sabre z letecké základny Kimpo poměrně intenzivně startovaly ke cvičným a hlídkovým letům, ale americký radar sledující vzdušný prostor byl mimo provoz, právě na něm probíhala údržba. Přistání MiGu-15 v Kimpo vyvolalo naprostou eufórii příslušných orgánů tajné služby a velení letectva USAF. Konečně získali letoun k úplnému prozkoumání.
A to je ještě po výslechu severokorejského pilota čekalo překvapení, když zjistili, že on vůbec nic nevěděl o vyhlášené odměně za úlet. Američané mu však vše slíbené stejně dali a pilot poručík No Kum-sok obdržel jak celkovou odměnu 100 000 dolarů (díky tomu později vystudoval vysokou školu a stal se z něho letecký inženýr, který pak pracoval pro Boeing a jiné společnosti), tak všechno, co bylo slíbeno, včetně repatriace do USA a nové identity.
Zkoušky nepoškozeného Migu-15bis začaly na Okinawě
Okamžitě po přisání byl letoun zatažen do hangáru v obavě, aby nějaký Severokorejec nechtěl MiG-15 zničit. Pak byl Mig částečně demontován a převezen letadlem C-124 Globemaster v utajení 23. září na americkou základnu Kadena na ostrově Okinawa. Severokorejský Mig obdržel označení amerických letadel, nápis na příď i směrovku U.S. AIR FORCE a na příď kód 616.
Na Okinawě létali s Migem pět měsíců američtí zkušební zalétávači, jako byl Yeager či Collins, a právě Collins měl tu čest, aby jako první Američan s MiGem-15 vzlétl. Předtím dostal s pomocí překladatele důkladnou instruktáž od severokorejského pilota. Na Okinawě absolvoval MiG-15 jedenáct testovacích letů. Při jednom ho ale Yaeger málem zničil.
Přes varování severokorejského pilota se pokusil s Migem překonat ve střemhlavém letu rychlost zvuku. Začal údajně v deseti kilometrech. Ale v rychlosti Mach 0,98 se stroj stal neovladatelným a bezmocný Yeager se řítil s MiGem strmě dolů. Jak se ale přiblížil k zemi, vyšší hustota vzduchu zapříčinila, že stroj začal sám zvolna vybírat střemhlavý let, zpomalil a opět reagoval na řízení. Zpocený Yeager vybral střemhlavý let přibližně jeden kilometr nad zemí.
Verdikt amerických zkušebních pilotů
Zkoušený MiG-15bis dostal od zkušebních amerických pilotů poměrně dobré hodnocení. Po zkouškách a porovnávání s F-86 konstatovali, že MiG-15bis je i přes některé záludnosti pro vzdušný boj velmi dobře zkonstruovaný a pilotážně až na některé mezní režimy nezáludný. V některých parametrech měl navrch MiG, v jiných Sabre.
Na výsledcích vzájemných soubojů v Aleji MiGů tak nemělo ani tak podíl to, že jde o MiG či F-86, ale především úroveň jeho pilota, případně použitá taktika a někdy i trocha štěstí. Ale poctivě přiznali, že MiG-15bis měl mírně navrch před staršími verzemi F-86A a F-86E, až teprve verze F-86F z roku 1952 ho dokázala překonat.
Na základně Kadena pak MiG-15 prošel i prvotním zkoumáním techniky a specialisty na konstrukci, zbraně a veškeré vybavení. Těch prvních pět měsíců uteklo jako voda. Američané čekali, kdy se Severní Korea o letoun přihlásí. K jejich překvapení to však nikdy neudělala. Pravděpodobně nikdo v Severní Koreji nechtěl přiznat, že jim uletěl pilot s nejmodernější stíhačkou. A Američanům to pochopitelně nevadilo.
Mig-15 konečně v Americe
A tak v únoru 1954 cestoval MiG-15bis opět v polorozebraném stavu na palubě transportního letadla do samotných Spojených států. Byl dopraven na na Wright-Pattersonovu leteckou základnu. Zde stroj opět létal, mimo jiných pilotů ho sedlal i nám již známý Collins. Označení „amerického“ MiGu se změnilo, například se zvětšily americké výsostné znaky a kód 616 na přídi se změnil na veliký černý nápis TC-616. Písmena TC mají údajně znamenat iniciály jmen zalétávačů Yeagera a Collinse neboli „Chucka“ a „Toma“.
Od března do října 1954 létal ukořistěný MiG-15bis TC-616 na letecké základně Eglin na Floridě. Zde se ověřovaly jeho vlastnosti a schopnosti při markýrování přepadu a záchytu strategických bombardérů B-36 Peacemaker a B-47 Stratojet. Pak se Mig opět vrátil do Daytonu. Jedním z pilotů, kteří ho na základně také zkoušeli, byl i příslušník RAF Ernest S. Chandler.
Právě on provedl i poslední let tohoto Migu v USA, po němž se mu nepodařilo správně přistát a skončilo to poškozením letounu. Poté už Mig-15bis zamířil do Národního muzea letectva Spojených států amerických nacházejícího se také v Daytonu. V muzeu dostal zpět své severokorejské výsostné označení, byl umístěn vedle svého korejského soupeře F-86A Sabre a lze si ho tam prohlédnout dodnes.