Letoun SR-71 Blackbird je dosud nejrychlejším strojem na světě. Více než 20 let po svém vyřazení ze služby

Špionážní letoun SR-71 Blackbird je i po 20 letech od svého konečného odchodu do důchodu stále nejrychlejším létajícím strojem všech dob. Během své dlouhé 36 leté služby vystřídal agenturu CIA, americké letectvo a organizaci NASA. Vyráběl se ve více variantách, z nichž FY-12 a M-21 obletěly mise na Blízkém východu, ve Vietnamu a Severní Koreji a důležitou účast sehrály také v různých armádních výzkumech.

I jeho návrhář přiznal velkou nadčasovost stroje

Návrhář jeho designu přiznal, že tento letoun vypadá stále jako něco z budoucnosti, přestože byl navržen už v roce 1950. Jeho trup se různě ohýbá a křivky křídel se mění, takže stroj vypadá více živě než mechanicky. Tento letoun dostal při vývoji šanci zejména díky zranitelnosti špionážního letadla U-2, které bylo potřeba nahradit něčím lepším. V květnu 1960 bylo v sovětském vzdušném prostoru sestřeleno letadlo U-2, které zde pořizovalo snímky.

iZdroj fotografie: Depositphotos

SR-71 Blackbird nahradil starší letoun U-2

Americká armáda si nejprve stála za názorem, že to bylo zatoulané letadlo pro výzkum počasí, ale toto tvrzení se vyvrátilo poté, co sovětská vláda zveřejnila fotografie ze sestřeleného stroje a sledovacího zařízení. Tento čin měl diplomatické důsledky na celou studenou válku, kdy vznikla potřeba nového typu průzkumného letounu, který byl rychlejší, a mohl létat ve vyšší nadmořské výšce, kde by byl imunní vůči protiletadlové palbě.

Vznikla potřeba nového a lepšího špionážního letounu

Cílem agentury CIA byl letoun, který by dokázal létat přibližně ve výšce 27 400 metrů. Zároveň mělo dosahovat tak velké rychlosti, že nebude v kombinaci s touto výškou viditelné na radaru nepřítele. Návrhu se ujal jeden z největších světových konstruktérů letadel Clarence Johnson a jeho tajní inženýři v Lockheed. Projekt představoval dokonalé naplánování do posledního detailu. Johnson zemřel v roce 1990, ve stejný rok, co byly tyto letouny definitivně vyřazeny ze služby.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Titan představoval několik zásadních problémů

Letoun musel být postaven převážně z titanu, aby odolal tření a výslednému teplu, které vzniklo za letu rychlostí 3 218 km/h. Nastaly však určité nečekané problémy. Aby bylo možné vyrábět konstrukci z tvrdého titanu, bylo nejprve nutné vyrobit nástroje, které by zvládli tento velmi tvrdý materiál opracovat. Běžné ocelové přípravky totiž nebyly dostatečně tvrdé a rozbily se. Další problém představovalo samotné získávání tohoto drahého kovu.

Amerika nakupovala titan pomocí falešných společností

Největším dodavatelem titanu byl SSSR, takže musela americká vláda nakoupit velké množství tohoto materiálu pomocí falešných společností. Klíč k úspěchu v souvislosti s plánovanou a obrovskou rychlostí letounu byly motory Pratt & Whitney s označením J58. Ty pracovaly v režimu přídavného spalování během celého letu. Jedinou výjimkou byla fáze, kdy se tankovalo palivo za letu.

Kvůli hustotě oleje za normálních teplot byl problémem i start

Problémy nastávaly také při startování motoru. Olej J-58s, který byl používán pro mazání při vysokých teplotách, byl za normálního stavu velmi tuhý, což způsobilo těžší start motoru. Jeho nadčasové vlastnosti a schopnosti se však projevily na vysokých nákladech. Spolehlivost letounu SR-71 Blackbird navíc nebyla příliš dobrá. Celkem bylo ztraceno 12 z 32 kusů letounů a to v důsledku nehodám.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Vyřazení přišlo v roce 1990

Na výrobu letounu byla potřeba velká masa lidí a samotný provoz na tom byl podobně. Každý start potřeboval složitou přípravu, jako by se podobal vesmírné misi. Pilot navíc musel mít oblečení podobné skafandru, stejně jako posádky raketoplánů. Kokpit se během vysokorychlostních letů zahříval tak moc, že piloti si často jídlo ohřívali pouze přiložením na sklo. Letectvo tento model vyřadilo v roce 1990 a jeho mise převzaly satelity a drony.

Zdroj: Nationalinterest