Čína kopírovala vojenské drony ostatních zemí tak dlouho, až je předstihla. Dnes díky tomu patří ke světové špičce

Čína se dnes chlubí flotilou vyspělých dronů, které jsou v mnohém srovnatelné se světovou špičkou. Ovšem stroje s opravdu vlastní konstrukcí produkuje až v posledních letech. Na začátku byl program dronů značně závislý na cizích technologiích, a to především z tehdejšího Sovětského svazu, Spojených států a Izraele. Výjimkou přitom nebylo, že mnohé z nich čínští technici jednoduše okopírovali.

První čínský dron NAI CK-1 sloužil jako cíl

Do výzbroje armády „země draka“ se první letouny tohoto typu dostaly na konci 50. let 20. století. Jednalo se o sovětské rádiem řízené drony Lavočkin La-17. A jak bylo v Číně zvykem, technici konstrukci nejdříve prozkoumali, okopírovali a vyráběli sami. Na začátku 70. let tak vstoupil do služby první čínský dron označovaný NAI CK-1. Jednalo se o takzvaný cílový dron používaný jako cíl pro protiletadlovou obranu. Měl hmotnost až 2,5 tuny, délku 8,4 metru a létal rychlosti do 910 kilometrů v hodině. Později nakonec vznikla celá řada jeho modifikací.

iZdroj fotografie: Flavio Mucia / Creactive Commons / CC BY

V 70. letech pak v Číně začali s konstrukcí prvního průzkumného dronu označovaného jako WZ-5, přičemž se vlastně jedná o kopii amerického AQM-34 Firebee. Američané drony hojně využívali za války ve Vietnamu, kde o řadu z nich přišli, načež se dostali i do rukou Číňanů. Stroj byl dlouhý 8,4 metru, poháněl ho proudový motor a zpočátku byl vypouštěn z bombardéru Tupolev Tu-4. Po předem navržené trase mohl letět rychlostí 800 km/h ve výšce 18 kilometrů po dobu 3 hodin. Později byl dále vylepšován.

Čínské drony inspirované v Izraeli

V 80. letech minulého století se Číně podařilo získat přístup k některým západním technologiím dálkového ovládání a optiky, a vedle toho se značně inspirovala zkušenostmi z Izraele, který nasadil své malé drony v Libanonu. Na konci 80. let tak země draka sestrojila dron ASN-104 o délce 3,2 metru. Ten nesl televizní kameru a mohl se pohybovat do vzdálenosti až 60 kilometrů od řídící stanice. Jeho maximální rychlost dosahovala 250 kilometrů v hodině a palivo mu vystačilo až na 2 hodiny letu.

Signál vysílače se šířil do 20 kilometrů, pak se pohyboval automaticky, dokud se zase nevrátil do dosahu vysílače. V dalších letech pak vznikly další typy podobných dronů jako ASN-105 nebo ASN-215 vyráběné ve vysokých počtech. V roce 1996 spatřil světlo světa ASN-206 vytvořený ve spolupráci s techniky z Izraele; jeho nosnost dosahovalo 50 kilogramů a uletěl až 150 kilometrů. Nástupce ASN-207 měl již i laserové značkovače k označování cílů pro naváděnou munici.

V polovině 90. let se Čína inspirovala Izraelem opět, tentokrát ale v oblasti sebevražedných dronů, a koupila od něj jeho bezpilotní bojový letoun IAI Harpie. Když byl ale kvůli tlaku USA v roce 2004 zrušen program na jejich modernizaci a Čína už nové pořídit nemohla, vyvinula velmi podobný dron JWS01. Ten je dlouhý 2,5 metru, váží 135 kilogramů, prohání se rychlostí 220 kilometrů v hodině a ve vzduchu vydrží až 4 hodiny. Pasivním systémem dokáže detekovat radarové stanice protiletadlové obrany a zaútočit na ně. Vedle toho udělala Čína značné pokroky i s hypersonickým kluzákem.