Německá raketa V-2 vydláždila cestu k balistickým střelám. Přispěla paradoxně také k vítězství nad nacismem

Balistické rakety jsou dnes důležitou součástí výzbroje velmocí. Jejich vývoj byl neuvěřitelně složitý, cestu mu vyšlapalo nacistické Německo.

i Zdroj fotografie: Roland Turner / Creative Commons / CC BY-SA
i Zdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA
i Zdroj fotografie: Uživatel Captain Crunch / Creative Commons / CC BY-SA
i Zdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA
i Zdroj fotografie: RAF / Public Domain
i Zdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA
i Zdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain
i Zdroj fotografie: Uživatel Bidgee / Creative Commons / CC BY-SA
i Zdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA
i Zdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain
i Zdroj fotografie: Jan B.H.A. Vervloedt / Creative Commons / CC BY-SA
Dalších 7 fotografií
Dalších 7 fotografií
                   

Když se začaly na podzim roku 1944 v Londýně objevovat záhadné výbuchy, začala je britská vláda zpočátku připisovat poruchám plynu. Ale zasvěcení i veřejnost věděli nebo tušili, že jde o novou německou zbraň, která na rozdíl od střel V-1 není vidět ani slyšet. Nakonec vláda přiznala, že jde o německé balistické rakety V-2. První balistické raketové střely na světě dokázaly zasáhnout cíl o velikosti Londýna. Očekávaný vojenský úspěch nacistickému Německu ale nepřinesly.

Na vývoji pracovalo mnoho špičkových vědců

Otcem německého raketového programu byl Wernher von Braun, i když by bylo chybou se domnívat, že to byl jen on, kdo sestrojil balistickou raketu V-2. Problémů, které stály před myšlenkou na takovou střelu a jejím skutečným úspěšným odpálením, bylo tolik a z tolika různých oborů, že na tom musely pracovat početné týmy odborníků. Každopádně ve 20. letech Brauna uchvátilo dílo fyzika a inženýra Hermanna Obertha o raketách ve vesmíru a rozhodl se jim zasvětit život.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA
Wernher von Braun (v obleku) v Peenemünde

Za začátku 30. let Braun navštěvoval berlínskou Technickou univerzitu a pracoval s Oberthem na raketovém motoru na kapalné palivo. Když se v zemi dostali k moci nacisté, Braun získal grant na konstrukci raket a jeho hvězda tak začala stoupat. Již v roce 1934 jeho tým odpálil dvě rakety, jedna vystoupala do výšky 3,5 kilometrů. V roce 1936 začal s dalšími vědci a inženýry uvažovat o raketě, která by byla schopná dopravit tunový náklad na vzdálenost větší než 300 kilometrů.

U Baltu vyrůstá výzkumné středisko

O rok později začalo na poloostrově Usedom v Peenemünde u Baltského moře vyrůstat výzkumné středisko, které se mělo zaměřit na vývoj a konstrukci takovýchto raket. Vědci tu museli vyřešit problémy, na něž v té době nikdo neznal odpověď. Jednou byla konstrukce spolehlivého výkonného kapalinového raketového motoru. Ale otázkou bylo třeba i chování raket při nadzvukových rychlostech, kvůli čemuž musel být vybudován speciální aerodynamický tunel.

iZdroj fotografie: Uživatel Captain Crunch / Creative Commons / CC BY-SA
Diorama zkušební střelnice v Peenemünde

Trupy prvních zkušebních A4, které se vracely k zemi nadzvukovou rychlostí, například ještě ve vzduchu působením aerodynamických sil explodovaly. Velkým oříškem byla také stabilita rakety, nakonec vyřešená gyroskopy, nebo její řízení při startu speciálními žáruvzdornými kormidly umístěnými v proudu spalin z výtokové trysky raketového motoru.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA
Start V-2

Až 18. března 1942 byla první raketa A4 připravena k odpálení. Ale zpočátku nic nešlo tak, jak si vědci představovali. Mnohé rakety explodovaly, rozpadly se za letu nebo se vychýlily z kurzu a někam spadly. Teprve až po více než roce testů začaly být odpaly úspěšnější. Na začátku války nacistické vedení nemělo o střely velký zájem, ale když se vývoj války obrátil, vše se změnilo. Hitler začal toužit po nějaké zázračné zbrani a program dostal prioritu.

Britové středisko bombardují

Ve Velké Británii měli k dispozici informace o tom, že se Němci zabývají raketami, již od počátku války. Ale až v roce 1943 z informací, které se k vyhodnocovačům tajné služby v Británii dostaly, bylo náhle jasné, že výzkum je mnohem dále, než si kdokoli myslel. Spojenci také odhalili, že výzkum probíhá v Peenemünde, a rozhodli se hrozbu preventivně zničit.

V noci ze 17. na 18. srpna na středisko překvapivě zaútočilo téměř 600 těžkých bombardérů. Způsobily nějaké škody, zničili část dokumentačního střediska s výkresy a zabily i dva důležité vědce, ale základnu se jim zničit nepodařilo, protože většinu pum svrhly bombardéry RAF mimo výzkumné laboratoře, především na oblast ubytoven dělníků a středního personálu.

iZdroj fotografie: RAF / Public Domain
Letecká fotografie Peenemünde

Němci ale začali být nervózní a rozhodli se středisko a finální produkci raket přestěhovat jinam, konkrétně do podzemní továrny Mittelwerk v Durynsku. Odhaduje se, že bombardování a přesun výzkum a výrobu zpozdil asi jen o dva měsíce. Složitější bylo vyladit systém subdodavatelů. I firmy a organizace v bývalém Československu se na něm významně podílely, ale dodnes není výzkum v tomto směru ukončen.

Výroba komponentů v protektorátu

Ví se jen, že známá továrna v Albrechticích, za první republiky produkující dřevěné hračky Toy Toy, byla důležitým dodavatelem některých komponentů V1 a V2. V místním muzeu v objektu továrny se o tom zachovalo poměrně dost zajímavých dokladů. Důležitým dodavatelem komponentů V2 v roce 1944 byly bývalé pobočné Škodovy závody v Dubnici nad Váhom, kde se vyráběly celé motory pro V2. Klidná Praha se také hodila.

Na konci války v těsné blízkosti nádraží Veleslavín bývala maličká firma na výrobu různých speciálních leteckých přístrojů. A měla mimo jiné jako vybavení velkou „zimní“ komoru, kde se zkoušely vyrobené přístroje na funkčnost ve velkých mrazech, prý až -50 stupňů Celsia.

V1 Rocket

Zveřejnil(a) Marc Welder &Gli scarichi infiammati delle città distopiche dne Neděle 24. června 2012

Firma to byla vlastně německá, ale měla české zaměstnance, kteří museli do oné zimní komory s přístroji chodit, seřídit je a vyzkoušet funkčnost, protože němečtí zaměstnanci tam chodit nechtěli. Ke konci války se tam začaly kompletovat také speciální barografy a výškoměry s elektrickým převodem na maličký servomotůrek, které byly určeny údajně pro raketu A4 neboli V-2.

Ruská snaha zajistit protektorátní výrobu

Tyto přístroje byly důležitou součástí řídicího systému rakety, který dával pokyn podle dosažené výšky ke změně dráhy či k vypnutí motoru, po předchozím pozemním nastavení. Byly to poměrně choulostivé přístroje a Němci je před definitivním zabudováním do V-2 dost důkladně zkoušeli. Přesto se v hospodách ve Vokovicích po válce objevilo mnoho „hrdinů“, kteří se vytahovali, jak sabotovali jejich výrobu.

Protože s nimi nikdo z Němců do „zimní komory“ nechodil, právě tam s nimi při testech údajně „praštili o zem“ nebo „je seřídili špatně“ atd. Nicméně to nejzajímavější na celé historii bylo, že hned 5. či 6. května 1945 byla celá malá fabrička obsazena rusky mluvícími vojáky v černých či tmavých uniformách, kteří továrničku bránili před německými vojáky v jejich snaze ji v květnových bojích obsadit či zničit.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA
Podzemní továrna na V-2

Pokusy Němců ostatně údajně nebyly nijak důrazné, a tak záhadní vojáci továrničku uhájili až do okamžiku, kdy jedny z prvních ruských tanků, které se dostaly do Prahy od Ruzyně, dorazily do Veleslavína. Ty totiž nepokračovaly dál do města, ale ihned se postavily kolem fabričky jako vozová hradba. Po válce si pak Rudá armáda celou fabričku rozmontovala a s veškerým vybavením, přístroji, polotovary a údajně i se zimní komorou odvezla do Ruska jako válečnou kořist.

Nepřesná a nezastavitelná raketa

Určitě se také v různých jiných prostorách a firmách vyráběly v protektorátě i v Sudetech komponenty pro kompletaci V2. V tomto směru mají badatelé vojenské historie stále velký prostor. Každopádně v roce 1944 byly rakety V-2 pomalu připraveny k nasazení. Odpalovat se měly z mobilních stanovišť, aby je nemohlo ničit spojenecké letectvo.

iZdroj fotografie: Uživatel Bidgee / Creative Commons / CC BY-SA
Raketa V-2 v muzeu v Austrálii

Raketa A-4, jak se V-2 původně nazývala, byla 12 metrů dlouhá a 1,65 metrů široká. Poháněl ji motor na ethanol a kapalný kyslík. Dokázala donést bojovou hlavici o hmotnosti jedné tuny do vzdálenosti 320 kilometrů. V letu dosáhla výšky až 88 kilometrů a na cíl dopadala několikanásobnou rychlostí zvuku. Nešla tedy zastavit. Její přesnost byla kolem 17 kilometrů, ale později se tuto hodnotu podařilo v mnohém vylepšit.

Prvním cílem byla Paříž

Německo začalo rakety odpalovat 7. září 1944 a jako cíl pro první dvě si vybralo osvobozenou Paříž. Obě rakety ale selhaly. O den později již první V2 cíl zasáhla, stejně tak jako další trefila oblast Londýna. Existenci této zbraně Němci oznámili 8. listopadu, britská vláda o dva dny později. Do konce války jich Německo vypustilo 3 172.

Nejčastějším cílem byly Antverpy, které spojenci využívali po jejich dobytí a vyčištění v roce 1944 jako nejdůležitější přístav k přísunu posil do Evropy. Následoval Londýn. Němci raketami ale neúspěšně zkoušeli zničit třeba i most u Remagenu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA
Příprava V-2 k odpalu

Rakety zabily necelých 7 tisíc lidí. Ovšem až 20 tisíc lidí zemřelo při otrocké práci na jejich výrobě. Nízké počty obětí a jejich klasifikace jako civilní oběti statisticky svědčí o jejich neefektivitě. V podstatě jedna raketa při nasazení zabila dva lidi v průměru. Mnohé nikoho, protože při největším počtu obětí jediného zásahu V-2 do prostor kina v Antverpách zahynulo 567 lidí. Rakety zkrátka nebyly dostatečně přesné.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain
Londýn po zásahu V-2

Tuto skutečnost si vzal například za téma svého slavného románu Blbec z Xeenemünde známý český spisovatel Josef Nesvadba. Té „nepřesnosti“ také pomohli třeba Britové prostřednictvím infiltrované sítě německých špionů, kdy do Berlína hlásili špatná místa zásahů a Němci pak rakety nastavovali tak, že prostě zamýšlený cíl přestřelovaly.

Astronomické výdaje

Odhaduje se, že výzkum a výroba raket střel V-1 a raket V-2 stály Německo v dnešních cenách kolem 40 miliard dolarů (téměř 900 miliard korun), což bylo více než náklady na americký výzkum atomové bomby. To by ekonomicky zajistilo provoz všech německých tankových divizí minimálně na celý rok, rok a půl!

Výroba si vyžádala i významné materiální a lidské zdroje v době, kdy SSSR a západní spojenci měli přesilu v tancích, letadlech a další technice. Třeba jen na výrobu paliva jedné rakety padlo 30 tun brambor, přitom potraviny byly v Německu na příděl.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain
Raketový motor v podzemní továrně

Německo tak nemohlo vyrobit zbraně, které by nejspíše mnohem efektivněji (ošklivý eufemismus) zabily daleko více lidí, především vojáků, než střely V-2. Nacisté vlastně v raketovém výzkumu pomohli SSSR a USA, jejichž první balistické rakety z těch německých po válce přímo vycházely. Oba státy získaly i německé vědce. Spojené státy Wernhera von Brauna, který nakonec dostal americké astronauty v roce 1969 na Měsíc.

Jak hodnotíte úspěšnost německých raket V-2?

Zdroj: Britannica

Galerie

Dalších 7 fotografií
Dalších 7 fotografií
Diskuze Vstoupit do diskuze
140 lidí právě čte
Autor článku

Vít Lukáš

Zobrazit další články