Kombinace bitevní a transportní helikoptéry

V roce 1968 bylo v SSSR rozhodnuto, že jako nový bitevní vrtulník vznikne dvoumotorový stroj založený na konstrukci Mi-8. Koncepce se ale od západních strojů značně lišila. V USA zkonstruovali na bázi transportního vrtulníku UH-1 úzce specializovaný jednoúčelový bitevní vrtulník s jedno nebo dvoučlennou posádkou, pancéřovaný a těžce ozbrojený AH-1 Cobra.

Vietnamský konflikt jasně ukázal, jak význam vrtulníků na moderním bojišti raketově vzrostl, jestliže v roce 1965 sloužilo v tomto regionu 500 vrtulníků, v roce 1970 už jich bylo 4 000. Ale transportní lehce vyzbrojené vrtulníky začaly mít velké ztráty a při pokusech o útoky na pozemní cíle nebyly ani zdaleka tak úspěšné, jak si velení vrtulníkových jednotek původně představovalo.

Když se objevily první specializované bitevní vrtulníky, při akcích s vrtulníkovým výsadkem vojáků ve Vietnamu doprovázely transportní vrtulníky a čistily jim jejich přistávací zóny, udržovaly ze vzduchu jednotky Vietkongu v odstupu od vysazovaných vojáků a poskytovaly pozemním jednotkám palebnou podporu. Sověti přišli s odlišnou konstrukční filosofií stroje, rozhodli se, že bude mít silnou výzbroj i schopnost přepravovat výsadek.

V zadání bylo uvedeno, že nový sovětský bitevní vrtulník musí zvládnout při plném zatížení vis ve výši nad 25 m nad zemí, tj. mimo oblast přízemního efektu, musí zvládnout v boji po určitou dobu vydržet na polních základnách i bez pozemního personálu při běžné obsluze (tankování, přezbrojení atd.), jeho maximální rychlost těsně nad zemí nesmí být menší než 315 km/h a při manévrech v rychlosti 220 km/h musí zvládat přetížení větší než 1,7 G. Jeho hlavním úkolem bude boj s tanky.

Trup vrtulníku je silně pancéřován

První výkresy vznikaly v polovině 60. let 20. století. Hlavním konstruktérem byl a stále ještě Michail Mil, ale ten v průběhu stavby prvního prototypu v roce 1970 zemřel. Na jeho místo nastoupil Marat Tiščenko. První prototyp s označením V-24 byl poháněn dvěma motory TV-2-117 o výkonu 1 118 kW z vrtulníku Mi-8, s jeho motory přebíral i celé převodové ústrojí i s vyrovnávací vrtulkou umístěnou na pravé straně ocasní části.

Nepřebíral však z Mi-8 žádné další podstatné konstrukční prvky a díly, i hlavní rotor byl jiné konstrukce a měl menší průměr atd. Rozhodně tedy nešlo o jakousi variantu na Mi-8 v bitevním provedení. Naopak, pozdější varianty Mi-8 a především jeho následovník Mi-17 převzaly mnoho technologických prvků z Mi-24, například nové motory i s transmisní částí, systémy řízení atd.

Protože bylo jasné, že nový bitevní vrtulník může být při letu nízko nad zemí zranitelný palbou z ručních zbraní, bylo již při konstrukci Mi-24 myšleno na důkladnou ochranu v tomto směru. Trup byl náležitě pancéřován, aby byl schopen odolat projektilům ráže 12,7 milimetru. Proti nim je odolný i pětilistý rotor. Tříčlenná, později dvoučlenná posádka sedí ve speciální titanové vaně.

Kryt kabiny byl u prototypu hranatý (pozdějším vývojem dospěl do podoby dvou průhledných „bublin“ z neprůstřelného materiálu pro operátora zbraní a pilota sedících za sebou, palubní mechanik zpočátku skončil v trupu za kabinou). Prototyp byl vyzbrojen kulometem A-12,7 ráže 12,7 mm na otáčivé lafetě pod přídí a čtyřmi podvěsy na pomocných křídlech s nulovým vzepětím na bocích trupu, na nichž měl nosit především povelově řízené protizemní rakety proti tankům a obrněné technice.

Novinkou Mi-24 bylo, že měl zatahovací podvozek

Naprostou novinkou v SSSR bylo, že vrtulník měl zatahovací podvozek, a ve světovém kontextu byl unikátní tím, že měl v trupu kabinu pro dopravu osmi plně vyzbrojených vojáků, nebo čtyř nosítek se zraněnými a doprovodem. Kabina posádky V-24 byla přetlaková, aby byla chráněna proti účinkům zbraní hromadného ničení – tuto schopnost si ponechala i v masové sériové výrobě. Původní tříčlenná posádka seděla pod společným hranatým krytem kokpitu, vpředu seděl zbraňový operátor, vzadu vlevo seděl pilot a vpravo mechanik.

iZdroj fotografie: Cezary Piwowarski / Creative Commons / CC BY-SA

První let stroje je poněkud zahalen tajemstvím, podle nejpravděpodobnějších dostupných informací to bylo někdy v roce 1971. Některé prameny tvrdí, že to bylo v roce 1969 (ale to by bylo před smrtí konstruktéra Mila, což je vylučováno), nebo naopak mnohem později, v polovině 70. let. Pozdější termín však zase nekoresponduje se spuštěním výroby několika kusů zkušebních strojů v roce 1971 označovaných již Mi-24 (Hind B) s novými motory TV-3-117 o výkonu 1 640 kW.

V té době probíhala řada zkoušek a porovnání s konkurenčním strojem Kamov V-50 i s uvažovanou pozemní verzí námořního Kamova Ka-25F. V roce 1972 již naběhla plná sériová výroba verze Mi-24A, která se od prototypu viditelně lišila jen novými křídly na boku s negativním vzepětím -12 stupňů a umístěním závěsných uzlů i na jejich konec – a i rámování kabiny se poněkud změnilo. Zhruba v polovině výroby se ocasní vrtulka přemístila na levou stranu, což velmi zlepšilo manévrovací vlastnosti stroje.

Po celou dobu služby je průběžně modernizován

Bylo vyrobeno cca 550 kusů a v praxi se celkem osvědčily. Přesto se nakonec ukázalo, že původní „hranaté“ řešení společné kabiny pro celou posádku není pro bitevní vrtulník nejvhodnější, byla příliš rozměrná, byl z ní špatný výhled a jakýkoli zásah do kabiny vyřadil celou posádku naráz. Proto příď trupu prodělala celkem zásadní rekonstrukci a v roce 1975 se objevila nová verze Mi-24, označená Mi-24D, typická svojí dvojitou rozdělenou kabinou na přídi v podobě dvou bublin za sebou.

Palubní technik skončil v nákladové kabině u průchodu do kabiny pilota a u pozdějších verzí byl z letové posádky prakticky vyřazen. Měnila se i výzbroj, stroj dostal nové elektricky řízené střeliště pod přídí USPU-24 s rotačním čtyřhlavňovým kulometem 9-A-624 ráže 12,7 mm a nahradil starý, poněkud neúčinný klasický kulomet stejné ráže. Dostal i nový integrovaný zaměřovací systém a poloautomatický naváděcí systém protitankových střel.

Byl také vybaven zařízením pro deformování infračervené tepelné stopy vrtulníku za letu a přídavnou sadou několika kazet ASO-2V pro vypouštění klamných tepelných cílů. Od roku 1975 byl ve velkosériové výrobě a dostal se do výzbroje mnoha zemí, mimo jiné i tehdejšího Československa. Byl průběžně modernizován a modifikován, doplňován novými technologiemi, zbraňovými systémy a novými prvky pasivní i aktivní ochrany.

Poslední verze je známa pod označením Mi-35M

Zásadnější modernizací prošla až verze Mi-24V (1976–1986), která dostala nové výkonnější motory TV3-117V a mnoho pasivních elektronických senzorů, například systému Berjozka, jenž posádce signalizoval ozáření vyhledávacím radarem. Také paleta zbraňových systémů doznala značného rozšíření včetně adaptérů pro zvýšený počet nesených protitankových raket, nyní jich unesl až osm najednou.

I tato verze byla průběžně modifikována, upravována a doplňována o modernější výzbroj a přístrojovou techniku i při příležitosti generálních oprav jednotlivých vrtulníků. Další verze Mi-24P již měla místo pohyblivého kulometu dvouhlavňový pevný kanón ráže 30 mm, nebo pokusně dvouhlavňový kanón ráže 23 mm lafetovaný místo kulometu v otočném pouzdru pod přídí. Poslední varianta výzbroje se ale neosvědčila.

Exportní verze Mi-24 se často označovaly jinak, například Mi-25 (exportní Mi-24D), nebo dokonce Mi-35 (exportní verze Mi-24V). Přesto je poslední verze známá jen pod označením Mi-35M. Jde o verzi odlehčenou, s pevným podvozkem, výkonnějšími motory, kompozitovými prvky trupu a kompozitovým rotorem. Je rozpoznatelná kromě podvozku na první pohled zkrácenými bočními křídly – pylony pro nesení zbraňových systémů. Tato verze se na trhu bitevních vrtulníků stále nabízí.

Veliký, ale rychlý stroj

Vrtulník Mi-24 je velmi masivní stroj. Trup má na délku 17,5 metru a je 5,47 metru vysoký. Rozpětí křídel, na nichž jsou zavěšeny zbraně a které pomáhají při vyšších rychlostech odlehčovat extrémně zatížený hlavní rotor, činí 6,54 metru. Prázdná hmotnost stroje je 8,45 tuny, maximální vzletová pak 11,5 tuny. Dva motory Isotov TV3-117 stroji dávají rychlost až 335 kilometrů v hodině a dostup 4 900 metrů. Vrtulník doletí bez přídavných nádrží do vzdálenosti 450 kilometrů.

Je také silně vyzbrojen, i když výzbroj se podle verze liší. Podrobný výčet všech použitých a použitelných raket, řízených střel, pum, speciálních podvěsů, přídavných kontejnerů s hlavňovou výzbrojí, elektronických kontejnerů, průzkumných, chemických, ruských i zahraniční výroby a původu atd., atd., by zvýšil rozsah tohoto článku minimálně na dvojnásobek.

iZdroj fotografie: Ministry of Defence of the Russian Federation / Creative Commons / CC BY

Jen hlavňová výzbroj pevně spojená s drakem vrtulníku v přední části prošla vývojem od pevného kulometu 12,7 mm přes rotační čtyřhlavňový kulomet ráže 12,7 mm po různé typy kanónů ráží od 20 do 30 milimetrů, které se pak liší i množstvím neseného střeliva. Okna v kabině pro cestujícího lze využít pro střelbu kulomety PKB ráže 7,62 mm.

Nejtypičtější zbraně nesené na bočních křídlech jsou především protitankové rakety. U starších modelů střely 9M17 Flejta, u novějších pak 9K114 Šturm. Dalšími typickými zbraňovými systémy je i několik druhů raketometů s neřízenými raketami. Pro zájemce o podrobnější informace a pro modeláře je lepší vyhledávat si fotografie a podklady v mnohočetné odborné literatuře, tento článek je pro ně jen orientační.

Pořídily si je desítky zemí

Sovětský svaz vyzbrojil nejen své síly, ale vrtulníky vyvážel do celého světa. Nakonec se staly součástí výzbroje asi 50 států. Exportní verze vrtulníků mívají označení Mi-25 nebo Mi-35. Do boje se vrtulník poprvé dostal na konci roku 1977 při Ogadenské válce mezi Somálskem a Etiopií. Masivního nasazení se dočkal při sovětské invazi do Afghánistánu, kde byl v první části konfliktu nesmírně účinnou zbraní.

Později jeho účinnost částečně eliminovaly dodávky protiletadlových raket Stinger, na druhou stranu ale byly příčinou jeho značně intenzivní modernizace, díky které slouží v mnoha zemích prakticky dodnes. Bitevní vrtulníky jsou i součástí českého letectva, které nyní disponuje už jen 17 stroji, i když při spojeneckých cvičeních jsou vesměs stále ještě velmi oceňovány. Pomalu jim ale končí životnost, a navíc budou problémy s dodávkami náhradních dílů z Ruska.

Podrobnosti k jejich historii používání v českém a československém letectvu čtenáři najdou opět v řadě specializovaných publikací, například v knize Pětatřicátník – vrtulníky Mi-24 na Moravě a v Čechách, dostupné v odborných knihovnách. Intenzivně své Mi-24 v současném konfliktu nasazují i Ukrajina a Rusko, i když to má k dispozici i modernější stroje. Ukrajinci ukázali již několik sestřelených ruských helikoptér Mi-24 na fotografiích a videích z bojišť.

Jak kvalitní jsou dnes vrtulníky Mi-24?

Zdroj: Military-history

Článek Sovětský bitevní vrtulník Mi-24 nemá ve světě obdobu. Dostal se do výzbroje desítek států, používají ho i obě strany na Ukrajině se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.