Počátky parazitních letounů: Unikátní koncept ochrany vzducholodí i strategických bombardérů před nepřátelskými stíhačkami

Parazitním letounem rozumíme takový, který je po určitou dobu mise připojen k mateřskému letounu. Paraziti byli připojeni na záchytné hrazdy či konce křídel bombardérů.

i Zdroj fotografie: U.S. Air Force
                   

Otázkou, jak chránit těžké bombardéry se inženýři zabývali již víceméně od dob, kdy se začalo poprvé válčit ve vzduchu. Pokud se cíl určený k bombardování nacházel blízko, dal se problém dotírajících nepřátelských letounů řešit poměrně snadno. Buďto konvojem doprovodných stíhačů či kulomety a střeleckými věžemi. Jenže tato řešení nebyla ani zdaleka dokonalá. Stíhačky totiž nezvládaly dlouhé cesty a obranné systémy zase ubíraly bombardéru na nosnosti bomb.

Idea letadlových vzducholodí 

Po letech bádání přišli vývojáři se skutečně originálním řešením. Myšlenka, která si pohrávala s připevněním malých a především lehkých letounů na trup bombardéru tak, aby se mohly v případě nebezpečí odpojit a následně opět připojit, se začala rodit na samém počátku 20. století. V roce 2015 přišli dva britští důstojníci, Usborn a Ireland, s nápadem pověsit stíhačku na spodek bombardovací vzducholodě. Nápad připadal oběma důstojníkům konstrukčně nenáročný, přeci jen šlo „pouze“ o zavěšení jednoho letounu pod druhý.  

Jenže první zkušební let, který se uskutečnil v roce 1916, dopadl katastrofálně. Stíhačka se po odpojení od vzducholodi zřítila a oba důstojníci tragicky zahynuli. O něco úspěšnější byli průkopníci parazitních stíhaček v Německu. Technologický pokrok v oblasti letectví totiž nabral během válečného období až závratnou rychlost a bombardovací vzducholodě tak byly postupně nahrazovány za výkonnější okřídlené stroje. A přesně tohoto pokroku využili Němci, kteří použili vzducholodě nikoliv jako bombardéry, ale jako vzdušné letadlové lodě pro své stíhačky.  

iZdroj fotografie: U.S. Air Force
Projekt XP-85 Goblin

Jelikož se však Němci museli v důsledku mírových smluv vzdát vývoje válečných vzducholodí, nápadu vzdušných letadlových lodí se následně opět chytli Britové. Po krátkém a překvapivě docela úspěšném experimentálním období, kdy byly při zkušebních testech využity například lehké jednoplošníky DH-53 i stíhací dvouplošníky Gloster Grebe, však britská armáda od ideji letadlových vzducholodí nakonec upustila. 

Prvenství v podobě zavedení letadlových vzducholodí do aktivní služby si nakonec připsali Američané. A to s parazitními letouny F9C-2 Sparrowhawk, které startovaly z hlídkových vzducholodí ZRS-4 Akron a později také z ZRS-5 Macon. 

Eskorta zavěšená na záchytné hrazdě

A zatímco Američané pracovali na svých letadlových vzducholodích, Rusové po první světové válce soustředili veškerou svou pozornost do vývoje obřích okřídlených bombardérů s velkým doletem. Nejznámějšími konstruktéry se stali Tupolev a Sikorsky, kteří se zasadili o vývoj letounů nejen s velkým doletem, ale i s obří nosností bomb. V důsledku své velikosti byly však bombardéry jednak pořádně nemotorné a jednak lehce zranitelné.  

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain
Prvotní koncept zvěna Z-1 s bombardérem Tupolev-TB1

O zavěšení parazitních stíhačů na mateřský letoun se proto v roce 1930 zasadil inženýr V. S. Vachmistrov. První konfiguraci zvěna, označovanou jako Z-1, tvořil bombardér Tupolev-TB1 a dvě stíhačky Tupolev I-4. Do roku 1940 již sovětské letectvo disponovalo celkem 20 speciálně upravenými bombardéry TB-3 a 40 parazitními I-16. Přičemž parazitní l-16 mohly létat i samostatně.   

Parazité skončili v muzeích

Již zmiňovaný problém hloubkových operací nikterak nechráněných bombardérů nad nepřátelským územím pak částečně vyřešili američtí inženýři na konci druhé světové války. Jelikož dálkové bombardéry měly obrovský dolet, klasické stíhačky s nimi nezvládaly držet krok. Například uznávaný Convair B-36 dokázal provádět operace v délce až 30 hodin, což je jak pro stíhačky tak i pro jejich piloty naprosto neúnosná doba.  

iZdroj fotografie: U.S. Air Force
Bombardér B-36 s experimentálním parazitním letounem F-84

V 50. letech proto na pokusy s XF-85 Goblin, což byl prototyp malého proudového parazitního letounu, který po pár testech skončil v muzeu, navázal známý projekt FICON. V rámci tohoto programu pracovali vývojáři na konfiguraci Convair B-36 a průzkumných proudových stíhaček RF-84 Thunderstreak. Výsledkem projektu však byla jen velmi krátká služba těchto speciálně upravených letounů. Ty sloužily pouze v letech 1955 a 1956.  

Ve stejnou dobu byl rovněž rozběhnut americký projekt Tip Tow, na nějž později navázal program Tom Tom. V obou programech bylo testováno spojení bombardéru B-29 a dvou stíhaček F-84. Koncepce parazitních letounů se však ukázala být jako příliš technologicky i finančně náročná a nesla s sebou až příliš mnoho rizik. S nástupem vzdušných tankerů v padesátých letech navíc parazitní letouny zcela ztratily své opodstatnění.  

Jaký je váš názor na využití parazitních stíhaček k ochraně bombardérů?

Zdroj: TechInsider
Diskuze Vstoupit do diskuze
112 lidí právě čte
Autor článku

Linda Niesnerová

Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Vlastnit auto bude výsadou boháčů. Zbytek lidí by si měl raději rychle zvyknout na jízdu autobusem a chůzi pěšky
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Současná válka proti Rusku má hluboké kořeny, Ukrajina byla sužována krutými konflikty po staletí
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Osvědčené praktiky, jak se zbavit bolesti kloubů. Bohatě stačí ležet v posteli a udělat 1 pohyb
adbz.cz
adbz.cz
5členná rodina bydlí v autobuse. Na nákladech ušetří 2/3 toho, co běžná domácnost, a mají mnohem víc