Poslední mohykán: 120 let stará bitevní loď Mikasa je jediný zachovaný předchůdce dreadnoughtů na světě

Na konci 19. století bylo Japonsko mladým dravým státem, který toužil po expanzi. K tomu jako ostrovní stát potřebovalo loďstvo. Ambice byly velké, ale vlastní průmysl ještě stavbu největších bitevních lodí nezvládal. Japonsko tedy hledalo jinde. Nakonec loděnice Vickers v Barrow-in-Furness ve Velké Británii jeho objednávku přijaly. 24. ledna 1899 byl položen kýl lodi, která psala dějiny.

Japonsko chce kvalitu

Japonské požadavky byly jednoduché: chtěli jen to nejlepší. Britové nabídli japonskému námořnictvu upravenou verzi vlastní bitevní lodi třídy Formidable. Nová loď měla mít jinak rozmístěné zbraně a více vodotěsných komor. Japonci se vším souhlasili. Vymínili si však, že pancíř dodá místo britské firmy Harvey německá firma Krupp. Kruppova cementovaná ocel byla totiž nejen odolnější, ale i lehčí, než Harveyova niklová. Britové jen neradi souhlasili.

iZdroj fotografie: William Frederick Mitchell / Public Domain

Proč taková síla? Japonsko hodlalo expandovat na asijský kontinent a první země, která mu stála v cestě bylo Rusko a jeho pacifické loďstvo. Loďstvo v čele s Mikasou se mu mělo postavit a otevřít Tokiu cestu ke koloniální říši. A ta vedla jen přes pokoření Ruska a získání záchytných bodů v Mandžusku a Koreji. A Mikasa k tomu měla být nástrojem.  

Nebývale mocná loď

Délka Mikasy je 131,7 metru, šířka je 23,23 metru a ponor je 7,93 metru. Výtlak činil 14 358 tun, maximální při plné zátěži byl 15 179 tun. Srdcem lodi bylo 25 vodotrubných kotlů Belleville a dva vertikální invertní tříválcové parní stroje s trojnásobnou expanzí Humphrys, Tennant and Co. Předpokládaný výkon strojů měl být 16 000 koní. Při testech však Mikasa dosáhla výkonu 16 431 koní a místo 18 uzlů (33, 3 kilometrů v hodině) loď vyvinula rychlost o půl uzlu vyšší.

Šlo však jen o krátkodobý špičkový výkon, princip pohonu pístovými parními stroji umožňoval stálý výkon podstatně nižší. Loď měla dva šrouby a není jistě bez zajímavosti, že součástky kormidelního systému dodávala i plzeňská Škodovka. Zásoba uhlí pro normální provoz byla v lodních bunkrech 700 tun, ale mohla být rozšířena až na 1800 tun. Dosah s takovou zásobou při rychlosti 10 uzlů byl 9000 námořních mil (17 000 kilometrů při rychlosti 19 kilometrů v hodině).

iZdroj fotografie: West & Son, Southsea / Public Domain

Pancéřování bylo soustředěno do obšívky trupu, kasemat a dvou pancéřových palub ve středu lodi. Pás pancíře na trupu měl výšku 2,37 metru a sílu 239 milimetrů. Kasemata, kde byla kormidelna, sklady munice, ubikace posádky, strojovna a procházely jí dva komíny, měla maximální sílu pancéře 152 milimetrů. Barbety dělostřeleckých stanovišť měly sílu až 356 milimetrů a čela věží hlavních zbraní 254 milimetrů. Při obraně lodi se počítalo i s torpédy a Mikasa měla speciální protitorpédové sítě, které ale šly použít jen když loď stála.

Palebná síla nade vše

Hlavní výzbroj Mikasy tvořily čtyři kanóny Armstrong Whitworth ráže 305 milimetrů. Každý kanón vážil 50 tun a měřil 12,32 metru. Na vzdálenost 15 kilometrů dokázaly kanóny vystřelit granát o hmotnosti 390 kilogramů. Kadence dosahovala jednoho výstřelu za minutu. Na Mikase byly tyto zbraně umístěny po dvou ve věžích na zádi a přídi. Věže byly ovládány elektricky, ale v případě nouze mohly být zaměřovány i manuálně.

Mikasa se pak ježila děly střední a malé ráže. V kasematách bylo umístěno 14 rychlopalných děl ráže 152 milimetrů s dostřelem 10 kilometrů a kadencí sedmi ran v minutě. Na palubě se nacházely zbraně proti menším plavidlům nepřítele, a to dvacet děl 76 milimetrů a stejný počet děl ráže 47 milimetrů. Na lodi byly i čtyři vrhače torpéd ráže 457 milimetrů. Pro boj v noci bylo připraveno šest 60ticentimetrových světlometů.

 Vlajková loď admirála Tóga

Japonsko stála stavba lodi 880 000 liber. Loď byla dokončena 01. března 1903. Brzy po nalodění 880 členů japonské posádky se loď vydala na cestu přes Suezský kanál do Japonska. Roku 1903 se stala Mikasa vlajkovou lodí Rengó Kantai (Spojeného loďstva) a jeho 1. flotily. Na loď přesídlil velitel flotily admirál Heihačiró Tógó i se stočlenným štábem. Bylo na čase. Válka s carským Ruskem byla na spadnutí.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

První akcí Mikasy se stal přepad ruského přístavu Porth Arthur 4. února 1904. Tógó podcenil ruské síly a plán nevyšel. Samotná Mikasa byla zasažena dvěma granáty 203 milimetrů a bylo na ní zraněno 7 členů posádky. Druhá akce byla pro loď tvrdší zkouškou. Během bitvy ve Žlutém moři se loď dostala pod těžkou palbu ruských lodí, kterým se ji podařilo zasáhnout dvacetkrát. Rusům se podařilo vyřadit jednu věž s děly 305 milimetrů a v boji padlo 167 japonských námořníků.

Na vině byla i špatná kvalita japonský granátů. I když Japonci ruské lodě mnohokrát zasáhly, jejich granáty nebyly schopny projít jejich pancířem a ruské lodi tudíž nebyly vyřazeny z boje. Následující opravy lodi Mikasa byly hotovy před největší námořní bitvou války, která ovšem již nemohla ovlivnit její výsledek. V bitvě u Cušimy 27. května 1905 Mikasa opět vedla japonskou flotilu, tentokrát proti 2. tichomořské eskadře pod vedením viceadmirála Zinovije Rožestvenského.

iZdroj fotografie: San Diego Air & Space Museum / Public Domain

Během bitvy Mikasa vystřelila nejvíce těžkých nábojů – 124 kusů 305mm granátů. Opět se ukázala špatná kvalita munice, když dva granáty, naštěstí bez větších následků, explodovaly ještě v hlavních. Mikasa inkasovala celkem 40 zásahů a zahynulo na ní 113 ze 117 japonských námořníků, kteří během bitvy padli. Nakonec ruská eskadra kapitulovala. Jednalo se o jedno z největších námořních vítězství Japonska v dějinách.    

Rána za ranou

Již krátce po podepsání míru s Ruskem v Portsmouthu došlo na Mikase k záhadné tragédii. V noci z 11. na 12. září 1905 došlo v jednom ze skladišť munice k výbuchu, který zabil 251 námořníků a 340 zranil. Loď se nakonec na kotvišti v přístavu Sasebo potopila. Podle jedné verze výbuch způsobili nespokojení radikální důstojníci, kterým se nelíbily podmínky míru s Ruskem. Mikasu se podařilo vyzvednout až o rok později a opravená z doku vyplula v roce 1908.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

O čtyři roky později došlo k dalšímu výbuchu. Podle vyšetřování „psychicky narušený“ námořník Heidžiro ukradl šest prachových náloží pro 305milimetrové kanóny a přivedl je k výbuchu. Exploze zabila nejen jeho, ale i šest dalších námořníků. Loď naštěstí příliš neutrpěla. Po výbuchu však byla hrdá Mikasa překlasifikována na loď 2. třídy. Později dokonce přešla na 3. třídu a po 1. světové válce se z hrdé vítězky v bitvě u Cušimy stala loď pobřežní obrany.

Dobrodružný život památníku

Poslední ostrou akci Mikasa prožila roku 1921, kdy se zúčastnila japonské intervence na Sibiři. Loď 17. září 1921 u Vladivostoku najela na mělčinu a musela být v tomto ruském městě opravena. Brzy nastal čas rozhodnout o jejím osudu. Bývalá pýcha japonského námořnictva jen těsně unikla sešrotování. Nakonec bylo rozhodnuto Mikasu přeměnit v muzeum. Konverze neproběhla právě šetrně. Loď byla odtažena do Jokosuky a zabetonována ve speciálním bazénu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Poprvé se loď pro návštěvníky otevřela roku 1926. Poklidné časy pro Mikasu skončily roku 1945. Nejdříve se stala cílem útoku amerických bombardérů a poté podle mírové dohody měla být sešrotovaná. Na jejím zničení trvali především představitelé SSSR, pro které byla loď symbolem pokoření a hanby z roku 1905. Vzhledem k tomu, že loď byla zalita v betonu, to nebylo tak jednoduché a výkon rozhodnutí vítězných mocností se tak dlouho odkládal, až se nakonec na vše prostě zapomnělo.

Poslední svého druhu

Nejvíce lodi uškodili sami Japonci. Ve zbídačeném Japonsku se na Mikasu vrhli sběrači kovu a odcizili vše, co šlo, včetně děl a kotlů ze strojovny. Nakonec byla v nešťastném „muzeu“ otevřena tančírna a na místě zadní věže bylo vytvořeno akvárium. Teprve roku 1955 upozornil britský obchodník John Rubin na ostudný stav lodi.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Osud lodi ale nebyl lhostejný ani bývalému nepříteli. Za rekonstrukci Mikasy se v té době přimluvil i americký admirál Chester W. Nimitz, který velmi obdivoval admirála Tóga. Na opravu lodi vyhlásili v Japonsku národní sbírku, při které se nakonec vybralo 180 milionů jenů. Při opravě lodi byly použity i díly z chilské bitevní lodi Almirante Latorre, která byla právě v Japonsku šrotována. Mikasa rozhodně není v ideálním stavu. Hlavně děla jsou například z plechu. Přesto stojí jako poslední loď svého druhu za návštěvu.      

Je Mikasa ještě technickým exponátem, nebo už jen prázdnou skořápkou?

Zdroj: Jiří Kovařík, Cušima – Poslední bitva rusko-japonské války na moři, 2012, Praha.