Příběh křižníku, který je dnes pro mnohé symbolem neblahých událostí roku 1917, je skutečně dobrodružný. Loď měla několikrát opravdu namále.
Máloco symbolizuje zvraty dějin Ruska ve 20. století jako křižník Aurora. Postaven pro cara, veterán bitvy u Cušimy, legenda VŘSR potopená za Velké vlastenecké války, ze které se stalo muzeum – to vše zvládla za 122 let své existence jediná loď. Její osud by vydal spíše na seriál než film. Pojďme se bez ideologického pozlátka podívat na historii slavného plavidla.
Proti Angličanům a Němcům
Tři chráněné křižníky třídy Diana, jejímž posledním zástupcem Aurora byla, měly za úkol narušovat obchod nepřítele. Proto měly mít velký dosah a slušnou výzbroj. Pancéřování však krylo jen nejdůležitější části lodi. Plavidla měla být přesunuta na Dálný východ a z Vladivostoku pak v případě války měly Aurora, Pallada a Diana působit proti Britskému impériu nebo Japonsku. Jenže poté zaúřadovala politika. Impéria Británie a Ruska se usmířila a nepřítelem se stalo Německo. Projekt byl upraven pro boj na Baltu.
Paluba křižníku tedy dostala nové 62milimetrové pancéřování, kormidelna a můstek byly chráněny 150 milimetry pancéře. Posílena byla pancéřová ochrana i skladiště munice. Trup byl z 15milimetrové oceli. Pod čarou ponoru byl obložen teakovým dřevem a měděnými pláty. Tyto vrstvy měly loď chránit proti korozi v tropických mořích a zabránit jejímu poškození i při případném najetí na mělčinu. I část paluby byla obložena teakem. Původně bylo na palubě položeno i linoleum, ale to bylo později též nahrazeno dřevem.
Rychlá a dobře vyzbrojená
Délka Aurory byla 128,6 metrů, šířka 16,8 metrů a ponor 7,8 metrů. Výtlak lodi byl 6 731 tun. Křižník měl 24 kotlů Belleville a tři trojčinné vysokotlaké parní stroje, které poháněly tři lodní šrouby. Při testech dosáhlo soustrojí maximálního výkonu 11 971 koní a Aurora rychlosti 19,2 uzlů (36,5 kilometrů v hodině). Zásoba uhlí byla 972 tun a maximální dosah 4 000 námořních mil (7 408 kilometrů) při ekonomické rychlosti 10 uzlů. Posádku tvořilo 20 důstojníků a 550 námořníků.
Hlavní výzbroj chráněného křižníku tvořilo osm děl ráže 152 milimetrů Pattern s délkou 42 ráží a dostřelem 11 kilometrů. Děla byla na palubě umístěna pouze za štíty, nikoliv ve věžích. V trupu bylo v palebných pozicích 24 děl ráže 75 milimetrů Kane. Na palubě bylo ještě 8 rychlopalných děl Hotchkiss ráže 37 milimetrů. Na přídi a na každém boku byl jeden torpédomet 381 milimetrů. Ve své době byla Aurora považovaná za nejmodernější křižník na světě. Ruskou státní kasu vyšla na 6,4 milionů rublů.
Ve službách cara
Stavba začala v květnu 1897 a slavnostní spuštění na vodu za přítomnosti cara Mikuláše II. bylo 11. (24. gregoriánského kalendáře) května 1900. Do služby byla Aurora přijata o tři roky později. Vztahy s Japonskem se vyhrocovaly, a tak se na konci roku 1903 loď vydala přes Suez do Vladivostoku. V lednu 1904 však vypukla válka s Japonskem a Aurora dostala rozkaz vrátit se do Ruska. Tam se ale dlouho neohřála.
Předtím, než se Aurora opět vydala s 2. tichomořskou eskadrou do Pacifiku, prošla drobnou modernizací. Všechna děla dostala optický zaměřovač, byly instalovány dva kulomety Maxim a německá radiostanice Telefunken. V noci z 8. na 9. října 1905 měla Aurora poprvé namále. V ruské flotile proplouvající oblastí Dogger Bank u břehů Británie vznikla panika zapříčiněná tím, že si několik hlídek spletlo britské rybářské čluny s japonskými torpédoborci (!). „Japonský křižník“ Aurora byl zasažen pěti granáty a lehce poškozen.
Bitva u Cušimy
Během plavby do Vladivostoku se díky práci kapitána Jevgenije Romanoviče Jegorova stala posádka jednou z nejlepších ve flotile. Datum 14. (27). května 1905 mělo být ve flotile slavnostní, neboť se jednalo o výročí korunovace Mikuláše II. Odehrála se však jedna z největších námořních bitev a porážek ruského impéria v dějinách. Je třeba dopředu říci, že Aurora z boje vyšla se ctí.
Síla moderní Aurory byla spolu s dalšími křižníky znehodnocena, neboť byla přidělena ke 3. divizi, kterou tvořily staré pomalé bitevní lodě. Do boje se Aurora dostala ve 13:20. V bitvě si posádka vedla velmi dobře a zasadila nepřátelským lodím mnoho ran. I křižník však inkasoval. Několikrát loď zachránilo jen sebeobětování námořníků, kteří vyhazovali z paluby do moře nevybuchlé japonské granáty holýma rukama.
V 19:00 zbylým křižníkům admirál Enkvist rozkázal, ať se lodě odpoutají z boje a následují ho. Aurora v tu dobu byla jako řešeto. Zatékalo do deseti ze třinácti sekcí, loď přišla o torpédomet na přídi a kotvu. Horší byly lidské ztráty. Z posádky padlo 14 členů a bylo zraněno 57 námořníků, především obsluhy děl, které chránil jen štít. V boji zahynul i kapitán Jegorov, jehož v kormidelně zasáhl šrapnel japonského granátu. Aurora v boji vypálila 303 granátů ráže 152 milimetrů a 1 282 granátů ráže 75 milimetrů.
Z Manily do Libavy
Dne 21. května 1905 Aurora zakotvila v Manile, kde byla internována. Morálka posádky se pomalu rozpadala, k čemuž přispěly i zprávy z domova. Atmosféra zhoustla především po zprávě o vzpouře na křižníku Potěmkin. Důstojnici tomu čelili tak, že všem nechali předčítat zprávy z domova. Tím se vyhnuli fámám a uklidnili atmosféru. Ruské lodě opustily Manilu 15. října 1905.
Přes Saigon, Suez, Alžír a Cherbourg se Aurora 15. února 1906 po 458 dnech vrátila do Libavy. Z lodi bylo okamžitě propuštěno 330 námořníků, u nichž hrozila vzpoura. Kontrolní komise doporučila křižník ke generální opravě a modernizaci, která proběhla v letech 1908 a 1909. Loď dostala další dvě děla ráže 152 milimetrů na úkor dvou 75 milimetrových, které byly demontovány, a byly posíleny protipožární systémy.
Do další války
Aurora se do roku 1914 vydala na mnoho zahraničních návštěv. Kromě Francie křižník navštívil Španělsko, Itálii, Řecko, ale i daleký Siam. Na začátku války byla loď přidělena k 2. brigádě křižníků Baltské flotily. Na konci srpna 1914 se Aurora poprvé dostala do ostré akce, kdy kryla práce na německém křižníku SMS Magdeburg, který najel na mělčinu a Rusové se ho zmocnili.
V zimě loď dostala do výzbroje 150 námořních min a další děla 152 milimetrů, takže jich nyní měla na palubě čtrnáct. V létě „Polární záře“ (český překlad ruského názvu) dostala i 4 protiletadlové kanóny Vickers. Poté Aurora sloužila ve Finském zálivu. Zde si v roce 1916 poškodila šrouby a několik měsíců strávila v doku. Poté bylo válečné plavidlo převeleno do Rižského zálivu, kde svými zbraněmi podporovalo pozemní jednotky na pobřeží.
Vzhůru do Petrohradu
V říjnu 1916 se loď přesunula do Kronštadtu a poté do Konstantinovských doků v Petrohradu, kde měla podstoupit celkovou rekonstrukci a modernizaci. Již poněkud opotřebovanou Auroru čekaly opravy pohonu, měl být instalován parní jeřáb, nová teaková paluba a rekonstruovány měly být i ubikace posádky. V té době už byl v zemi značný neklid a hrozila revoluce.
Kapitán Michail Iljič Nikolskij se obával, že by revoluční jiskra mohla zachvátit i jeho posádku. Proto s prvním důstojníkem Pavlem Pavlovičem Organovičem na zadokované lodi zavedli drakonický režim. Dosud klidní zkušení námořníci začali reptat. Nikolskij však věřil, že situaci uklidnil, a tak do palubního vězení přijal z přeplněných káznic revoluční agitátory a provokatéry. A ti samozřejmě nelenili a mezi posádkou se činili.
Na vlnách revoluce
Dne 8. (23.) února 1917 začala revoluce. Nikolskij se chtěl zbavit vězněných revolucionářů. Posádka jim však provolávala slávu a odmítala je nechat odejít se strážemi. Nikolskij s Organovičem zareagovali opět „moudře“. Místo toho, aby ještě nepříliš radikální námořníky uklidnili, začali oba pálit do demonstrantů osobními zbraněmi. Ti se rozprchli. Jeden z nich později na následky palby zemřel. Když důstojníkům velení nabídlo 100 kozáků k potlačení rebelie, odmítli. Arogantně si mysleli, že situaci zvládli.
Křižník Aurora – je dlouhý téměř 127 metrů ruský křižník, který byl bojově nasazen v rusko-japonské válce a 1. světové…
Zveřejnil(a) CK Intertrans dne Čtvrtek 24. ledna 2019
Druhý den se ale na palubě objevil dav námořníků a dělníků, kteří kapitána s prvním důstojníkem nejdříve zostudili, utrhli jim epolety a chtěli je odvést do Tauridského paláce, kde byl revoluční soud. Nikolskij a Organovič měli jít v čele zajatých důstojníků s rudými zástavami. To oba odmítli. Organovič byl poraněn bodákem, kapitán byl zastřelen. To, jak námořníci měli svého kapitána v oblibě, dokazuje to, že bolševická buňka vznikla na lodi až v červenci 1917 a rebelie byla spíše spontánní, živená zbytečnou arogancí velících důstojníků.
Legendární výstřel
Aurora hrála v Petrohradu klíčovou roli, neboť to byla jedna z mála lodí na Něvě, která mohla svojí palbou ovlivnit situaci při případných bojích ve městě. Dne 28. října 1917 se křižník pod záminkou zprovoznění Nikolajevského mostu přesunul do středu města, odkud dle domluvy měl dát slepým výstřelem signál k útoku na Zimní palác.
Co se stalo, bude asi navždy záhadou. Podle některých historiků Aurora skutečně ve 21:35 vystřelila. Podle jiných ne, protože na lodi nebyla munice. Existují i tvrzení, podle nichž vystřelila a zasáhla Zimní palác. Podle jiných výstřel nebyl slyšet. Ať tak či onak, „výstřel z Aurory“ vešel navždy do historie. V každém případě se z rádia lodi začal vysílat V. I. Leninův pamflet „Občanům Ruska“.
Ve službě sovětů
Služba pod novou vlajkou pro Auroru začala poměrně drsně. Na začátku roku 1918 se někdo pokusil loď dvakrát vyhodit do povětří a otrávit posádku. Všechny pokusy o sabotáž se podařilo zastavit. „Polární záři“ však opět hrozilo zničení. Vojska Bílých se blížila k Petrohradu a Aurora měla být potopena a její vrak měl zablokovat námořní cestu do přístavu. Pro loď se naštěstí podařilo ofenzivu zastavit. Byla však zcela zbavena zbraní a převedena do zálohy.
V záloze křižník zůstal až do roku 1923, kdy po opravách dostal deset děl ráže 130 milimetrů, dvě protiletadlová děla ráže 75 milimetrů a čtyři kulomety Maxim. Aurora byla překvalifikovaná a stala se z ní cvičná loď. Symbol revoluce měl navíc s kadety doplout z nově přejmenovaného Leningradu do Archangelsku.
Tak se v létě 1924 i stalo a sovětští námořníci udělali ve Skandinávii slušný dojem. O rok později se cesta opakovala, ale dojem už byl horší, protože při návštěvě Norska se námořníci poněkud posilnili alkoholem a došlo k drobnému incidentu. Do roku 1930 Aurora navštívila několikrát i Dánsko a Německo.
V roce 1932 ještě při cvičení dokázal kvalitně postavený křižník vyvinout rychlost 17,4 uzlů. Kotle a parní stroje Aurory však byly opotřebené a nutně potřebovaly výměnu. Loď měla podstoupit rekonstrukci, která měla trvat až do roku 1937. V letech 1935 a 1936 byla vymontována celá jedna kotelna. Poté však byla kvůli vytíženosti rekonstrukce zastavena a z Aurory se stalo plovoucí výcvikové středisko bez pohonu zakotvené v Oranienbaumu. Roku 1941 měl být křižník definitivně vyřazen.
V další světové válce
Auroru zachránilo vypuknutí války. Výzbroj byla doplněna o další dva protiletadlové kanóny a několik protiletadlových kulometů a ze školní lodi se stala plovoucí přístavní protiletadlová baterie. Děla ráže 130 milimetrů byla demontována a použita v pozemním boji. Od 16. září 1941 se znehodnocené plavidlo ocitlo pod denními leteckými útoky Luftwaffe.
Velitel lodi, kapitán 3. třídy N. I. Sakov, se rozhodl většinu posádky přesunout na pevninu a zbytečně neriskovat jejich životy. Za to byl NKVD obviněn z „alarmismu“ a „opuštění lodi“ a zastřelen. V noci z 29. na 30. září 1941 němečtí piloti konečně uspěli a loď klesla na dno přístavu. Námořníci z Aurory sundali veškerou výzbroj. Osud křižníku byl zdánlivě naplněn.
Revoluce potřebuje symbol
Jenže na vyšších místech rozhodli jinak. Blížilo se 30. výročí VŘSR a bylo potřeba symbolu. Proto byla loď roku 1945 vyzvednuta a měla být co nejvěrněji rekonstruována do podoby z roku 1917. Celý křižník byl zbaven rzi, byla položena nová paluba ze smrkového dřeva, a dokonce se podařilo sehnat i děla ráže 152 milimetrů. Dno lodi bylo vylito vysoce kvalitním betonem. Na palubě se navíc během rekonstrukce až do roku 1946 natáčel film „Křižník Varjag“.
Na výročí revoluce v roce 1947 byla provedena akce hodná knížete Potěmkina. Aurora byla na oslavu vytažena z doků a po ní se do něj opět vrátila k dokončení rekonstrukce. Ta byla hotova o rok později a loď byla ukotvena na svém „věčném kotvišti“ na Bolšoje Něvce. Vedle muzeálního provozu a mnoha oficiálních akcí probíhala na křižníku i výuka a do roku 1960 zde byly i učebny Nachimovovy námořní školy.
Sovětská rekonstrukce
Roku 1968 získala Aurora jako jediná loď druhý Řád říjnové revoluce, na němž je sama vyobrazena, a byla vyhlášena kulturní památkou. Pomník však nenávratně stárl a především rezavěl. Od roku 1970 se vedla diskuze, jak loď rekonstruovat. Vzhledem ke katastrofálnímu stavu křižníku, i přes protesty historiků, byla zvolena radikální cesta.
Prorezlé dno lodi mělo být zcela odstraněno a nahrazeno novým, nekorodujícím. Tak se roku 1984 i stalo. Část z odstraněného materiálu byla použita na upomínkové předměty a zbytek byl potopen ve Finském zálivu. Obyvatelé nedaleké vsi Ruchi se ke zbytkům vydali a části „symbolu revoluce“ použili jako stavební materiál.
Vedle podvodní časti trupu byly odstraněny i poslední kotle a byly nahrazeny maketami. Strojovna zůstala zachována. Smrk na palubě nahradil opět teak. Byl také rozšířen muzejní prostor. Zbytek historického trupu s novou částí byl spojen bronzovými svorníky. Bohužel na mnoha místech byly vidět elektrické svary a některé detaily lodi vypadaly nepřesné a uměle. Na oslavy 70. výročí revoluce se ale Aurora vrátila do svého kotviště.
V novém Rusku
Roku 1992 na Auroře opět zavlála carská vlajka. V 90. a nultých letech se na lodi často děly večírky celebrit a mafiánů, koncerty punkových kapel, ba dokonce se na palubě natáčel pornofilm. Roku 2011 nejdříve anarchisté vyvěsili na stěžni pirátskou vlajku a poté se skupině neznámých šprýmařů za pomoci zábavní pyrotechniky podařilo zopakovat vystřel na Zimní palác. Roku 2014 plovoucí památka opět prošla rekonstrukcí.
Ta potvrdila, že opravy z let 1984 až 1987 prakticky zastavily korozi a Aurora je ve slušné formě. Do původního stavu bylo uvedeno mnoho poškozených historických artefaktů a byl znovu rozšířen muzeální prostor. Loď dostala i nový hasicí a kamerový systém proti vandalům. V roce 2018 byla obnovena i pravoslavná kaple, která se na křižníku nacházela do roku 1917. Jako by se po 101 letech kruh, v němž se Aurora pohybovala, uzavřel.
Co asi Auroru ještě čeká?
Zdroj: Petr Klučina, Vladimír Hynek, Válečné lodě 2 – Mezi krymskou a rusko-japonskou válkou, Praha, 1986. Alexej Svorcov, Cruisers of the 1st Rank Avrora, Diana, Pallada, Sandoměř, 2015.
Události
|
PŘEČTENÍ: 17952
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 19412
