V bitvě o Atlantik způsobilo Německo Velké Británii i Spojeným státům obrovské škody. V roce 1943 se situace obrátila a ponorky se staly lovnou zvěří.
Když vypukla druhá světová válka, zpočátku se nacistické Německo a západní státy na pozemní frontě neutkávaly. Neplatilo to ovšem na moři, kde německé ponorky od září 1939 začaly napadat lodě a klást miny. Především Velká Británie a posléze i USA musely vyvinout řadu protiponorkových zbraní, které zásadní boj druhé světové války známý jako boj o Atlantik nakonec zvrátily v jejich prospěch. Ale měly namále, protože Němci vyvinuli na konci války ponorku Typ XXI.
Oceánské německé ponorky se zpočátku příliš neměnily
Téměř po celou dobu války síla německého ponorkového loďstva stála především na plavidlech Typ VIIC a IX. Na začátku války se jednalo o zbraně, které dokázaly Velké Británii a USA způsobit veliké škody. Ovšem spojenci se na protiponorkový boj zaměřili. Postavili řadu nových protiponorkových plavidel, vybavovali je stále lepšími radary, sonary a dalšími detekčními přístroji. Sestrojili i nové zbraně jako vrhač min Hedgehog.
Spojenci dokázali německé ponorky stále lépe lokalizovat a díky tomu, že uměli číst radiogramy šifrované přístrojem Enigma, často s předstihem věděli, kde se německé ponorky soustřeďují před útokem na spojenecké konvoje. Nasadili také velké množství letadel s dlouhým doletem, které dokázaly pokrýt celý Atlantský oceán sítí prakticky nepřetržitě hlídkujících strojů. To vše vedlo k tomu, že v roce 1943 začali potápět velký počet klasických německých oceánských ponorek.
Němci se snažili něco vymyslet, například instalovali na své tehdejší ponorky systém zvaný „snorchel“, což umožňovalo ponorkám plout pod hladinou na dieselový motor a dobíjet k tomu baterie, aniž by se vystavovaly nebezpečí útoku z letadel či hladinových lodí. Nad hladinou vykukoval jen jakýsi komín na odvod spalin z motoru a druhý kvůli přívodu vzduchu.
Tento systém ale nebyl dokonalý a i když se ponorky nemusely tak často vynořovat, nové spojenecké radary byly tak citlivé, že i komínky systému snorchel vyčnívající několik metrů nad hladinu moře objevovaly na velké vzdálenosti. Němcům bylo jasné, že potřebují přijít s kvalitativně lepším plavidlem. To muselo být tišší, pod vodou rychlejší a hlavně se nesmělo tak často vynořovat na hladinu.
Výroba nebyla pro Německo jednoduchá
Výsledkem byla diesel-elektrická ponorka Typ XXI. Začaly se stavět v roce 1943, ale první z nich byly spuštěny na moře až o rok později. Němci jich plánovali postavit více než tisíc. Ponorka se vyráběla modulově z osmi trupových sekcí a velitelské věže a Němci rozhodli, aby se každá její část vyráběla někde jinde a pak se celá ponorka smontovala na jednom místě. Tím měl být betonový krytý dok, kde by byly ponorky a dělníci v bezpečí před spojeneckým bombardováním.
Protože díly často vyráběly firmy bez zkušeností se stavbou námořních lodí a ponorek, navíc roztroušené po celém Německu, kvalita výroby trpěla řadou nedostatků. Vyrobené moduly se dopravovaly na kompletační montážní linku skrytou v masivním betonovém krytu Valentin.
Spojenci jeho tajemství brzy objevili a zahájili jeho časté bombardování. Ale jen spojenecké nejtěžší bomby kryt Valentin na břehu řeky Vezery nedaleko Brém dokázaly alespoň částečně poškodit. Přesto i samotné letecké poplachy přerušovaly výrobu natolik, že bylo nakonec zkompletováno pouhých 118 plavidel. Jen čtyři ponorky z nich byly operačně nasazeny a jen dvě na hlídkové plavby v Atlantském oceánu.
Ani jedna se nedostala k tomu, aby odpálila torpédo na nějakou loď. Ale jednalo se o impozantní loď, jejíž výtlak za ponoření byl 1 819 tun. Byla 76,7 metrů dlouhá a její posádku tvořilo 57 námořníků. Pro představu ponorka Typ VIIC měla výtlak jen 871 tun a byla dlouhá 67,1 metrů.
Vysoká rychlost a daleký dosah
Ponorka typ XXI disponovala velkým počtem baterií. Ty jí při ekonomickém provozu umožňovaly zůstat pod hladinou až tři dny. Za pomoci šnorchlu se daly dobít do pěti hodin. Oproti předchozím ponorkám měla mnohem tišší chod. Její trup měl téměř dokonalý hydrodynamický tvar, což snižovalo hluk při pohybu ponorky pod hladinou a zároveň jí to umožnilo plout velmi rychle, až 17,2 uzlů.
Zcela vybavená a s plnými nádržemi mohla urazit vzdálenost až 28 700 kilometrů. To znamená, že dokázala více než pětkrát překonat vzdálenost z Londýna do New Yorku. Její pokročilé přístrojové vybavení jí umožňovalo bezpečně se pohybovat i v pobřežních mělkých vodách, kde se dokázala snadno ztratit svým pronásledovatelům a zmizet jim ze sonaru i radaru.
Ponorka disponovala šesti torpédomety. Ty měly elektrický systém nabíjení, což umožnilo posádce zbraně velmi rychle připravit ke střelbě. Plavidlo tak dokázalo vystřelit 18 torpéd během 20 minut. Na palubě měla ponorka v zásobě celkem 23 torpéd. Případně mohl být jejich počet snížen na 17 a pak mohla převážet i 12 min. Na horní palubě pak byla dvě protiletadlová kanónová čtyřčata ráže 20 milimetrů.
Inspirace pro několik zemí
Protože Němci postavili nebo měli rozestavěno více než sto těchto ponorek a nasadili do akce jen čtyři, řada z nich padla do rukou západních spojenců a SSSR. Ti některé z nich dokonce zařadili do výzbroje a také je pozorně prozkoumali a vycházeli z nich při konstrukci vlastních pokročilých podvodních plavidel. Tak vznikly další ponorky, například sovětská třída Whisky, americká Tang nebo britská Porpoise.
Zajímavý byl osud ponorky Typ XXI nazvané U-2540. Protože neměla dost paliva, byla 4. května 1945 poblíž Flensburgu potopena. Německo ji ale v roce 1957 ze dna Baltského moře vyzvedlo a opravilo. Dostala jméno Wilhelm Bauer. Sloužila jako zkušební plavidlo při stavbě německých ponorek Typ 206. V roce 1983 ji získala Asociace německých námořních muzeí a je umístěna v námořním muzeu v Bremerhavenu.
Jak by větší počet ponorek Typ XXI mohl ovlivnit válku v Atlantiku?
Zdroj: Military-history
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 65368
Události
|
PŘEČTENÍ: 66487
