Námořní výsadkové operace Ruska na pobřeží Ukrajiny prakticky žádné neproběhly. Naskýtá se otázka, proč?

Ukrajinské černomořské pobřeží je dlouhé a z moře poměrně dobře přístupné. Dalo by se očekávat, že Rusko tuto skutečnost využije a pobřeží Ukrajiny svými námořními výsadky co nejrychleji obsadí. To se však dosud nestalo.

Námořní výsadek jako důležitá součást ofenzívy

Na první pohled je zvláštní, že v taktice bojů a obsazování Ukrajiny ruské vedení naprosto ignoruje možnost nenadálých námořních výsadkových operací v týlu ukrajinských vojsk na pobřeží Černého moře. Pamětníci si ještě dokážou vzpomenout, jak například v 70. letech 20. století, při velkém cvičení vojsk Varšavské smlouvy pod názvem Štít 1975, tehdejší Rudá armáda a její námořnictvo na pobřeží NDR demonstrovaly svoje schopnosti a techniku námořního výsadku.

Pomocí těžkých vznášedel, která ve vlnách najížděla na pláže, dopravila na pobřeží tanky a obrněné transportéry doprovázené námořní pěchotou. V týdenících to byla sugestivní podívaná a bylo vidět, že této taktice věnují v SSSR velkou pozornost. Zvláště za ministra národní obrany SSSR maršála Dmitrije Ustinova byla doktrína velkých vzdušných a námořních výsadků těžce vyzbrojených sovětských vojsk do týlu možného nepřítele velmi preferována.

Do technických prostředků zajišťujících letecké i námořní výsadky šly tehdy z rozpočtu ministerstva velké finance. A v SSSR se vyvíjela a vyráběla nejrozmanitější a často až unikátní technika, která měla bezproblémové provedení výsadků velkého množství vojáků včetně těžké výzbroje a zásob zajistit. V námořní oblasti šlo často i o velmi nekonvenční myšlenky a techniky, jež byly tehdy v SSSR uvedeny v život. Jednou z převratných technologií, kterou v SSSR dovedli v této oblasti až k praktickému využití, byla technologie ekranoplánů.

Technologie ekranoplánů byla v tomto směru velice perspektivní

Ekranoplán, anglicky WIG (Wind-In-Ground) nebo GEV (ground effect vehicle), je v principu dopravní prostředek na pomezí lodě a letadla. Ke svému pohybu potřebuje vodní hladinu, nad níž ale letí, byť ve velmi malé výšce v rozmezí od 0,5 do 5 metrů, u některých typů až 10 metrů. K letu totiž využívá jevu, kterému se říká přízemní efekt, neboli skutečnosti, že příhodně aerodynamicky tvarovaný objekt je při svém dopředném pohybu nadnášen nad pevnou rovnou plochou, zde míněno nad hladinou, pomocí jakéhosi vzdušného polštáře.

Jev je to dosti dlouho známý, ale teprve v roce 1932 finský vynálezce a konstruktér T. Kaario postavil první skutečný funkční ekranoplán. V Sovětském svazu se po druhé světové válce danou problematikou zabývaly hlavně dvě konstrukční kanceláře. Jedna vedená naturalizovaným Italem P. L. Bartinim, italským komunistou, ale původem baronem, ta však ekranoplány brala jen jako velmi okrajovou záležitost. Ta druhá řízená konstruktérem R. J. Alexejevem byla v SSSR tou hlavní.

K ekranoplánům se Alexejev dostal až koncem 50. let minulého století, kdy hledal rychlejší a výkonnější alternativu ke známým lodím s ponornými křídly Meteor, Kometa, Raketa apod., které do té doby vyvíjel. Ekranoplány slibovaly být superrychlými námořními jednotkami a Alexejevova kancelář dostala za úkol kromě jiného vyvinout i velký ekranoplán-transportér vojska a techniky. Podle tehdejších představ by rychlostí kolem 400–500 km/h prosvištěl těsně nad hladinou po moři, do poslední chvíle ukryt před radarem, k pobřeží například evropských západních států.

Tam by přistál a „vyklopil“ nesená vojska i s těžkou technikou hluboko v týlu vojsk NATO soustředěných hlavně na hranicích se zeměmi Varšavské smlouvy. Takový ekranoplán by se díky výšce letu do deseti metrů nad hladinou dokázal snadno vyhnout námořním minám a zátarasům. Současně by byl nezasažitelný torpédy a ze země odpalovanými protiletadlovými a protilodními střelami, ohrozit by ho mohly jen letecké řízené střely.

A co takhle „Kaspická příšera“, znáte? Či Orljónok?

Dnes se mnoha lidem při slově ruský ekranoplán okamžitě vybaví sugestivní pojmenování „Kaspická příšera“, a připomenou si tak největší ekranoplán vyvinutý na světě, s názvem LUN, s délkou přes 73 metrů, rozpětím obdélníkového křídla 44 metrů, hmotností 380 tun a rychlostí 500 km/h. Ten měl ovšem sloužit jako platforma pro protilodní rakety a jako takový byl i v prototypu postaven a vyzkoušen. Jeho hlavním konstruktérem byl také Ing. Alexejev.

Jako prostředek k námořnímu výsadku a přesunu techniky po moři Alexejev nakonec vyvinul ekranoplán pojmenovaný Orljónok. Byl to stroj dlouhý 58,1 metrů, rozpětí křídla bylo 31,5 metrů, výškového kormidla 25,5 metrů(!), vysoký byl 15,9 metrů a cestovní rychlostí 375 km/h mohl dolétnout na vzdálenost až 1 500 kilometrů. A hlavně – unesl ve svém trupu například dva tanky PT-76 i s posádkou nebo minimálně 25 tun nákladu či 120 vojáků s výzbrojí.

Poháněl ho turbovrtulový motor NK-12MK s dvojitou vrtulí na vrcholu směrovky, převzatý pravděpodobně z letounu Tu-95, a dva proudové motory NK-8 na přídi, které při startu generovaly potřebné množství vzduchu směrované pod křídla ekranoplánu. Jakmile se ekranoplán vznesl, proudové motory v přídi zmlkly a k letu stačil už jen jeden motor na směrovce.

Nadějné vyhlídky a pád

Ve zkouškách Orljónok obstál na výbornou a vypadalo to, že sovětská námořní pěchota dostane do výzbroje stroj, který neměl nikde na světě obdoby. Objednáno mělo být až 120 kusů. Ale pak zaúřadovaly lidský faktor a činitel zvaný NÁHODA. Při nabíhání zkušební kusové výroby v letech 1978–1980 byly vyrobeny pouhé tři kusy. Pak náhle hlavní konstruktér Alexejev zemřel, ve věku pouhých 64 let. A v roce 1985 zemřel i patron sovětského programu ekranoplánů, maršál Ustinov.

Nový ministr Sokolov měl na věc jiný názor a všechny projekty ekranoplánů financované ruskou armádou ihned zrušil. Jeho protégé byly ponorky. Pouhé tři vyrobené kusy Orljónoku, z nichž jeden v roce 1992 havaroval, to bylo to jediné z transportních ekranoplánů, co se do výzbroje ruského námořnictva a jeho námořní pěchoty dostalo. Bez soustavné údržby nakonec zbylé dva skončily v roce 1993 v přístavu v Dagestánu.

A když byl pozastaven i program výsadkových těžkých vznášedel a výsadkové lodě v SSSR skoro neznali, možnosti námořních výsadků ruské armády klesly k nule. Ekonomické problémy Ruska v 90. letech tuto tristní situaci ve výzbroji a možnostech ruského námořnictva ještě podtrhly a uzavřely i všechny pokusy využít unikátní a odzkoušenou technologii ekranoplánů v civilních službách.

Nu a to je konec příběhu, který dnes důvodně svádí k domněnce, že Rusko zřejmě nemá žádné podstatnější kapacity k provádění námořních výsadků. A po těch letech v tomto směru nemá ani žádné zkušenosti a schopnosti. A to je zřejmě odpověď na otázku, proč vlastně neprovádí nabízející se námořní výsadky do týlu ukrajinské armády na pobřeží Černého moře. Nemá zřejmě jak, nemá zřejmě čím a zcela zřejmě dnes postrádá i jakékoli znalosti a know-how v tomto směru…

V kterých pobřežních místech je ekranoplán využitelný v konfliktu na Ukrajině?

Zdroj: Autorský text Ing. Ivo Pujmana