Jak na střelbu pod vodou? S normální zbraní to nezkoušejte! Mohlo by vás to i zabít

Palba střelnou zbraní pod vodou má celou řadu specifik, jež musí konstruktéři respektovat a upravovat pro ně své výrobky. Nejedná se věru o jednoduchou věc. Na vzduchu smrtící zbraně se pod vodou stávají na několik metrů neúčinnými hračkami, které jsou více nebezpečné pro samotného střelce. Proto vznikají speciální podhladinové ruční palné zbraně, ty jsou určeny především pro speciální síly.

Technická výzva podmořské střelby

Na rozdíl od střelby na povrchu neplatí pod vodou zákony balistiky. Voda je daleko hustší, a proto je potřeba uplatnit hydrostatické fyzikální zákony. Hustota vody je totiž zhruba 1 000x větší než vzduchu, a tak po klasickém výstřelu, třeba z hlavně pistole, kulku odpor vody výrazně zpomalí. Ve vodě bude mít klasická palná zbraň dostřel necelé 3 metry.

Po výstřelu vznikne na konci hlavně také bublina spalných plynů s extrémně vysokým tlakem, který se spojitě přenese jako jakási rázová vlna do okolní kapaliny. Pokud je střílející potápěč hlavou blízko u zbraně, může to odnést minimálně protrženými bubínky u uší. Také klasická rotující střela pod vodou nemá dobré hydrostatické vlastnosti. Místo klasické kulky se proto nejčastěji z hlavně podhladinových zbraní vystřeluje šipka nebo flešeta.

iZdroj fotografie: Americké námořnictvo / Creative Commons / Public Domain

Zbraň musí být logicky upravena pro palbu pod vodou. Není například dobré, aby hlaveň takovéto zbraně měla vývrt, který uděluje střele rotaci. Hlaveň musí být hladká, protože ve vodě paradoxně rotace náboj nestabilizuje, ale naopak poněkud „rozkymácí”, čímž přesnost zásahu sníží. I mechanismus fungování zbraně je odlišný. Nejlépe funguje stlačený plyn, nebo musí mít zbraň speciální úpravu odvodu části plynů při výstřelu, které „pročistí“ hlaveň.

Do 60. let 20. století se šlo nejjednodušší cestou. Vojáci byli pro boj pod vodou vybaveni jednoduchou harpunou. Představa boje pod vodou odpovídala scénám z filmů s Jamesem Bondem. Brzy však začalo být jasné, že harpuny nestačí. Je tedy potřeba vypracovat zcela novou koncepci komplexního podvodního boje.

Doba plná nápadů

V 60. a 70. letech vznikla celá řada prototypů podvodních zbraní. Asi nejvíce futuristická z nich byla Gyrojet, která střílela raketky. Ta se ovšem neujala, neboť zbraň byla nepřesná a nespolehlivá i při palbě na hladině. Přímým následovníkem Gyrojetu byla v Británii „Podvodní obranná zbraň Mk.1”. Ta však byla těžká, nepřesná a neohrabaná, přesto byla pokusně použita SAS ve falklandské válce.  

Během vietnamské války pak byl Američany testován podvodní revolver AAI střílející šipky, ale s rozpačitými výsledky. První úspěšnou podvodní zbraní byla zřejmě až sovětská SPP-1 se čtyřmi sdruženými hlavněmi. Ta střílí šipky ráže 4,5 milimetru s účinným dostřelem 20 metrů v hloubce 5 metrů. SPP-1 má konstrukci poloautomatické zbraně se zásobníkem na 4 náboje a lze ji v poli i pod vodou, byť s jistými potížemi, znovu nabít. Lze ji také použít i na souši.

iZdroj fotografie: Public Domain

V Evropě Západní Německo na tuto výzvu odpovědělo neortodoxní Heckler & Koch P11. Je velmi podobný svému předchůdci, podvodní pistoli Mk.1 Underwater Defence Gun, existenci zbraně však firma Heckler & Koch v minulosti dosti dlouho popírala. Tato podvodní pistole je účinná pod vodou na 15 metrů, na souši na 30 metrů.

Zbraň střílí šipky 7,62 mm s raketovým motorkem na tuhé palivo. Spoušť je pak elektrická. Pro každou střelu je však třeba vlastní hlaveň. Největší nevýhodou této konstrukce je, že po vystřílení zásoby pouhých 5 střel v pěti hlavních musí být zbraň odeslána do továrny ke znovunabytí.

Touha speciálních jednotek splněna?

I když podvodní pistole měly v boji smysl, dokázaly prostřelit neopren a zranit nepřítele, pro vojáky to bylo málo. Chtěli podhladinové ruční palné zbraně účinné proti člunům nebo trupům lodí a na větší vzdálenost. Proto vývoj podvodních zbraní neustále pokračuje. Naráží samozřejmě na celou řadu technických problémů, například díky povýstřelové kavitaci na ústí hlavně je obrovským problémem opotřebení hlavně, která může být na odpis již po 100–200 ranách vystřelených pod vodou.

Zda se, že řešení opět našli v Rusku. Od 70. let měly jednotky Specnaz k dispozici automatickou útočnou pušku APS. Její moderní pokračovatelkou je pak ADS. Zbraň má přepínatelný režim vzduch / voda. Ve vodě je odváděn plyn po výstřelu z hlavně technicky jiným způsobem, je použit i jiný náboj. Podvodní náboj s dostřelem 25 metrů pod hladinou je po přepnutí na střelbu na suchu zaměněn z druhého zásobníku za standardní náboj 5,45 mm s dostřelem 600 metrů. Zbraň může být pro boj na suchu vybavena i granátometem a noční optikou.   

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

V USA se chystá pro NAVY SEALS vlastní odpověď. Firma DSG Technologies vyvíjí novou podhladinovou střelnou zbraň a pro ni náboje ráže .50 s wolframovým jádrem. Ty by měly pod vodou fungovat na principu superkavitace podobně jako ruská superrychlá torpéda ŠKVAL. Kolem střely CAV-X, jak je munice nazvána, se tak má průběžně vytvářet po výstřelu a opuštění hlavně vzduchová bublina, kterou generuje tvar náboje a jeho rychlost pohybu.

Střela tak velikou rychlostí průběžně přeměňuje vodu v dráze pohybu ve vodní páru, především těsně před špičkou, a tak vzniká okolo střely plynová bublina, v níž se tato střela pohybuje s podstatně menším odporem a vysokou rychlostí. Díky ní dosáhne kulka CAV-X vyšší vzdálenosti podvodního dostřelu, účinnosti a průraznosti.

Podle dat uniklých z pokusného testování vývojových vzorků se uvádí, že maximální dostřel bude zřejmě někde na hranici 60 metrů. Na 17 metrů by měla údajně nová zbraň NAVY SEALS spolehlivě prorazit i 2 cm oceli, čímž by mohla ohrozit i ponorku. Závod o účinnou podvodní zbraň tedy nekončí. Naopak, přešel do další fáze.