Italské tančíky Carro Veloce L3/33 byly za války všem pro smích. Před válkou v tom ale Italové nebyli sami

Na konci 20. let 20. století generální štáby ovládla teorie obrněného vojáka. Ten se měl po bojišti pohybovat v jedno až dvoumístném pancéřovaném vozidle vyzbrojeném kulometem. Měl v něm dle teorie snáze překonat „zemi nikoho“ mezi zákopy, kde v 1. světové válce díky kulometům zahynuly miliony útočících vojáků. Tak vznikl tančík. Brzy je do výzbroje zavedla většina armád světa. Mussoliniho Itálie se svými tančíky zvláště proslavila.

Z britské licence

Země zrodu tančíků, Velká Británie, byla po skončení Velké války jedinou zemí, která dál soustavně vyvíjela pancéřovaná vozidla a tanky. Britové vymysleli z výše uvedených důvodů i ideu „tančíku“ a jejich konstrukce Carden-Loyd CL-VI, neboli Mk.VI, se dostala do výzbroje i britské armády. Protože šlo o jednoduchý a levný koncept, navíc dosti prezentovaný ve světových médiích, začaly mít o tento „tančík“ zájem mnohé armády světa.

Britové také neváhali prodávat licence všem, kdo zaplatili. Nejprodávanější stroj Carden-Loyd Mk.VI se tak dostal nejen do tak exotických zemí, jako bylo Thajsko nebo Japonsko, vyrábělo je i ve vlastní verzi Československo (MÚV-3 zachovaný ve vojenském muzeu v expozici v Lešanech) či komunistický Sovětský svaz. Po těchto strojích zatoužil i fašistický diktátor Benito Mussolini.

Roku 1929 byly z Británie zakoupeny 4 vzorové kusy a licence na 21 strojů Mk. VI., pojmenovaných v italské armádě Carro Veloce C.V. 29, tedy Rychlé vozidlo 29. Vyrobila je firma Fiat-Ansaldo. Na dobových propagačních filmových záběrech se v Anglii originální tančík pohyboval s velkou mrštností, rychlostí a snadno překonával různé terénní nerovnosti. Italům se ale představil v úplně jiném světle.

Po zavedení k jednotkám si vojáci okamžitě stěžovali na velké otřesy za jízdy, malou průchodivost horským terénem, neschopnost překonání i malého převýšení v terénu a špatné pracovní podmínky pro posádku. Interiér stroje byl nejen extrémně stísněný, ale posádka seděla na žhavém a velmi hlučném motoru a stroj spíše připomínal pojízdnou saunu zkříženou se šejkrem na míchání koktejlů.

Italská úprava

Italové v roce 1931 celý tančík přepracovali, prodloužili podvozek, rozšířili pásy a zmenšili jejich jednotlivé články. Také korbu stroje zvětšili. Motor byl umístěn do odděleného motorového prostoru mimo místa pro posádku a vozidlo zvládlo zdolat prudší stoupání i horší terén. C.V. 33 měřil 3,3 metru, šířka stroje dosahovala 1,4 metru a výška byla 1,3 metru. Pancéřování bylo skutečně subtilní.

Na čele, kde bylo nejsilnější, dosahovalo jen 14 milimetrů. Zbytek stroje byl z 6milimetrových plátů, podlaha jen ze 4mm. Ty byly k sobě přišroubovány. Vozítko vážilo 2,7 tuny. C.V. 3/33 poháněl čtyřválcový motor Fiat SPA s výkonem 31,7 kW (43 koní), který však plně vyhovoval. Maximální rychlost stroje byla 42 kilometrů v hodině a dojezd 150 kilometrů.

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY SA

Italské velení bylo se strojem spokojeno a velkovýroba se mohla rozjet. Vojenské označení C.V. 33 znělo L3/33, tedy Leggato (lehký), 3 tuny a rok zavedení. První objednaná série v roce 1933 čítala dokonce 1 300 strojů. Druhá vyráběná od poloviny roku 1934 pod názvem C.V. 34 čítala minimálně 490 kusů. U první série jeden stroj vyšel na 86 800 lir, což by dnes bylo v přepočtu asi 2 410 000 korun.

Mnoho zbraní a verzí

První dva vyrobené exempláře italského tančíku byly vyzbrojeny vodou chlazeným kulometem Revelli-Fiat 14 ráže 6,5 milimetru. Od třetího kusu dostal tančík vzduchem chlazený kulomet Fiat vzor 14 o stejné ráži, od druhé série už měly dva kulomety – buď Fiat 35 nebo Breda ráže 8 milimetrů. Ve vozidle s kulometem Breda bylo celkem 79 zásobníků s 1 790 náboji. Jestliže na počátku 30. let to byla dostatečná výzbroj, už během španělské občanské války se ukázala jako naprosto nedostatečná.

V roce 1934 začala italská armáda experimentovat s vybavením velitelských tančíků radiostanicí. Roku 1935 přišla první větší úprava původní C.V. 33. Model C.V. 35 dostal silnější pancíř, který byl již z části nýtovaný, vylepšený podvozek, především pérování, a nový šestiválcový motor Breda. Model C.V. 35 do roku 1938 dovršil výrobu všech tančíků na počet 2 000 kusů.

Poslední mutací původního tančíku byla verze C.V. 38. U té doznal největších změn podvozek, který měl nyní čtyři velká pojezdová kola na každé straně. Dosud není jasné, kolik C.V. 38 bylo vyrobeno. Vznikla také plamenometná verze L 35Lf (lancia fiamme). Tančík mohl ale vézt pouze 25 litrů zápalné směsi. 

iZdroj fotografie: Uživatel Mono / Creative Commons / CC BY SA

Zvýšení vezené zásoby směsi konstruktéři řešili tak, že C.V. 35 dostal přípojný vozíček s 500litrovou nádrží. Takto však stroj přicházel o pohyblivost v terénu a stával se snadným cílem pro nepřítele. Od roku 1934 bylo postupně několik desítek velitelských tančíků vybaveno různými typy rádií. Naopak mostní tank se sériové výroby nedočkal. Celkem bylo vyrobeno kolem 2 500 tančíků.

Triumf v Habeši, problémy ve Španělsku  

Válka v Habeši, dnešní Etiopii, které začala v září 1935, byla pro Italské tančíky téměř procházkou. Habešané neměli protitankové zbraně a ztráty tančíků byly způsobeny kvůli poruchám strojů nebo „šťastným ranám“. Přesto ze 300 nasazených C.V. 33 bylo ztraceno kolem 50 a jeden byl dokonce habešskou armádou ukořistěn. Jednalo se o jasný, ale také jediný triumf tančíku C.V. 33. Jiné to bylo ve Španělsku, kam první C.V. 33 dorazily v březnu 1936.

iZdroj fotografie: Andrei Romanenko / Creative Commons / CC BY SA

Hned první nasazení větší skupiny v září téhož roku málem skončilo katastrofou. Skupina C.V. 33 totiž u Madridu narazila na sovětské lehké tanky T-26 v republikánských službách, pro které tančíky nebyly soupeřem. Po zničení dvou a poškození dalších dvou C.V. 33 se italské tančíky rychle stáhly. Celkem mělo být do Španělska dodáno 149 strojů. C.V. 33 zde narazily na své meze a často sloužily jen jako hlídkové stroje nebo pojízdná kulometná hnízda. 

V těchto letech slavily C.V. 33 a C.V. 35 ale jiný úspěch, a to exportní. Vozítka se prodávala po celém světě. Dvacet tři C.V. 33 koupila Brazílie, stovku Čína, po několika desítkách Afghánistán, Venezuela, Irák nebo Bolívie. Sedmdesát dva kusů koupilo také Rakousko, ty však po anšlusu v roce 1938 padly do rukou Wehrmachtu. Celkem 151 C.V. 33 provozovalo také Maďarsko. S nimi se československá armáda střetla v boji v roce 1939 na Podkarpatské Rusi a několik jich zničila.

Pozdní modernizace

Z výkonů C.V. 33 ve válce ve Španělsku se italská armáda poučila a rozhodla se k ráznému modernizačnímu kroku. Z C.V. 33 měl být vyvinut lehký tank. L6/40 měl na délku 3,78 metru, široký byl 1,9 metru a výška dosahovala 2,02 metru. Hmotnost vzrostla na 6,8 tuny. Stroj dostal silnější benzínový šestiválec Fiat SPA18 s výkonem 51,5 kW (70 koní). Maximální rychlost zůstala na 42 kilometrech v hodině a dojezd byl 150 kilometrů.

iZdroj fotografie: Uživatel Mil.ru / Creative Commons / CC BY SA

Hlavní rozdíl oproti starším strojům byla síla pancíře, který dosahoval na čele až 30 milimetrů, a otočná věž. V ní byl 20milimetrový kanón Breda 20/65 Mod. 1935, pro který bylo ve vozidle připraveno 296 nábojů a spřažený kulomet Breda 35 ráže 8 milimetru se zásobou 1 560 nábojů. Řada dalších podvozků byla přestavěna na samohybná děla Semovente da 47/32 se 47milimetrovým dělem.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Už při zavedení tohoto dvoumístného tanku do výzbroje roku 1939 byla jeho bojová hodnota malá. Celkem bylo vyrobeno 283 a 282 samohybných děl. Po okupaci severní části Itálie část z nich zabavili i Němci, kteří je používali v protipartyzánských jednotkách. Vedle toho se jednotlivé stroje z rukou okupantů dostaly do služeb loutkových režimů Chorvatska a Slovinska. 

Outsider 2. světové války

Přestože Itálie vstoupila do války až v polovině roku 1940, byla na ni zcela nepřipravena. Naprosto zastaralé tančíky byly stále páteří obrněných sil země. Italská armáda zaznamenala jediné vítězství, a to na konci roku 1940, kdy se jí podařilo obsadit chabě bráněné Britské Somálsko. Britové však v lednu 1940 přešli do ofenzivy a získali zpět nejen svoji kolonii, ale osvobodili i Habeš. Tančíky, i proti starším pěchotním britským tankům Matylda II, byly bez šance.

Po krutých porážkách během 2. světové války v Africe bylo mnoho desítek tančíků urychleně přezbrojeno na 20milimetrový protitankový kanón Solothurn, ale ani to už pochybnou bojovou hodnotu tančíku nezachránilo. Opravdovou ostudou však skončilo řecké tažení. Mussolini se do daleko slabší země pokusil vpadnout z Albánie. Jako inovativní, ale naprosto stupidní se ukázal nápad na použití tanků v horském terénu.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY SA

Řekové na italské tančíky, pohybující se v údolích a po silnicích v horském terénu, útočili vždy z převýšení ze svahů nad cestou, a protože pancéřování stropů tančíků bylo v té době již víceméně symbolické, nakonec většinu strojů zničili a Italy zahnali. Podobně se Italům vedlo i v Libyi, kde po ofenzivě do Egypta byly britským protiúderem zahnáni hluboko na své území. Italové nakonec museli požádat o pomoc Němce.

Až do hořkého konce

Obyčejní italští vojáci si o svých strojích nedělali iluze. Posádky jim přezdívaly „Motorizovaná rakev“, „Konzerva sardinek“ či prostě „Šrot“. Italské velení právě ke zvednutí morálky nepřispívalo, když jako oficiální kód pro tyto tančíky zvolilo slovo „Arrigoni“. Arrigoni byla v Itálii populární značka rajského protlaku na makarony. I přes snahu zvýšit bojeschopnost tančíků různými dalšími úpravami jejich bojová hodnota zůstávala nízká.

To se projevilo zvláště na východní frontě, kde měly italské expediční tankové síly stoprocentní ztráty. Po pádu Itálie padlo mnoho C.V. 33 a L6 do rukou Wehrmachtu. Jak již bylo popsáno výše, L6 se uplatnil aspoň v protipartyzánském boji, tančíky ale byly používány už jen jako dělostřelecké tahače a transportéry. Po skončení války poslední zbylé stroje používala italská armáda k výcviku až do 50. let. Do dnešních dnů se ale zachovalo mnoho C.V. 33 jako muzeální kusy.

Co si myslíte, bylo na bojišti 2. světové války ještě horší vozidlo?

Zdroj: Pejčoch, Ivo, Obrněná technika 9: Itálie, Španělsko 1919-1945. Praha. 2009.