Ještě před druhou světovou válkou vyvinula Francie unikátní obrněné vozidlo, které bylo rychlé, účinné, a ochránilo posádku i před výbuchem.
Historie specializovaných obrněných vozidel má ve Francii dlouhou historii. První z nich začala z výrobních pásů sjíždět již v první polovině 30. let 20. století a ve výzbroji často vydržela až do 80. let. Podobný je i příběh Panhardu EBR, který začal vznikat již před 2. světovou válkou. Slavný se však stal až po válce.
Francouzská škola
Na rozdíl od jiných mocností měla francouzská škola svá specifika. Francouzi, na rozdíl od jiných mocností, která využívaly komerční podvozky, pro svá obrněná auta používaly speciálně vyvinuté podvozky. Francouzské obrněné vozy díku tomu měly daleko lepší průchodnost terénem. Dalším rozdílem byla i daleko silnější výzbroj a pancéřování vozidla.
Specifika francouzské školy měla svůj důvod v rozmanité koloniální říší. Stroje měly být nasazeny nejen na Sahaře, ale i v džunglích Indočíny. Zde se nedaly očekávat posily a obrněná vozidla si měla v boji poradit sama. Vrcholem předválečné konstrukce byl osmikolový Panhard 201, který dokázal projet všemi terény. Jeho testy začaly roku 1940. Dříve než skončily, Francie kapitulovala. Prototyp i s celou dokumentací byl evakuován před okupanty do Maroka a nakonec zničen.
Zrod obrněného vozidla EBR
Po válce poptávka po silném průzkumném vozidle ještě vzrostla a Panhard měl díky 201 značně usnadněnou prací. Engin Blindé de Reconnaissance (EBR) tedy Průzkumné obrněné vozidlo brzy získalo svoji podobu. Délka stroje byla 6,15 metru, šířka 2,42 metru a výška 2,24 metru (se staženými prostředními koly 2,32 metru). Hmotnost ERB byla 12,8 tuny. Stroj byl vybaven dvanáctiválcem Panhard H 6000 S s výkonem 200 koní.
Podvozek EBR byl čtyřnápravový. Dvě přední nápravy byly vybaveny speciálně vyvinutými pneumatikami Michelin, které měly vysokou odolnost i proti palbě ručními zbraněmi a byly schopny kompenzovat i menší poničení. Prostřední pár náprav měl litá kola bez pneumatik. Odpružení prostředního páru náprav bylo hydrodynamické. Přední a zadní náprava měla odpružení kuželovými pružinami.
V případě přesunu po silnici se prostřední pár náprav zvedl a ERB se pohyboval jen na pneumatikách, a to až rychlostí 115 kilometrů v hodině. I v těžkém terénu díky středním nápravám zvládl rychlost i 70 kilometrů v hodině. Přední a zadní kola byla řiditelná.
Stroj měl dvě převodovky – jednu pro jízdu v terénu pro dvě střední nápravy a druhou na jízdu po silnici, a zdvojené stanoviště pro řidiče. Obrněné auto tedy mohlo velmi rychle změnit směr jízdy. ERB měl nádrže až na 370 litrů benzínu, které mu stačily na dojezd 700 kilometrů.
Kvalitní pancíř i silné zbraně
ERB měl velmi slušnou pancéřovou ochranu. Obě přídě a věž měly sílu 40 milimetrů, strop 20 milimetrů, boky a podlaha 16 milimetrů. ERB byl navržen, aby odolal minám. V případě najetí na minu měl být výbuch tvarem trupu absorbován a odveden mimo kabinu posádky. Zároveň měl být zachován pancíř. Sedačky posádky navíc nebyly připevněny k podlaze, ale k bokům vozidla, což zabránilo zranění posádky po výbuchu pod podvozkem.
Velikým pokrokem bylo použití výkyvné věže FL 11. Ta dovolovala instalovat zbraně velkého kalibru s automatickým nabíjením. Vozidla ERB byla vyzbrojena nejdříve kanónem ráže 75 milimetrů SA 45.
Ten byl později nahrazen kanónem ráže 90 milimetrů CN 90 F2. V zásobníku věže bylo 12 kusů munice. V trupu se nacházelo dalších 36 granátů. Kanón doplňovaly tři kulomety 7,5 milimetru MAC 31 „Reibel“ se zásobou 2500 nábojů. S takovou výzbrojí si ERB mohl poradit i s tankem.
Posádku ERB tvořili čtyři muži. Řidič, druhý řidič-radista, velitel a střelec. Vzhledem k uzpůsobení vozidla a pancéři byl prostor posádky extrémně omezený. Zvláště na to dopláceli řidiči. Ti mohli mít výšku maximálně 170 centimetrů. Volant byl nainstalován teprve, když si řidič sedl na své místo.
Úspěšný typ
Výroba ERB začala roku 1951 a skončila roku 1960. Celkem dala 1202 kusů vozidla. Vedle základní varianty bylo vyrobeno i 28 kusů obrněného transportéru EBR-ETT. ERB se okamžitě zapojily do bojů Francie v koloniích. Stroj si posádky oblíbily především pro jeho odolnost. Během války v Alžíru bylo zaznamenáno 28 případu nejetí ERB na minu. Při nich nepřišel o život ani jeden voják. Nejčestnější službu vykonal jeden ERB roku 1970, kdy převážel rakev generála Charlese de Gaulla.
Vedle Francie se ERB dostal do služeb Portugalska, Maroka, Indonésie a pohraniční stráže Spolkové republiky Německo. Stroj se zapojil i do koloniálních válek Portugalska nebo konfliktu Indonésie a Thajska. Průzkumná obrněná vozidla se ukázala jako vysoce hodnotná a odolná. Ze služeb Francie byla vyřazena až v roce 1987. Maroko své ERB provozovalo ještě v roce 2010.
Zdroj: Julian Jackson, Tanky a další vojenská vozidla, Praha, 2010
Události
|
PŘEČTENÍ: 42424
Události
|
PŘEČTENÍ: 43388
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 37505
