GAZ-69 byl dělníkem pro celý SSSR

Již během finské války se v Sovětském svazu přesvědčili o potřebě lehkého terénního vozu s dobrou průchodností, který by zajistil vysokou pohyblivost v terénu. To vedlo k vývoji GAZ-64 a z něj vycházejícího GAZ-67; obě vozidla byla v menší míře produkována během 2. světové války, ale díky zákonu o půjčce a pronájmu se mohli Sověti spoléhat na americkou techniku, která je uchvátila a v mnohém více než inspirovala. Není proto náhodou, že GAZ-69 připomíná svou koncepcí hybrid Jeepu a Dodge WC52, dvou amerických vojenských legend.

„Zcela neschopný letu“ a přece se stal legendou aneb Jak dal Sovět vzniknout „neviditelnému“ americkému letounu F-117 Nighthawk

Samotný vývoj začal v Gorkém (dnes Nižní Novgorod) již v roce 1946. Auto dostalo příhodnou vše vypovídající přezdívku „Truženik“ (česky nádeník), ale na svůj čas si ještě musel budoucí GAZ-69 počkat. Ostatně sériová výroba začala po sáhodlouhých testech ve všech klimatických podmínkách tehdejšího SSSR teprve roku 1953, a po dvou letech byla přestěhována do nové továrny UAZ v Uljanovsku, kde běžela až do roku 1973.

Blbuvzdorná a velmi nadčasová konstrukce

Délka GAZ-69 je 3,82 m, šířka 1,75 m a výška 2 m (se zvednutým předním sklem), pohotovostní hmotnost pak 1 525 kg. Nosnost byla dva muži posádky a 6 dalších soudruhů nebo 650 kg nákladu, a navíc mohl táhnout i 800 kg přípojné zařízení. Dodnes je nepřekonatelná světlost dosahující 21 centimetrů, díky níž projede čiperný sedmdesátník téměř jakýmkoliv terénem. Pro zjednodušení výroby bylo také využito mnohou součástek z civilní výroby.

iZdroj fotografie: Bukvoed / Creative Commons / CC BY

Světla a volant si konstruktéři půjčili z lehkého nákladního vozidla GAZ-51, motor, převodovku nebo brzdy zase pocházely z GAZ M20 Pobědy nebo pozdější GAZ-21 „Carevny“. Náhon byl 4×4 a hnací jednotka GAZ-11 byla známa svou spolehlivostí a jednoduchostí. Obsah čtyřválce byl 2,1 l a výkon 38 kW (později 2,4 l a 48 kW). Spojka měla pouhé tři stupně a zpátečku, ale Gazíku to bohatě stačilo. Maximální rychlost „šedesát devítky“ byla 90 km/h, později 100 km/h, zatímco spotřeba 14 l na 100 km a obsah dvou nádrží byl celkem 60 litrů.

Ne vždy byl GAZ-69 opravdu užitečný  

Jízdní vlastnosti na silnici se bohužel neřadí mezi nejlepší a řízení bez posilovače a s málo účinnými bubnovými brzdami chce vskutku zkušeného a odolného řidiče. GAZ-69 „Gazík“ je však zrozen především pro terén. Technici navíc hodně oceňovali, že bylo možné vyjmout převodovku do 45 minut a motor do hodiny, díky čemuž mohl fungovat i v nejprimitivnějších podmínkách. Výroba v Uljanovsku běžela až do roku 1973 a vzniklo 600 000 vozů, linky ale vznikly také v Rumunsku a KLDR. Gazíky sloužili ve všech armádách varšavské smlouvy.

3 nejrychlejší vojenské letouny světa v historii zůstávají nepřekonány: v provozu zůstal jediný, 2 z nich mají na svědomí Sověti

V základní produkci byly dvě verze – třídveřová a štábní čtyřdveřová. Existovalo však mnoho modifikací včetně plovoucí, sanitky, tahače nebo pohřebního vozu. Gazík mohl též nést bezzákluzové dělo nebo těžký kulomet DŠK, případně řízené rakety 3M6 Šmel v počtu čtyř kusů usazených na korbě – vozidlo se však muselo při jejich využití otočit proti směru jízdy a posádka se pro vlastní bezpečí odplazit na 30 metrů daleko.

iZdroj fotografie: LionKing / Creative Commons / CC BY

Zbraně se objevily i v boji, a to na Blízkém východě v šestidenní válce, která probíhala od 5. do 10. června 1967 mezi Izraelem a koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska, a později také v Jomkipurské válce trvající od 6. do 25. června 1973. Úspěšnost však nebyla velká, šance zasáhnout cíl byla pouhých 25 % a prokazatelně se podařilo zničit jenom jeden izraelský tank.

Článek GAZ-69 „Gazík“ byl milovaný povoz s nadčasovou konstrukcí, s níž může sloužit dodnes. Povedla se i díky Američanům, ale v boji propadla se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.