Uzavřená palebná postavení: jak profesionálové schovávají dělostřelectvo před nepřátelskou odvetou

Když se před staletími objevilo první dělostřelectvo, hrálo jen malou roli, ale jeho význam se postupně zvětšoval. Později jeho palba dokázala rozbít mohutné pevnosti i šiky útočících jednotek. Proto se ho samozřejmě druhá strana snažila zničit. U prvních děl to bylo jednoduché, neměla veliký dostřel a střílela přímo, byla tedy všem na očích. Nakonec se situace změnila a dělostřelectvo se skrylo a také se začalo chránit.

Houfnice se skryly kilometry za frontu

To umožnil především rozvoj houfnic, které nestřílely přímo, ale projektily posílaly po balistické křivce. Navíc se zvětšil jejich dostřel a mohly se stáhnout dále za linii bitvy. Například se schovaly za nějakou terénní překážku a nepřítel nevěděl, odkud se na něj sprška granátů snáší. Také se začaly umísťovat do krytých postavení, kde byly lépe chráněné proti odvetné palbě. Taková taktika byla zaznamenána již v rusko-japonské válce na začátku 20. století.

Hlavně v první světové válce pak význam dělostřelectva nabyl na významu. Snahou válčících stran bylo nepřátelské dělostřelectvo zničit. A obecně platilo a platí, že nejlepší zbraní proti nepřátelskému dělostřelectvu jsou vaše děla. Ale aby mohla být úspěšná, museli jste vědět, kde se nepřátelská artilerie nachází. To šlo zjistit průzkumem, buď přímým za pomoci průzkumníků, nebo z letadel a balonů. Letadel nebylo tolik a balony nebyly spolehlivé. Navíc se zlepšilo maskování. Proto musela na řadu přijít věda.

Rychlost zvuku je dobrým pomocníkem

Dělostřelci se například pokoušeli vypočítat pozice baterií za pomoci záblesků výstřelů nebo kouře, ale to nebylo příliš účinné. Mnohem lepší bylo, když se pokoušeli zaměřit na zvuk. Když se změřila doba mezi zábleskem výstřelu a dobou, kdy je slyšet, bylo možné určit vzdálenost a přibližný směr. Později se podobná měření prováděla z více míst a poloha se dala vypočítat triangulací. I v současnosti existují systémy, které mohou zvuku k určení polohy nepřítele využívat.

iZdroj fotografie: Uživatel Reise Reise / Creative Commons / CC BY-SA

Opravdovou revoluci přinesl rozvoj radarové technologie. Radar je totiž schopen přesně detekovat letící projektil nebo střely raketometů, a tím určit, odkud byly vypáleny. První funkční systémy vznikly v 60. a 70. letech a od té doby se stále zdokonalují. Dnes dokážou radary na vzdálenost mnoha kilometrů určit přesné umístění jednotlivých děl a baterií a navést na ně odvetnou palbu. I to je důvod oblíbenosti samohybného dělostřelectva, které může velmi rychle měnit pozice.

Ovšem ani radarová technologie není všespásná. Nejenže dělostřelci mohou měnit pozici, ale aby mohl radar zaměřovat, musí vysílat radarové impulsy. V tomto okamžiku se doslova rozsvítí a s vhodnou technikou lze zaměřit polohu vysílače a pokusit se ho zničit. Proto se moderní systémy snaží radarové vlny vysílat co nejkratší dobu z delších vzdáleností. Mnohdy i radary jsou vysoce pohyblivé a mění pozice. Každopádně s rostoucí přesností artilerie není práce dělostřelců vůbec nijak bezpečná, i když jsou třeba kilometry od bitevní linie a dobře zakopaní.

Zdroj: TechInsider