Vozidla pro jednotky zvláštního určení procházela poměrně dlouhým vývojem. Mnoho jich vyvinul SSSR, jedno z nejzajímavějších řešení přinesli Němci v 70. letech.
Výsadkáři byli vždy považováni za elitní vojsko, především z hlediska fyzické připravenosti a ovládání ručních zbraní. Slávu si tyto nedocenitelné jednotky mnohdy doslova vydřely. Malé prostory transportních letounů minimalizovaly mechanizaci pohybu na zemi. Proto často šlapaly po svých s nemalou náloží na hřbetě.
Postupný vývoj vozidel pro výsadkáře
Objevovaly se miniaturní skládací kola, motocykly, stejně jako upravené (zkrácené) Jeepy. Obzvláště špatně na tom byli němečtí výsadkáři za druhé světové války. Vezli v kluzácích nebo pod nimi v nejlepším případě motocykl se sidecarem nebo pásový motocykl Kettenkrad. Při přesunech na něm a přívěsném vozíku mnohdy viselo téměř celé družstvo a ještě někdy táhl bezzákluzový kanón.
Situace se zlepšila v případě nasazení obřích kluzáků Me323 Gigant, ale ty se nedaly použít všude. V poválečném období se situace změnila. Trasportní letouny a vrtulníky narostly. Sovětská armáda vyvinula od šedesátých let celé sperktrum výsadkářských obrněných vozidel řady BMD s hliníkovým pancéřováním. Jejich nasazení v horách Afghánistánu však příliš neoslnilo.
Jejich protivníci v NATO spoléhali především na lehkost a mobilitu. Američané používali lehké vozítko Mule, které se objevilo i na bojišti ve Vietnamu v šedesátých let, a následně Francouzi elegantnější typ Lohr. Američané však přece jen přidali na ochraně a palebné síle, takže zavedli do výzbroje pásový obrněný stíhač tanků M50 Ontos se šesti bezzákluzovými kanóny.
Jako vosy na bonbónu
Němci se rozhodli napodobit americký vzor, ale pokud možno ho vylepšit. Přesto však zůstali u základního předpokladu, že výsadkové vojsko má být lehké a do výzbroje mají patřit nanejvýš minomety, bezzákluzové kanóny a protitankové řízené střely (PTŘS). Německá firma Faun, známá obřími transportními tahači a nákladními automobily, vyvinula na objednávku výsadkářů Bundeswehru trpaslíka. Jednalo se o nákladní vozítko hmotnostní kategorie 0,75 t, označované zkratkou KRAKA, odvozenou od slova Kraftkaren.
Zkratku tvoří složenina slov Kraft – síla, případně řízení, a Karen, což je množné označení pro vozík, káru či trakař, slovensky fúrik, tedy nejlépe „řízená kára“. Už na první pohled je označení opravdu přesné. Ideovým tvůrcem byl známý automobilový konstruktér Nicholas Straussler, který zahájil vývoj roku 1960 ještě ve firmě Zweirad Union. Výsledkem je opravdová rarita, na níž vojáci sedí, v souladu s militárním slangem, „jako vosy na bonbónu“.
První z celkem 762 sériových kusů se objevily ve výzbroji Bundeswehru roku 1974, přičemž výroba běžela rychlostí 100 kusů měsíčně. Základními transportními prostředky byly vrtulníky CH-53 a letouny C-160 Transal, do kterých se vešlo 10 vozítek v pohotovostní nebo 16 ve složené (!) poloze. Celkově se vyrábělo pět různých, vzhledově nepříliš odlišných verzí s řadou subverzí. Z nich lze uvést například letištní tahač, spojařské vozítko a typ s rámovou konstrukcí nad ložnou plochou.
Vozítka KRAKA tvořila základní přepravní prostředek výsadkového praporu. Ten se skládal z 381 vojáků, 41 Krak a 18 motocyklů. Jeho protitanková raketová (PTŘS) četa měla 32 vojáků, 12 Krak a 1 motocykl. Protitanková četa měla 24 vojáků, 9 Krak a 1 motocykl. Výsadková četa s bezzákluzovými kanóny měla 24 vojáků, 9 Krak a 1 motocykl. Ženijní četa měla 34 vojáků, 9 Krak a 1 motocykl. Ženisté přepravovali větší množství protitankových i protipěchotních min a trhaviny.
KRAKA, zajímavé technické řešení
KRAKA je technicky velmi zajímavá a nepoměrně sofistikovaněji konstruovaná ve srovnání s výše uvedenými typy. Především je skládací. Podél otočných spojů v příčné ose rámu korbičky, umístěných zhruba v polovině délky, se dá složit do úhledného balíku shazovaného z letounu na paletě s padákem. Jeep je ve srovnání s ní obr a téměř by mohl složenou KRAKU vozit za předními sedadly.
Výsadkářské družstvo ji na zemi rozbalí a může vyrazit. Balík se rozměrově vejde i do menšího letounu či vrtulníku s dostatečně velkými dveřmi či záďovou rampou. Případně je lze přepravovat na závěsu pod vrtulníkem střední nosnosti, například UH-1. Existuje ještě úspornější řešení přepravy, kdy jsou dvě složená vozítka spojena do jednoho bloku, přičemž jedno stojí na ložné ploše druhého.
Základ konstrukce vozítka tvoří pět skupin, a to přední náprava s řízením, přední část šasi se stanovištěm řidiče a sedačkami pro dvě další osoby, zadní část šasi s nákladním prostorem a jeho bočnicemi, motor se spojkou, převodovkou a zadní nápravou a nakonec nádrž s pohonnými hmotami. Řidič může v případě nepohody používat průhledný plastový štít, jaký se tehdy používal na motocyklech.
Sedačky pro dva vojáky za řidičem jsou řešeny jako vyklápěcí. Tvoří součást ložné plochy přední části šasi. V případě potřeby je voják zvedne, čímž se dostane nahoru polstrované sedátko a otevře prostor dolů. V něm má voják nohy spočívající na stupačce upevněné ke spodku šasi. Řidič má pevnou sedačku a ovládá vozidlo klasickou kombinací volantu, řadicí páky, pedálů spojky a brzdy. Další vojáci se mohou vézt na nákladním prostoru.
KRAKA je vozidlo schopné plavat
Pohon zajišťuje malý dvouválcový motor BMW 427 o výkonu 20 kW, pohánějící přes čtyřrychlostní převodovku BMW a řetězy kola zadní nápravy. Toto řešení sice snižuje průchodivost v terénu, ale problém snižují široké pneumatiky a lehkost vozidla. Testy však prokázaly, že KRAKA se dobře pohybuje i ve sněhu. Maximální rychlost 55 km/h v terénu stačí. Při vyšší by se vojáci a náklad pravděpodobně na ložné ploše neudrželi. Pohotovostní hmotnost dosahuje 1 610 kg, přičemž KRAKA uveze až 1 000 kg nákladu a může tahat bržděný vozík do hmotnosti až 610 kg.
Výzbroj tvořily buď kulomety lafetované v přední části vozidla, protitankové řízené střely Cobra, TOW, později MILAN, bezzákluzový kanón, případně automatický kanón RH 202 ráže 20 mm (projekt konsorcia Rheinmetall). V podpůrné verzi tahala KRAKA minomet ráže 120 mm na dvoukolovém podvozku (mohla ho vozit i na ložné ploše) nebo vozík s jinou výzbrojí. Kraku s minometem nebo bezzákluzovým kanónem obvykle doprovázelo druhé, muniční vozítko.
Jednou ze zajímavostí vozítka, která je odlišuje od konkurenčních typů, je schopnost plavání, na první pohled dost neuvěřitelná. Na konstrukci se doslova natáhne pytel z vodotěsné tkaniny. Na fotografii z testů se na takto upraveném vozítku plaví pět vojáků. Poslední zajímavostí je prototyp lehkého obrněného vozidla Terrier na podvozku KRAKA. K realizaci sériové výroby nedošlo.
Hlavní takticko-technická data:
Délka 2 780 mm
Šířka 1 510 mm
Výška 1 280 mm
Prázdná hmotnost 750 kg
Maximální rychlost 55 km/h
Schopnost brodění 0,5 m