Mezikontinentální balistická raketa je složitý mechanismus. Může mít několik hlavic a zasáhnout tak více cílů

Veřejnosti jsou známé záběry odpalu mezikontinentálních balistických raket z testů, které prováděly země těmito zbraněmi disponující. Jde vlastně o raketu delší i více než 30 metrů, jež se s ohromným hřmotem vznese k nebi. To je však jen malá část z toho, co takové střely dokážou. Aby svůj náklad donesly do vzdálenosti větší než 10 tisíc kilometrů s minimální odchylkou, musí absolvovat několik přesně daných kroků.

Raketa se musí dostat do vesmíru

Balistická mezikontinentální střela v mnohém vypadá jako klasická raketa, kterou létají astronauti do vesmíru. Také programy běžely souběžně a vzájemně se doplňovaly. Hlavně ve fázi startu jsou si principy velmi podobné. Jde o překonání zemské gravitace a dostání nákladu do vesmíru. K tomu slouží mohutné nosné stupně raketových motorů. Na nich je okapotovaný poslední stupeň, v němž je umístěna hlavice. Většinou jich je ale více, klamné cíle a další vybavení.

Nosné stupně, které vše vynesou do vesmíru, a to do výšky až 450 kilometrů, jsou dva nebo tři. Používá se v nich tekuté nebo tuhé raketové palivo. Státy s více zkušenostmi používají tuhé, začátečníci většinou tekuté, jehož vlastnosti jsou více známé. Po vyhoření paliva se každý stupeň oddělí. V této fázi je raketa nejpomalejší a dala by se nejsnáze zničit, ale to je většinou nemožné kvůli nedostatku času a dlouhé vzdálenosti.

Ve vesmíru putuje poslední stupeň. Ve střední fázi letu je teoreticky nejvíce zranitelný, protože letí po balistické křivce a jeho pohyb lze snadno předpovídat. Navíc jsou všechny hlavice stále pohromadě. Proto mívají tyto zbraně i klamné makety, jejichž úkolem je znesnadnit zaměření a zničení. Vyspělé zbraně mívají i vesmírnou navigaci, která dovoluje přesně určit polohu a stanovit čas pro vypuštění hlavic. Před tím je však nutné odhodit kapotáž.

iZdroj fotografie: Public Domain

Hlavice ohrožuje při sestupu žár

Samotné hlavice vypadají jako špičatý kužel až jeden a půl metru dlouhý. Těmto zařízením se říká návratové vozidlo. Do vesmíru nejde poslat samotnou jadernou bombu, protože bude muset klesat do zemské atmosféry. Stejně jako rakety nebo raketoplány se musí vypořádat s vysokými teplotami při sestupu atmosférou, proto musí mít tepelný štít. Návratové vozidlo je vypuštěno v přesně stanoveném okamžiku a úhlu, kdy je v nejlepší pozici se dostat k cíli.

Sestup návratového vozidla je velmi rychlý. Může dosahovat rychlosti kolem 14 000 kilometrů v hodině, což ho činí obtížně zasažitelným. Let trvá asi jen dvě minuty. I když většinou letí po balistické křivce a dráhu lze vypočítat, je obrana obtížná. Existují však i zbraně, které umí i v této fázi korigovat svůj směr a tím zvýšit přesnost. Při dosažení cíle nastane exploze. Mezikontinentální balistické rakety běžně mají hlavice o síle 100 až 300 kilotun, ale mohou nést i slabší nebo silnější náplň.

Které země podle vás budou mít v dalším desetiletí mezikontinentální rakety?

Zdroj: TechInsider