Němci se pokoušeli vyvinout protiletadlové střely, které by zastavily spojenecké bombardovací svazy

V oblasti raket i řízených střel bylo nacistické Německo za druhé světové války na opravdové špici. Jeho asi největším úspěchem bylo vyvinutí balistické rakety V-2. Právě na jejím základě se vědci pokoušeli zkonstruovat i revoluční protiletadlovou zbraň nazvanou Wassefall. Albert Speer dokonce po válce tvrdil, že kdyby se více soustředili na tuto zbraň a tolik neinvestovali do V-2, možná by Německo bylo schopné zastavit bombardování svých průmyslových kapacit těžkými stroji Američanů a Britů.

Program mohl zbrzdit britský nálet

Kdy přesně začal program protiletadlových střel Wassefall, to není zcela jasné. Pravděpodobně to bylo někdy na přelomu let 1941 až 1942. První modely této zbraně byly hotové na jaře 1943. V raketovém výzkumném středisku Peenemünde se jim věnoval hlavně Walter Thiel. Ten však zahynul při britském bombardování střediska v srpnu 1943, což mohlo program i zdržet. K prvnímu úspěšnému odpálení se tak technici dostali až 8. března 1944. Šlo jen o střelu, měli před sebou celou řadu problémů k řešení.

Vědci při konstrukci Wassefallu využili technologii, na které pracovali, tedy raketu V-2. Protiletadlová střela nepotřebovala takový dolet jako balistická raketa, mohla být proto asi jen čtvrtinová. Protože bylo nutné, aby při svém letu směrem k bombardérům mohla manévrovat, měla uprostřed další řídící plochy. Nakonec se jednalo o střelu dlouhou 7,85 metru a o průměru 86,4 centimetru. Její hmotnost dosahovala 3,7 tuny.

Přesto se od V-2 musela v mnohém odlišovat. Nemohl být využit pohon s tekutým kyslíkem. Ten je možné do rakety čerpat jen těsně před jejím odpálením, aby nevyprchal, což by bylo u protiletadlových střel nemožné. Proto byl vyvinut systém, jenž využíval raketové palivo Visol nebo červenou dýmavou kyselinu dusičnou. Motory byly střele schopny dodat rychlost až 770 metrů za sekundu. Dokázala doletět do vzdálenosti 25 kilometrů a výšky 15, někdy je udáváno až 18 kilometrů.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

Raketa se musí především trefit

Dalším problémem bylo samozřejmě navádění raket. Ve dne se testovala technologie, kdy měla být střela řízena rádiovými povely operátorem, který sledoval střelu a cíl zároveň. Není nutno dodávat, že to bylo velmi neohrabané. Vyvíjel se i systém pro noc, kdy se používaly dva radary. Jeden sledující cíl, druhý střelu. Operátor viděl dvě tečky a pokoušel se je prostřednictvím joysticku spojit. Raketa také měla velkou hlavici o hmotnosti kolem 300 kilogramů. Konstruktéři doufali, že by s sebou mohla vzít několik bombardérů najednou.

Z dnešního pohledu je jasné, že Němci zcela opomíjeli vývoj detonátoru, který by se sepnul v okamžiku přiblížení se k cíli. I když několik testů bylo do konce války úspěšných, byli ještě velmi daleko od funkční a účinné zbraně. I kdyby ji měli, je otázka, jak účinná by opravdu byla proti obrovské spojenecké přesile. Nejspíše by ji s omezenými výrobními kapacitami byla maximálně schopna ovlivnit, ale ne zastavit. Opravdu funkční protiletadlové střely odpalované ze země se podařilo vyvinout až v 50. letech.