Automobilka Opel začala svůj slavný nákladní vůz vyrábět již v roce 1930. Brzy si jej všimlo velení Wehrmachtu a vozidlo se stalo jeho symbolem.
Německá vojenská strategie Blitzkrieg počítala s rychle se pohybujícími svazky tanků. Základním problémem bylo zásobování útočící moderní vojenské techniky. Wehrmacht byl zpočátku stále ještě závislý na koňských povozech, které samozřejmě tankům nestačily. Zásobování se muselo urychleně motorizovat, ale většina civilních nákladních vozidel požadavkům armády neodpovídala. Na stole se tedy objevil tzv. Schellův program a válečný Opel Blitz.
Německá auta s americkým vlastníkem
První automobil firma Opel vyrobila již roku 1898. Díky svým schopnostem se společnost brzy vypracovala na jednoho z největších výrobců automobilů v Evropě. Roku 1929 ji však tvrdě zasáhla hospodářská krize. Rodina Opelova se tedy rozhodla celou svoji továrnu prodat. Novým vlastníkem se stal, za tehdy nevídanou částku 33,3 milionu dolarů, americký gigant General Motors. Ten se do výroby automobilů čile zapojil a neodradil jej ani nástup nacistů.
S Hitlerovým režimem začal americký koncern aktivně spolupracovat. Většinu židovských zaměstnanců firma vyhodila, nebo je přesunula do USA. Vedení darovalo větší finanční částky jak SA, tak přímo NSDAP, a bylo ochotno se novému režimu přizpůsobit. Nebyla jediná, americký Ford se se svými továrnami v hitlerovském Německu choval naprosto stejně.
Pozitivní vztah k novému německému režimu se Oplu vyplatil. Roku 1936 začala stavba nové továrny v Braniborsku na Havele, tedy ve městě ležícím asi 50 kilometrů od Berlína a dosud sužovaném masivní nezaměstnaností. Na ní se vedení koncernu se státem nejen dohodlo, ale ten ji i z části zafinancoval. Stavba byla hotova za 190 dní a roku 1937 z ní vyjel první nákladní Blitz.
Blesk, co nespadl z nebe
První nákladní vozidla Blitz vyrobila firma Opel již v roce 1930, vozidlo se brzy stalo pro svoji jednoduchost a spolehlivost vysoce oblíbeným. V roce 1934 měla firma ve svém katalogu již 14 modelů s nosností od 1,5 do 2,5 tuny. S továrnou přišla i nová verze populárního náklaďáku, která splňovala všechny požadavky nejen civilních zákazníků, ale především Wehrmachtu. Tak vznikl Opel Blitz typ 36. V čem se od předešlých verzí lišil?
Blitz totiž dostal nový výkonný motor, který byl fakticky dárkem od amerického koncernu. Jednalo se o motor General Motors, jenž byl použit ve vozech Buick a Chevrolet. Šlo o benzínový šestiválec o objemu 3,6 litru s výkonem 75 koní, později zredukován na 68 koní při 3 000 otáčkách v minutě. Motor byl použit i na luxusní limuzíně Opel Admiral. Pohonná jednotka byla u Blitzu namontována na původním pevném rámu ve tvaru U.
Stvořen pro armádu
Vozidlo mělo ve výbavě hydraulické brzdy, pětistupňovou převodovku se suchou kotoučovou spojkou a podélným listovým odpružením. Na zadní nápravě byly zdvojené pneumatiky a rozměry standardizované verze nového nákladního Blitzu dosahovaly 5 600 milimetrů na délku, na šířku 2 150 milimetrů a na výšku 2 850 milimetrů.
Světlá výška se rovnala 250 milimetrům a rozvor 3 450 milimetrům. Pohotovostní hmotnost byla 2,5 tuny. Blitz na silnici dosáhl maximální rychlosti 90 kilometrů v hodině a spotřeba činila 25 až 40 litrů na 100 kilometrů. Palivové nádrže měly obsah 82 litrů, a tedy stačily na 230–320 kilometrů.
Podle Schallovo plánu měla mít nákladní vozidla v Německu vždy dvě verze. Jedna verze s náhonem pouze na zadní kola, což u Blitzu splňovala verze A s náhonem pouze na zadní nápravě. Druhá verze měla být s náhonem na všechny nápravy. Verze S, tedy 4×4, mohla překonávat překážky s až 70% stoupáním. Stroj měl hnanou přední nápravu s diferenciálem a přídavnou převodovku přenášející kroutící moment na zadní nápravu pomocí kardanových hřídelů.
Převodovka měla 10 stupňů a dva zpáteční. Rozvor byl u tohoto typu o 150 milimetrů kratší. Přepnutí z 4×2 na 4×4 se provádělo z kabiny řidiče manuálně. Verze 4×4 byla určena pro speciálně vybrané jednotky, které potřebovaly velkou rychlost a průchodivost terénem při zajišťování zásobování vojsk, nebo pro ambulance a rádiové vozy.
Většina Blitzů měla klasickou kovovou kabinu. Některé náklaďáky na začátku války dostaly tzv. kabinu Wehrmacht, tedy s plátěnou střechou. Na konci války dostala vozidla tzv. Einheitsfahrerhaus, která byla z překližky a lepenky. Po celou válku jela omezená výroba i pro civilní sektor. Civilní vozy byly vybaveny generátorem dřevoplynu. Ty nakonec dostávaly i vojenské verze.
Blitz jede do války
Výroba v Braniborsku se rozjela roku 1937 a hned první rok 17 % produkce šlo Wehrmachtu, o rok později již třetina. Koncern GM proti militarizaci výroby oficiálně protestoval, ale reálně s tím nic neudělal. V roce 1940 se ukončila výroba osobních vozů a produkce Blitzu se rozjela naplno. Koncern GM se z řízení firmy stáhl po útoku na Pearl Harbor v roce 1941, své vlastnické podíly si však ponechal a dál mu z válečné výroby plynuly dividendy a zisky.
Blitz se stal nejoblíbenějším nákladním automobilem Wehrmachtu. Nahrazoval i vozidla jiných věhlasných značek, jako byl Mercedes. Ten nakonec na Blitz koupil licenci a vyráběl jej jako Mercedes L 707. Záznamy o rozsahu výroby se nedochovaly, ale uvádí se počty vyrobených vozů mezi 70 000–85 000 kusy u typu A a 25 000 strojů verze S. Pro Blitz existovalo 60 druhů nástaveb od valníku přes pojízdnou fotolaboratoř až plničku vzduchových lahví pro Luftwaffe.
Zvláště smutnou kapitolou bylo zneužití vozidla při holokaustu a programu vraždění duševně nemocných T4, kdy se Blitzy přestavěly na pojízdné plynové komory. Při výrobě automobilů se využívali otroci z koncentračních táborů a práce nuceně nasazených. Produkce Blitzu v Braniborsku skončila prakticky 6. srpna 1944, to byla továrna Opel téměř kompletně zničena bombardováním RAF. Zbylé strojní vybavení po válce odvezli Sověti v rámci válečných reparací.
Kde končí blesk, nastupuje mula
Opel Blitz sloužil spolehlivě na všech bojištích německé armády. S Wehrmachtem se náklaďák převalil Polskem, Francií, Balkánem a nevadilo mu ani horko Afriky. Blitz zastavila až podzimní ruská rasputica na podzim roku 1941. V hlubokém mazlavém bahně nebyla schopna pohybu ani verze 4×4.
S řešením přišli inženýři divize SS Das Reich. Zadní nápravu Blitzu nahradili pásovým podvozkem. První vozy dostaly pásy s PzKpfw I, ale jako daleko vhodnější se ukázal podvozek Carden-Loyd, k němuž licenci před válkou koupilo Německo od Britů.
Polopásový nákladní Maultier, tedy česky Mula, vznikl na mnoha šasi. Verze se základem z vozu Blitz byla však asi nejpočetnější. Celkem vzniklo kolem 20 945 vozidel různých verzí s pásovým podvozkem. Jejich hmotnost vzrostla, rychlost stroje klesla na 40 kilometrů v hodině, ale průchodivost terénem byla vynikající. Celkem 300 vozů bylo vybaveno pancéřovanou karosérií a desetihlavňovým raketometem ráže 80 milimetrů Panzerwerfer 42.
S válkou historie Blitzu neskončila. Jako kořistní byl využíván jak v civilu, tak v armádních službách prakticky v celé poválečné Evropě, i v Československu. Výroba tohoto legendárního náklaďáku se dokonce obnovila i po 2. světové válce, ale pouze v Západním Německu. Běžela zde až do roku 1976, ale ani to nebyl jeho konec.
Produkce se přesunula do Velké Británie, kde firma Bedford vyráběla svojí kopii Blitzu až do roku 1987. Teprve s jejím ukončením se uzavřela historie vozidla, které za 2. světové války vojáci Wehrmachtu tolik milovali. A kdo chce legendární Opel Blitz vidět v Česku na vlastní oči, stačí navštívit vojenské muzeum v Lešanech. Tam je vystaven perfektně zrenovovaný Blitz jako jeden ze vzácných muzejních exponátů.
Vzpomenete si na jiný vojenský náklaďák s tak dlouhou kariérou?
Zdroj: František Kořán, Jan Moštěk, Alois Veselý, Opel Blitz in Detail, Praha, 2007.
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 6736
Události
|
PŘEČTENÍ: 9787
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 6792
