Obrněná auta slaví 120. narozeniny. První pokusy vozidel dnes působí takřka křehce

Pomineme-li kolejové typy, především obrněné vlaky, byl prvním pozemním obrněným vozidlem moderního typu Motor War Car inženýra Simmse z roku 1902. Slučoval nezávislý pohyb pomocí spalovacího motoru, pancéřovou ochranu a účinnou výzbroj. Je třeba dodat, že ve Francii se ve stejném roce objevil automobil Peugeot, který měl v prostoru zadních sedadel kruhovou, shora otevřenou pancéřovou nástavbu pro střelce s kulometem.

Předcházel Motor Scout

Avšak velitel, řidič i motor postrádali jakoukoli pancéřovou ochranu. Francouzi se však díky tomuto hybridu vehementně hlásí o prvenství z hlediska obrněných aut. Slavný konstruktér Frederic Richard Simms (1863–1944) se narodil v Hamburku a spřátelil se s německým vynálezcem Gottliebem Daimlerem. Koupil od něj licenci na (tehdy) rychloběžný benzínový motor a po přestěhování do Anglie založil firmu Simms Motors.

Dále založil Britský královský autoklub (Royal Automobil Club of Great Britain). Ve spolupráci se slavnou zbrojovkou Vickers, Sons and Maxim z Coventry, výrobcem kulometů, se stal jedním z prvních konstruktérů bojových vozidel. Vedení společnosti naštěstí podporovalo nekonvenční nápady, mezi které patřilo i uvedené obrněné vozidlo patentované roku 1898. Je zajímavé, že podobně řešené, poněkud menší obrněné auto si nechal roku 1896 patentovat v Anglii Američan Edward Pennington pod názvem Fighting Autocar.

Toto vozidlo ovšem zůstalo na papíře a britští historici v oboru obrněné techniky označují Penningtona za šarlatána. Motor War Car nebyl prvním vojenským vozidlem, které inženýr Simms předvedl veřejnosti. Již v roce 1899 zkoušel takzvaný Motor Scout. Základ tvořil francouzský quadricykl (čtyřkolka) De Dion Bouton. V podstatě se jednalo o jakési čtyřkolové jízdní kolo s motorkem nad zadní nápravou. Pro vojenské účely byl nad přední osou s řídítky lafetován kulomet Vickers-Maxim s malým pancéřovým štírem.

Búrská válka plná inovací

Osádku tvořil jeden muž, což pravděpodobně vedlo k nepřijetí vozidla do armády. Je vyloučeno, aby jedna osoba zvládla řízení vozidla, nabíjení a mířenou střelbu. Výška nad terénem z něj navíc dělala skvělý terč. Nicméně, můžeme mluvit o pravzoru současných vojenských čtyřkolek. V roce 1900 zkonstruoval Simms u firmy Vickers obrněnou drezínu se zážehovým motorem, vyzbrojenou kulometem.

Byla určena pro britské jednotky v búrské válce na jihu Afriky (1899–1902). Jednalo se o malou drezínu vybavenou po obvodu pancéřovou, shora otevřenou nástavbou, vybavenou kulometem Maxim. Je třeba dodat, že se opět jednalo o historické prvenství, realizované díky možnosti použít malý a ve srovnání s parními stroji obrněných vlaků výkonný motor. Vozidlo dorazilo koncem roku 1900 do Nairobi, ale do bojových akcí již z nejasných důvodů nezasáhlo. Do této války mělo směřovat rovněž další vozidlo Simmse, a to obrněný automobil.

Je třeba dodat, že britská armáda využila v búrské válce řadu technických novinek, například masivní nasazení kulometů a využití periskopických zaměřovačů pro nepřímou střelbu dělostřelectva. Mnohonárodní britský sbor, který převyšoval obránce více než desetkrát, realizoval po řadě porážek v podstatě efektivní taktiku proti lidovému hnutí odporu formou teroru. K tomu první koncentrační tábory pro nevinné civilisty.

Pro nástup byly používány provazy

Motor War Car byl předveden veřejnosti a především tisku 4. dubna 1902 před výstavním centrem Crystal Palace v Londýně. Základ konstrukce tvořil rám, na němž spočívala pohonná soustava, přičemž na jeho bocích byly upevněny pancéřové plechy o tloušťce 6 mm ve tvaru trupu lodi. Už jen tento tvar byl revolučním řešením z hlediska odolnosti proti nastřelení pěchotními zbraněmi.

Pancéřová korba byla na rámu zavěšena pomocí listových per umístěných v prostoru čtyřčlenné osádky, což eliminovalo vibrace. Řidič a střelci se dostávali na svá stanoviště pomocí provazového žebříku spouštěného přes bok pancéřové korby. Čtyřválcový, čtyřtaktní, zážehový, vodou chlazený motor Canstatt- Daimler o objemu tří litrů poháněl přes frikční spojku a čtyřrychlostní převodovku Cannstatt zadní kola, odpružená listovými péry, a to pomocí ozubených řetězů.

Vozidlo dosahovalo oficiálně na rovině rychlosti 9 mil/h (14,5 km/h), ovšem údajně mohlo uhánět v té době fantastickou rychlostí až 25 mil/h (40,2 km/h). Přední kola odpérovaná vinutými pružinami byla řízena ze stanoviště na levém boku vozidla, vybaveného sklápěcím sedátkem, a to pomocí vodorovně umístěného volantu. Kvalitu jízdy měly zlepšovat pneumatiky.

Speciální výstroj tvořil světlomet umístěný na pravém boku. Energií ho zásoboval generátor připojený k motoru. Rozdílné prameny, fotografie a obrázky uvádějí různou výzbroj. V původním projektu mělo vozidlo dvě mechanicky otočné, shora kryté pancéřové kulometné věžičky. Předváděný funkční vzor je však postrádal, pravděpodobně proto, že zvyšovaly celkovou hmotnost.

Armáda Motor War Car nakonec nepřijala

Na dochovaných nekvalitních fotografiích jsou většinou vidět dva kulomety Maxim se štíty na zádi vozidla. Na přídi byl buď další kulomet, nebo malorážový automatický kanón Vickers QF 1-pounder ráže 37 mm, známý jako pom-pom. Britská armáda a námořnictvo ho s úspěchem používaly v první a druhé světové válce. Místy jsou v textech uváděny pouze dva kulomety, jeden na přídi a jeden na zádi vozidla na lafetách umožňujících střelbu s odměrem 3 60⁰.

Některé prameny uvádějí stejný (Simmsův patent v USA), jiné různý průměr předních a zadních kol. Nicméně na fotografiích je průměr rozdílný. Na patentovém spisu lze vidět ještě jedno poměrně atypické řešení. Přední a zadní kolo bylo upevněno v podélné ose pancéřové korby, zatímco druhá dvě ve středu vozidla po stranách. Při realizaci naštěstí tento nápad dodržen nebyl.

Délka pancéřové korby dosahovala 8,53 m, šířka 2,43 m a výška 3,05 m (v původním projektu s otočnými věžičkami). Světlost 0,59 m teoreticky umožňovala jízdu v terénu. Celková hmotnost vozidla je udávána 5,5 tuny, takže nebyla vysoká. Nicméně ve spojení s úzkými koly a nízkou kvalitou cest, o terénu v poli ani nemluvě, se stala pro ministerstvo obrany dostatečným důvodem k odmítnutí vozidla.

Oficiálním důvodem se stal pohon zážehovým motorem, přičemž armáda požadovala vznětový. Vozidlo navíc evidentně nevynikalo velkou příčnou stabilitou a chyběla možnost couvání. Efektivní zabrzdění, obzvláště při údajné maximální rychlosti 40,2 km/h, mělo jistě daleko k ideálu. Motor War Car zůstal ve své době zajímavou kuriozitou, ale z hlediska historie je významným milníkem na cestě k dnešní obrněné technice.

Zdroj: Crow,D., Icks, R.: Encyclopedia of armoured cars, Barrie and Jenkins 1976, Fletcher, D.: Warcars, HMSO, 1987, autorský komentář MVK