Ruský supertank T-14 Armata – stále mnoho nezodpovězených otázek. Čeká se na zařazení do služby

Již je to téměř sedm let, co byl na přehlídce ku Dni vítězství na Rudém náměstí v Moskvě oficiálně představen supermoderní tank T-14 Armata. I přes sliby ruského ministerstva obrany, že stroj bude v brzké době zařazen do služby, se dosud tak nestalo, přestože ruský obrněnec nemá i podle západních odborníků na světě konkurenci. Proč ještě nezačala masová výroba? A potřebuje vůbec Rusko Armatu ve službě? Nezačne nakonec výroba dříve v Indii? Pokusíme se na tyto otázky najít odpověď.

Tank pro budoucnost

Vývoj Objektu 148 začal roku 2009. Tank měl v sobě spojovat nejmodernější technologii s tradicí ruské tankové školy. Tedy měl mít co nejlepší ochranu při zachování rozumné hmotnosti a zároveň co nejlepší pohyblivost. V T-14 se měly objevit i supermoderní prvky jako bezosádková dálkově ovládaná věž, prvky technologie stealth a nové detekční technologie. To jsou vylepšení, která dosud nemají ani nejmodernější západní konstrukce.

Konstruktéři již na začátku vývoje předpokládali, že bude možné stroj přestavět na plně dálkově ovládaný pozemní dron. V současné době by dálkově ovládaná verze Armaty měla procházet předběžnými testy. Přesto Rusko v žádném případě se zaváděním tanku nespěchá. Spíše naopak. Výroba vázne a zahraniční experti z tohoto paradoxního vývoje mají často těžkou hlavu. Pojďme se však podívat na T-14 po technické stránce. V čem je tak unikátní?

Armata není jen tank

Přestože média jako Armata titulují pouze tank T-14, ve skutečnosti je to označení univerzální podvozkové pásové platformy. Armata je nejen základem tanku, ale i těžkého BVP T-15, transportéru Kurganěc-25, raketometu BM-2, samohybné houfnice 2S35 Koalicija-SV a ženijního vozidla BREM-T T-16. Platforma je velmi variabilní. Motor může být podle potřeby v platformě uložen jak vzadu, tak vpředu. V případě T-14 se motor nachází v zadní části tanku.

I samotná pohonná jednotka je unikátní. Jedná se o turbodieselový motor A-85-3A s 12 válci uspořádaný do X. Jednotka je plně elektronicky řízená a její výkon je 1 500 koní, přičemž v nouzovém režimu dokáže vyvinout až 2 000 koní. To by však bylo zaplaceno podstatným snížením životnosti motoru. Stejně unikátní je i převodovka. Ta má jak planetový, tak hydrostatický okruh a automaticky se přepíná podle náročnosti terénu. Tank dokáže vyvinout stejnou rychlost jak pro jízdu vpřed, tak i vzad. Motor lze vyměnit během 30 minut.

Platforma je vybavena systémem BIUS tedy Bojovým informačním a řídicím systémem, který shromažďuje informace o stavu stroje, upozorňuje na poruchy a posádku hlasovou výstrahou upozorňuje na poškození. Podvozek je vybaven aktivním zavěšením. Každé pojezdové kolo je vybaveno soustavou servomotorů, jež jsou ovládány pomocí senzorů. Ty sledují povrch, po němž se Armata pohybuje, a upravují světlou výšku a tvrdost odpružení podvozku. Jízda v tanku je tak velmi plynulá, pohodlná a lze z něj vést palbu i v největších rychlostech.   

Pro posádku počítačového věku

T-14 nepatří mezi největší tanky. Na délku má 8,7 metrů (s kanónem 10,8 metrů), šířka je 3,9 metrů a výška 2,7 metrů. Hmotnost stroje je 48 tun. Se sadou pro boj ve městech pak 56 tun. Armata je v současnosti nejrychlejším tankem na světě. T-14 na silnici dokáže vyvinout rychlost až 90 kilometrů v hodině, v terénu pak 51 kilometrů v hodině. Zásoba paliva v nádržích je 2 100 litrů, což tanku stačí na dojezd 500 kilometrů.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Posádku stroje tvoří tři muži, kteří sedí v pancéřové kapsli v korbě. Věž je u prvního hlavního bojového tanku na světě bez osádky. Řidič, velitel a operátor bojových systémů mají k dispozici řadu monitorů s vysokým rozlišením, které jim dodávají informace z kamer a čidel rozmístěných v rozsahu 360° na tanku. Ovládání strojů řady Armata má podle konstruktérů spíše připomínat počítačovou hru než řízení tanků minulých generací.   

Ochrana nadevše

Pasivní pancéřování stroje je kompozitní z plátů oceli a keramiky. Jeho síla a složení jsou samozřejmě tajné. Aktivní pancíř tvoří systém Malachnit. Ten je schopen protivýbuchem „rozptýlit“ zásah protitankové munice ještě dříve, než se dotkne povrchu pancíře vozidla. Malachnit má integrovaný indukční senzor, který dokáže zaregistrovat nepřátelský granát a odpálit aktivní pancíř v okamžiku, kdy je nepřátelská munice ještě v bezpečné vzdálenosti od vozidla.

Nový systém navíc obsahuje méně výbušné látky a při postupu s pěchotou je tak omezena možnost jejího zranění při aktivaci aktivního pancíře. Ochranu pak doplňuje sofistikovaný systém aktivní obrany Afghanit. Systém spojuje vysokofrekvenční radar, senzory a rušičky a je schopen detekovat, rušit a případně zničit letící projektily a střely. Dokáže díky dráze střely okamžitě spočítat umístění palebného postavení protivníka s následnou přesnou odvetnou palbou na něj.

V tomto systému aktivní i pasivní obrany jsou zahrnuty i dýmovnice, výmetné klamné cíle a automaticky ovládaný kulomet na věži. Afghanit je schopen sledovat a vyhodnocovat nebezpečí i v pasivním módu bez zapnutého radaru. Systém je opět přísně utajen a nejsou známy jeho specifikace. To vede u obou systémů ke spekulacím o jejich skutečných výkonech a bojové hodnotě.

Dělo s atomovou municí?

Unikátem je kanón Armaty. Je to plně automatický kanón 2A82-1C ráže 125 milimetrů s hlavní s hladkým vývrtem. Zbraň je vnitřně legovaná, což značně zvyšuje její životnost. Vedle toho má kanón integrovaný senzor teploty, který sleduje při intenzivní palbě ohyb hlavně a kompenzuje ho při zaměření. Kadence je 10–12 výstřelů v minutě. Z kanónu 2A82-1C lze vystřelit i řízené protitankové a protiletadlové střely Reflex-M.

Klasickou municí lze díky moderním systémům zasáhnout i nízkoletící vrtulník. Dostřel je 7 000 metrů a zásoba munice činí 56 granátů. Pro T-14 se ovšem chystá i ultimátní kanón ráže 152 milimetrů, který by měl střílet munici s ochuzeným uranem. Taková zbraň by podle odborníků nemusela prorážet pancíř.

iZdroj fotografie: Vitaly V. Kuzmin / Creative Commons / CC BY-SA

Kinetická síla granátu by dokázala utrhnout celou věž nepřátelského tanku od podvozku nebo po zásahu vyvolat v konstrukci zasaženého vozidla takové pnutí, jež způsobí odloupání vnitřní vrstvy pancéřování a kovové konstrukce, která jako šrapnely okamžitě zlikviduje celou posádku uvnitř! Mimochodem, takto ničily samochodky ISU-152 za druhé světové války německé Tigry a Pantery, jestliže je dokázaly zasáhnout nevýbušným granátem s betonovým jádrem.

Dostřel munice s raketovým pohonem by byl kolem 50 kilometrů. Podle nepotvrzených zpráv se pro vozidlo vyvíjí i munice s nukleární hlavicí. Sami Rusové již v případě takto vyzbrojeného vozidla nemluví o tanku, ale o „bojovém dělostřeleckém vozidle“. Armata vyzbrojená takovýmto dělem by do značné míry nahradila i současné dělostřelecké systémy.

Dron ve věži

Velkým pokrokem je bezosádková věž. V té se vedle kanónu nachází spřažený kulomet 7,62 milimetrů PKTM. Ve vlastní automatické věžičce je lafetován těžký kulomet Kord 12,7 milimetrů, který je součástí systému Afghanit. Kord má vlastní přehledový radar a termokameru a může vést palbu až na 1 500 metrů. Vedle toho se v budoucnu ve věži počítá s místem pro dron s vlastním radarem a infrakamerami.

Samotná věž má prvky stealth technologií a je stejně jako celá Armata pokryta speciální vrstvou pohlcující teplo a radarové paprsky. Věž je konstruovaná tak, aby byly snadno přístupné všechny systémy, a v polních podmínkách lze vyměnit i anténu radaru. V současné době probíhají testy plně bezosádkové Armaty. Místa po posádce by měla zabrat další munice.

Stále sporná Armata

Přestože několik kusů bylo nasazeno při bojích v Sýrii, T-14 stále není zavedena do služby a o datu jejího zařazení se jen spekuluje. Již v roce 2015 například tvrdilo vedení koncernu Uralvagonzavod, kde se Armata vyrábí, že masová výroba je na spadnutí a do roku 2020 bude mít ruská armáda 2 300 tanků tohoto typu ve výzbroji. Realita je taková, že v letošním roce bude zřejmě vyroben a dodán 132. stroj. Proč Rusko s výrobou supermoderního tanku nijak nepospíchá?

Důvodů je hned několik. Na prvním místě je samozřejmě cena T-14. Z původních 500 milionů rublů (139 milionů korun) klesla na polovinu, tedy na 250 milionů rublů (69,5 milionů korun). Z hlediska cen západní techniky jde o cenu poměrně nízkou (M1A2 vyjde na 132 milionů korun), ale pro Rusko se jedná o závratné částky.

Například nejmodernější T-90 vyjde státní pokladnu na 42 milionů korun. To samozřejmě nadšení chladí. Je dobré si v této souvislosti připomenout jiný ruský supertank T-95 z prvních let 21. století, který byl také vybaven tolika moderními technologiemi, že by zřejmě ještě dnes neměl konkurenci. Přesto se do výroby nedostal.

Ještě důležitějším a podstatnějším faktem je, že se ruským inženýrům daří integrovat technologie z Armaty do starších tanků. Tak se například systém Afganit objevil na nejnovější verzi T-90, nebo dokonce na modernizované verzi T-72. Tím se samozřejmě zvedla bojová hodnota stávajících strojů, které jsou více než důstojnou a cenově dostupnější konkurencí zahraničních typů. Navíc jejich výroba běží naplno a není třeba nic měnit.

Exportní trhák?

Přesto však Rusko s T-14 počítá minimálně jako s výhodným exportním artiklem. Při příležitosti návštěvy prezidenta Vladimira Putina v Indii 6. prosince loňského roku nabídla ruská vláda Dillí licenční výrobu svého „korunního klenotu“. Indie má s ruskými tanky dlouhé a dobré zkušenosti a pokus o vývoj a výrobu (nebo spíše nevýrobu) vlastního tanku Arjun se změnil ve 40 let dlouhé martýrium.

Dalším potencionálním zákazníkem se může stát Čína, která by licenční výrobou mohla získat mnoho let výzkumu, ruské know-how a náskok nad konkurencí. Poslední sblížení Pekingu a Moskvy této možnosti nasvědčují. Dalším potenciálním zahraničním zákazníkem je Alžírsko. T-14 Armata je nepochybně světová špička. Její budoucnost je zatím stále ve hvězdách. Ruský supertank zatím může skončit jako zapomenutý zaprášený muzejní exponát stejně jako veleúspěšná zbraň vyráběná v tisícových sériích.

Který tank dokáže T-14 Armata konkurovat?

Zdroj: Ivo Pejčoch, Svět Tanků, Brno, 2018.