Tunguska 9K22 je smrtící protiletadlový systém chránící pěchotu děly i raketami. Rusko jich na Ukrajině již několik ztratilo

V 60. letech byl hlavní protiletadlovou zbraní sovětských pozemních jednotek kanónový systém ZSU-23-4 . Měl ráži 23 milimetrů a s příchodem bitevních vrtulníků a poté bitevního letounu A-10, který byl silně pancéřován, se ukázalo, že tato ráže není dostatečně silná. Proto začali konstruktéři pracovat na silnější zbrani, která by mohla postupovat s jednotkami, a zajišťovat jim dostatečnou ochranu před touto hrozbou. Tak se zrodil 9K22 Tunguska.

K dělům nakonec přidali i rakety

Počáteční požadavky stanovené na systém byly dosáhnout dvojnásobného výkonu z hlediska doletu, výšky a bojové účinnosti, než u ZSU-23-4, navíc systém neměl mít reakční dobu větší, než 10 sekund. Vývoj protiletadlového systému 9K22 byl zahájen 8. června 1970. Podnik KBP Instrument Design Bureau v Tule pod vedením hlavního konstruktéra A. Šipunova zpočátku konstruoval 30mm hlavňový protiletadlový systém, protože podle původního zadání mělo jít jen o větší ráži kanónů, které na vozidle budou instalované jako hlavní PVO zbraň.

iZdroj fotografie: Uživatel Polzovatel / Creative Commons / CC BY

Nově vyvinuté dvojkanóny 30mm 2A38 a pozdější 2A38M vznikly také v KBP Instrument Design Bureau, jejich výrobu však zabezpečovala společnost Tulamašzavod. Nakonec ale konstruktéři usoudili, že by pouhá hlavňová výzbroj proti stále se zvyšující vzdušné hrozbě nebyla dostatečná, protože rychlopalné kanóny nemají tak daleký dosah. Konstruktéři proto zvolili kombinaci zbraní a systém doplnili ještě protiletadlovými střelami krátkého doletu, rakety 9M311 (NATO: SA-19/SA-N-11) jako námořní systém Kaštan.

Kromě KBP jako hlavního dodavatele se do projektu zapojily další podniky tehdejšího sovětského vojenskoprůmyslového komplexu, podvozek byl vyvinut v továrně na traktory v Minsku MTZ, rádiové zařízení v Uljanovské mechanické továrně, centrální počítač v NIEMI („Antey“), naváděcí a navigační systémy jsou od VNII „Signal“ a optika byla vyvinuta Leningradskou opticko-mechanickou asociací LOMO.

Vozidlo váží 35 tun

Jelikož v 70. letech se v SSSR rozhodlo ještě o vývoji konkurenčního protiletadlového systému 9K33 Osa, který měl velmi podobnou funkci, vývoj Tungusky se v letech 1975 až 1977 zpomalil, a zahájení její výroby se nějakou dobu oddalovalo. Problém Osy ale byl, že byla pouze raketová, a její reakční dobu při objevení hrozby nebylo možné stlačit pod 30 vteřin, což je doba relativně dlouhá.

Naproti tomu z rychlopalného kanónu se dá začít střílet již během 8–10 sekund. Proto i přes vývoj Osy bylo nakonec rozhodnuto Tungusku dokončit a použít. Testování a zkoušky systému byly prováděny mezi zářím 1980 a prosincem 1981 na střelnici Donguzskom. Do výzbroje tehdejší Rudé armády byl oficiálně přijat 8. 9. 1982, ale ve skutečnosti první jednotky obdržely tuto novou výzbroj až v roce 1984.

Systém je umístěný na pásovém podvozku GM-352 s hydropneumatickým odpružením, což mu umožňuje vysokou mobilitu, a může tak postupovat s jednotkami i ve velmi těžkém terénu. Verze Tunguska M1 má již podvozek nový, opět pásový od firmy MMZ typu GM-5975. Tungusku pohání přeplňovaný 12válcový vidlicový vodou chlazený diesel V-46-4 o výkonu 760 koní. Vozidlo je 7,93 metru dlouhé, 3,24 metru široké a asi čtyři metry vysoké, i když záleží, jak je vysunut radar.

Vozidlo váží asi 35 tun. Je schopné dosahovat rychlosti 65 kilometrů v hodině a jeho dojezd je asi 500 kilometrů. Čtyřčlenná posádka je uvnitř chráněna proti palbě ručních zbrani ráže 7,62 mm a střepinám. Celkově je uspořádání podobné předchozímu ZSU-23-4 s velkou centrální věží (označenou 2A40) obsahující výzbroj, senzory a tři členy posádky: velitele, střelce a operátora radaru. Řidič sedí v přední levé části trupu, s APU plynovými turbínami po jeho pravici a motorem v zadní části korby.

Čtveřice děl doslova chrlí projektily

První zbraní vozidla jsou dva dvojkanóny A238M ráže 30 milimetrů. Dělo je schopno zasahovat cíle do vzdálenosti čtyř kilometrů a výšky tří kilometrů. Kanóny pálí střídavě, kombinovanou rychlostí střelby mezi 3 900 a 5 000 ranami za minutu, a mají úsťovou rychlost 960 m/s. Při takové rychlosti však mají munici jen na přibližně necelou půlminutu nepřetržité palby, proto na cíl střílí krátké dávky.

Podle typu cíle jsou vystřeleny dávky v rozsahu 83 až 250 ran, s dosahem mezi 0,2 a 4,0 km a do výšky 4 km. Používají se granáty HE-T a HE-I vybavené časovým a nárazovým zapalovačem A-670, který zahrnuje zpomalení aktivace a autodestrukční mechanismus. Náměr kanónů byl naplánován na hodnoty mezi +87 až -10 stupni, takže je lze bez problémů použít proti pozemním i vzdušným cílům. Granáty jsou vybaveny časovým a nárazovým zapalovačem. Tato zbraň je schopna střelby i za jízdy.

Naopak pokud chce posádka Tungusky odpálit některou ze svých raket, musí vozidlo s raketovými odpalovacími kontejnery zastavit. První verze disponovaly čtveřicí střel, v roce 1990 se ale objevila modernizovaná verze, která má střel osm. Čínská kopie na kolovém podvozku FK-1000 jich má dokonce 12. Systém využívá stejnou rodinu raket 9M311 (NATO: SA-19/SA-N-11) jako námořní systém Kaštan, které mohou zasáhnout cíle v dosahu 2,4 až 8 km a do výšky 3,5 km. Tunguska-M1 používá vylepšenou střelu 9M311-M1 se zvýšeným dosahem 10 km. 

Střela má dva stupně, první urychlovací stupeň se čtyřmi skládacími křidélky na spodku rakety urychlí střelu na rychlost 900 m/s, pak se oddělí. Druhý stupeň má čtyři pevné stabilizátory a čtyři řiditelné ovládací kormidla. Celá střela je dlouhá asi 2,56 metru a váží 57 kg. Její hlavice má hmotnost 9 kilogramů, což zaručuje dostatečnou razanci na zničení cíle. Asi pět metrů od cíle se v hlavici střely aktivuje laserová nebo rádiová pojistka a hlavice exploduje. Na cíl pak vychrlí mrak 600 tyčinek, které ho doslova provrtají.

Systém využívají Rusko i Ukrajina

Kompletní systém nebo baterie se skládá ze šesti bojových vozidel 2S6 na podvozcích GM-352, resp. GM.352M, vyzbrojených na věži 2A40 až osmi střelami země-vzduch 9M311 „Treugol’nik“ (trojúhelník) a dvěma kanóny 2A38 ráže 30 mm. K cíli jsou její střely naváděny radarem. Tunguska má dva radary – sledovací a přehledový. Baterie šesti tunguzských jednotek může automaticky přijímat informace o řízení palby prostřednictvím šifrovaného rádiového spojení.

To umožňuje distribuovat cíle mezi jednotlivé jednotky z velitelského stanoviště baterie, a pro vyhledávání cílů nepoužívat do poslední chvíle individuální radarový systém každého vozidla 2S6 a neprozrazovat tak svoji polohu předčasně. Součástí baterie jsou až tři dobíjecí vozy 2F77. 9K22 je také vybavena řadou podpůrných doprovodných systémů včetně vozidel pro opravy a údržbu 2F55-1, 1R10-1 a 2V110-1, dílny MTO-AGZ a testovacího vozidla 9V921. Tato zařízení zajišťují údržbu baterie 9K22 v terénu a také plánované opravy.

Systém Tunguska v současnosti využívají obě strany rusko-ukrajinského konfliktu. Jaká je jejich úspěšnost ale není známo. Rusko systém nasadilo i ve válce v Jižní Osetii s Gruzií v roce 2008. Ve výzbroji má tyto zbraně třeba Indie, Sýrie nebo Maroko. Rusko v současnosti provozuje i novější systém kombinující děla a rakety jménem Pancir, který je v podstatě následníkem Tungusky. Ten je ale umístěný na podvozku nákladního automobilu.

Jak užitečný systém je Tunguska v současném konfliktu na Ukrajině?

Zdroj: WeaponSystems, MilitaryHistory