Ukrajina dostane z Itálie tažené houfnice FH70, které se dokáží pohybovat i samostatně za pomoci vlastního motoru

Rozsah pomoci západních zbraní se v oblasti těžkých konfliktů rozrůstá tak, že se v zemi doslova hromadí různé typy vozidel, děl a dalších systémů. Protože téměř žádná země nemá velké zásoby na skladech, přicházejí často i po kusech, maximálně v desítkách. Někdy se jedná o zbraně, které znají jen experti, a ukrajinské vojáky asi nikdy nenapadlo, že z nich kdy budou střílet. Příkladem mohou být tažené houfnice FH70 (Field Howitzer 70) přicházející na Ukrajinu z Itálie.

Itálie na Ukrajinu dodá celou řadu zbraní

Italská vláda se před několika dny připojila k zemím, které na Ukrajinu dodávají výzbroj na boj proti ruské agresi. Mezi dodanými zbraněmi mají být protiletadlové rakety Stinger, minomety, kulomety, munice, ale především tažené houfnice FH-70. Jde o zbraň, na jejímž vývoji se podílelo několik západních evropských států. 155mm tažená houfnice FH-70 byla vyvinuta v 70. letech za spolupráce Velké Británie, Západního Německa a Itálie.

Vznikla výkonná dělostřelecká zbraň, která si posléze našla cestu i do armád řady zahraničních zákazníků. Jejím největším uživatelem je ale Japonsko, kde se nakonec houfnice licenčně vyráběla. U původních evropských výrobců z ní měla vzniknout i samohybná houfnice SP-70, ale tento projekt skončil kvůli technickým potížím neúspěchem.

iZdroj fotografie: Uživatel Miya.m / Creative Commons / CC BY-SA

V 60. letech bylo státům NATO jasné, že budou potřebovat nahradit staré americké houfnice M114, jejichž konstrukce pocházela ještě z dob druhé světové války. Proto začaly pracovat na novém dělostřeleckém systému, který by měl ráži 155 milimetrů a využíval by standardní munici NATO. Pro zbraň bylo stanoveno několik parametrů jako rychlost její palby, instalace pomocné jednotky a schopnost se na určitou vzdálenost samostatně pohybovat.

Na zbrani začaly společně pracovat britský koncern VSEL, německý Rheinmetall, a nakonec se připojil i italský OTO Melara. V čele projektu stáli britští specialisté zbrojovky Vickers a úřadu RARDE (Royal Armament Research and Development Establishment), němečtí technici vedli vývoj některých typů munice. O dělo se zajímala i americká armáda, ale nakonec ho odmítla a začala s vlastní konstrukcí. Bylo pro její potřeby příliš těžké, což znemožňovalo jeho přepravu vrtulníkem.

V letech 1970 až 1973 proběhly zkoušky prototypů, celkem jich bylo zhotoveno 19. Vývoj houfnice byl úspěšně dokončen roku 1976, a o dva roky později byla spuštěna sériová produkce ve třech zbrojovkách (firmy Vickers, Rheinmetall a OTO Melara), jež si rozdělily výrobu tak, že každá vyráběla různé součásti zbraně. Přímo pod jménem FH-70 užívala houfnici italská armáda, v Británii se ale nazývala L121 a v německém Bundeswehru FH 155-1.

Houfnice má vlastní motor od Volkswagenu

Výsledkem byl dělostřelecký systém, jehož hmotnost dosahuje až 9,6 tuny. Běžně je tažen za pětitunovým nákladním vozem, ale díky unikátní pomocné jednotce má i vlastní možnost pohybu. Jednotkou je motor Volkswagen o objemu 1 800 kubických centimetrů a výkonu 55kW. Ten nejen vyrábí energii, ale dokáže pohánět i kola děla. To se tak může pohybovat rychlostí až 16 kilometrů v hodině, a aniž by bylo tažené dojet do vzdálenosti 20 kilometrů, zdolat 34% stoupání a brodit se do 75 centimetrů.

Proto má FH-70 kromě dvou hlavních kol i dvojici menších na koncích ramen lafety. Motor také usnadňuje manipulaci s dělem a jeho přípravu k nasazení. Houfnice má ráži 155 milimetrů a její hlaveň délku 39 ráží. Může využívat všechny standardní granáty NATO v této ráži. Ty Ukrajina v poslední době dostává ve značných počtech, proto by neměla mít s použitím děla velký problém. S běžným nábojem dokáže dostřelit do vzdálenosti 24 kilometrů.

Střely s prodlouženým dostřelem pak mohou zasáhnout cíl až na 30 kilometrů. Standardní tříštivá střela má hmotnost 43,5 kilogramu a je v ní 11,3 kilogramu trhaviny. Součástí zbraně je též jednoduchý balistický počítač pro nastavování odměru a náměru, na houfnicích v armádách Německa a Itálie byl vybavený digitální zobrazovací jednotkou. Houfnice má i panoramatický dalekohled a menší zaměřovací dalekohled pro přímou palbu.

iZdroj fotografie: Italian army / Creative Commons / CC BY

Dělo standardně obsluhuje osm vojáků, ale zvládnout to mohou i čtyři, i když se pak sníží rychlost palby. Ta je vysoká i díky speciálnímu zásobníku, kam se připravuje zásoba devíti pohonných náplní. U FH-70 se proto někdy mluví o tom, že funguje na principu poloautomatického nabíjení s lidskou obsluhou. Systém zahrnuje zásobník pro devět kusů pohonných náplní a mechanický nabiják.

Nabíječ a jeho dva pomocníci zasouvají samostatné projektily – granáty do nabíjecího zařízení a pohonné náplně do zásobníku, zatímco automatický mechanismus se pak stará o vlastní zasouvání projektilů i náplní do komory, a po výstřelu o vyhazování použitých náplní ven. Houfnice tak dokáže za prvních 15 sekund vypálit tři rány a za první minutu šest. Při nepřetržité palbě je rychlost střelby 2 rány za minutu. Životnost hlavně je 2 500 ran, poté je nutné ji vyměnit.

Který dělostřelecký systém, jež obdržela Ukrajina, je nejužitečnější?

Zdroj: ArmyRecognition, MilitaryToday