Legendární „vejtřaska“ letos slaví sedmdesátiny. Nesmrtelné vozidlo domácí výroby

Střední terénní nákladní automobil V3S, známý také pod dalšími lidovými přezdívkami „véeska“ či „vejda“, patří k nejznámějším produktům našeho obranného průmyslu. První prototyp vyjel z dílen podniku ČKD roku 1952, přičemž dodnes se tato vozidla objevují na našich silnících, a to nikoli pouze jako veteráni.

Nepřehlédnutelný podíl Tatry

Počátky společnosti ČKD Praha, jež vůz vyvinula a vyráběla, spadají do poloviny 19. století. Výroba automobilů tam byla zahájena roku 1904. Podnik se podílel rovněž na výrobě různých druhů a typů vojenské a obrněné techniky, například slavného tanku LT vz. 38. K nejznámějším automobilním produktům patří nákladní typy RV, RN, asistenční AV a luxusní osobní Grand, který používal i prezident Masaryk. Lze rovněž připomenout nákladní vozidla se specializovanými nástavbami, jež vyvíjely a vyráběly různé podniky v celé republice.

V důsledku dramatické privatizace v 90. letech již ČKD neexistuje. Roku 1950 zadalo Ministerstvo národní obrany požadavek na nový terénní nákladní automobil, jako náhradu zastaralého typu Praga RN a RND. Tento automobil vyráběný již před i v průběhu války se používal prakticky provizorně. Především postrádal pohon přední nápravy, což snižovalo jeho průchodnost v terénu. Vojenské verze navíc používaly zážehový motor.

iZdroj fotografie: Alf van Beem / Public Domain

Podle oficiálního zadání měla koncepce podvozku nového vozidla vycházet buď z amerického typu Stubacker US6, nebo sovětského řady ZIS, a to s pohotovostní hmotností 5 200 kg. Pohon měla zajišťovat polovina vznětového motoru Tatra 912 se vzduchovým chlazením, který poháněl Tatru T111. Na vzniku a následné výrobě slavného náklaďáku má tudíž nepřehlédnutelný podíl automobilka Tatra. Dnes Tatra Defence Vehicles a Tatra Trucks, obě součásti Holdingu CSG.

Podvozek v konfiguraci 6×6 nakonec vycházel z pokročilejšího amerického vzoru. Se zapojením odborníků z Vojenské akademie v Brně se podařilo realizovat vývoj v rekordním čase čtyř měsíců, včetně předpokladu systémového využití minima ušlechtilých konstrukčních materiálů, což zjednodušilo a zlevnilo výrobu.

Obrovská variabilita vozu

Výkresová dokumentace byla dokončena v srpnu 1951 a automobil dostal označení V3S, což podle tehdejší klasifikace znamená Vojenský 3tunový Speciál (V – vojenský, 3 – 3 tuny nosnosti/užitečné hmotnosti, S – speciál). Prototyp vyjel roku 1952. Výsledkem sériové výroby zahájené v následujícím roce bylo 165 000 automobilů ve 160 verzích. Vojenská i civilní provedení se vyvážela do 41 zemí. Některé zdroje uvádějí export do 50 zemí. Véesky se tak zúčastnily několika vojenských konfliktů, především v arabských zemích.

iZdroj fotografie: Aktron / Creative Commons / CC BY

Neznámější civilní verzí byl dvounápravový valník Praga S5T. Nicméně v civilu sloužilo rovněž velké množství V3S, což v celostátní praxi znamenalo zjednodušení servisu a oprav. Většinu nástaveb pro armádu kompletoval Vojenský opravárenský závod Přelouč. Později se na výrobě automobilů i přívěsů a speciálního příslušenství podílely firmy Avia Letňany a Bratislavské automobilové závody (BAZ). Z vojenských verzí je nejznámější 30mm samohybný protiletadlový dvojkanón vz. 53/59, známý pod kódovým vývojovým označením Ještěrka.

Osvědčil se především za bojů na území bývalé Jugoslávie. Dále 130mm raketomet vz. 51, který sloužil v Rakousku, Bulharsku a na Kubě. Součástí protiletecké obrany a rovněž vybavení letišť se staly světlomety na korbě V3S. Probíhal také vývoj kolového obrněného transportéru využívajícího podvozek V3S. Podle obtížně prověřitelných neoficiálních zdrojů existovala rovněž malá série zkrácených vozidel.

Určitý počet vozů je stále v záloze AČR

Nejrozšířenější vojenské verze byly valník s plachtou a skříň. První sloužila kromě transportu pěchoty a všemožného týlového (logistického) materiálu rovněž jako tahač některých děl, především 122mm houfnice vzor 38. Nejslavnějším nasazením „valníku“ byla doprava materiálu na horu Ještěd při stavbě vysílače, což nedokázal žádný jiný dosažitelný nákladní automobil. Skříně sloužily především pro přepravu desítek druhů dílen a dále jako velitelská, sanitní, týlová a spojovací vozidla.

iZdroj fotografie: Pohled 111 / Creative Commons / CC BY-SA

Nejznámější „skříň“ používali pravděpodobně naši zdravotníci, kteří vezli roku 1968 léky do africké nemocnice v Lambaréné. Toto vozidlo je ve fondu Národního technického muzea. V 80. letech minulého století provedl Vojenský opravárenský závod 027 v Trenčíně rozsáhlou modernizaci vozidla, jež zastarávalo vzhledem k velké hlučnosti a malé rychlosti, o vibracích nemluvě. Výsledný typ nese označení V3S 6×6 Turbo-M6, nebo krátce M2. Lze ho rozeznat podle reflektorů umístěných v předním nárazníku.

V té době se však již jednalo o jednoznačně překonané konstrukční řešení, což minimalizovalo odběr domácí armádou i potenciálními zahraničními zákazníky. Véesky se v několika verzích rovněž zúčastnily misí naší armády na Balkáně, v Iráku i Afghánistánu. V roce 2004 byly oficiálně vyřazeny z výzbroje AČR, avšak menší počet pravděpodobně zůstává v záloze dodnes. V některých civilních podnicích stále slouží skříňová vozidla jako pojízdné dílny.

Základní technický popis

Základním konstrukčním prvkem je rám vybavený třemi tuhými nápravami. V přední části jsou upevněny šestiválcový, vzduchem chlazený vícepalivový motor s rozvodem OHV a čtyřstupňová nesynchronizovaná převodovka, které podélně dělí dvoumístnou kabinu. Toto řešení umožňuje částečný servis a opravy z kabiny, což je výhodné především v zimě a za nepohody. Zvláštností jsou výklopná přední okna dvoumístné kabiny, jež zlepšují větrání.

Nad sedačkou velitele se nalézá poklop. Ten sloužil nejen k pozorování, ale rovněž k signalizaci praporky mezi vozidly v době, kdy nebyly „po ruce“ vhodné vysílačky, nebo bylo třeba zachovávat rádiový klid z důvodu utajení. Převodovka, přídavná převodovka a rozvodovky zajišťují pomocí tří kardanových hřídelí pohon zadních náprav a v případě potřeby i přední nápravy.

iZdroj fotografie: RomanM82 / Creative Commons / CC BY-SA

Pro dosažení větší světlé výšky a snížení namáhání převodového ústrojí dostalo vozidlo stálé redukce v kolech. Nápravy jsou zavěšeny na půleliptických listových pérech. Na obou zadních nápravách jsou dvojmontáže kol. Samovyproštění umožňuje naviják poháněný motorem vozidla, který však není součástí výstroje všech typů. Na části rámu za kabinou je upevněna buď korba, skříň, nebo nějaká speciální nástavba.

Hlavní takticko-technická data „valníku“

Osádka (velitel a řidič) 2

Pohotovostní hmotnost 5 470 kg

Užitečná hmotnost (nosnost) na silnici 5 000 kg

Užitečná hmotnost (nosnost) v terénu 3 000 kg

Přípojná hmotnost na silnici 5 500 kg

Přípojná hmotnost v terénu 3 100 kg

Obložnost 24 osob

Délka 6 910 mm

Šířka 2 100 mm

Výška 2 920 mm

Výkon motoru 72 kW

Maximální rychlost 60 km/h

Zdroj: Neumann, J.: Praga V3S, Grada 2007, Konečný, J.: Sbohem vejtřasko, Zbraně a náboje 3/2004, autorský komentář MVK