I přes téměř století boje proti nebezpečí nášlapných min neexistuje lepší detektor než čenich našich psích přátel.
Miny a výbušná zařízení patří k nejrozšířenějším a nejzákeřnějším zbraním na moderním bitevním poli. Armádám mohou vedle velkých materiálních ztrát přinést především obrovské ztráty na životech. Nyní divu, že boj proti těmto zákeřným zbraním patří k prioritám. I přes obrovský vojenský pokrok stále neúčinnější je proti nim psí čumák.
Zákeřný nášlapný vrah může čekat všude
První podzemní výbušná zařízení pro boj s nepřítelem a předchůdce dnešních min použili v boji poprvé Číňané již v roce 1277. O tři století později, roku 1573, byla v Německu vyvinuta první moderní mima. Ta pracovala na principu křesadlového zámku, které spustilo šlápnutí na spoušť. Nejednalo se o právě účinný systém. Stačil déšť, navlhnutí a mina byla k ničemu. Přesto byly tyto miny nasazeny ještě v prusko-francouzské válce 1870-71.
Skutečné „zlaté časy“ vývoji min přineslo až meziváleční období. Především Němci po zkušenostech z Velké války se ve velkém vrhli na vývoj těchto zbraní. Právě oni vyvinuli první protitankové a protipěchotní miny. Ty se liší nejen v účinnosti, ale i technice a zákeřnosti. Protitankovou minu spustí až tlak způsobený vahou přes 250 kilogramů a jejím úkolem je vozidlo v co největší míře poničit.
Naopak úkolem protipěchotních min není zabít, jak se často milně traduje. Hlavním úkolem těchto min je zranit. Zraněný voják k sobě přiláká další vojáky, které lze eliminovat a stává se pro své spolubojovníky potažmo logistiku protivníka přítěží. Zvláště nenáviděnou se stala Schrapnel-Mine neboli S-Mine. Takzvaná „skákací mina“ po své aktivaci vyletěla 150 cm do vzduchu a zaplavila své okolí šrapnely.
Věčný boj pyrotechniků
Již na začátku 2. světové války se podařilo polskému důstojníkovi a vědci Józefu Kosackemu vyvinout v poli použitelný detektor kovu. Jeho minohledačka se brzy vyráběla ve statisícových sériích a používaly ji všechny spojenecké armády. V řadách britské armády se zúčastnila nejen dne D, ale ještě i operace Pouštní bouře a vyřazena byla až roku 1993.
Němci však opět našli řešení. Začali vyrábět miny bez nebo s minimálním použitím kovu. Tak vznikla Glassmine, což byla vlastně lahev naplněná výbušninou s roznětkou, Schu-mine 42 a Holz-mine, které měly plášť ze dřeva. Svoji troškou přispěli i Italové, kteří vyvinuli protitankovou minu z bakelitu.
Pokud nebyly k dispozici podobné zákeřnosti, tak němečtí ženisté vytvářeli tzv. pekelné zahrádky. Pod zem nahromadili spoustu železného haraburdí. Někdy s náloží někdy bez ní. Pokud spojenečtí pyrotechnici po několikaletém falešném poplachu ztratili obezřetnost, mohlo je to stát život.
Pes je stále nejlepší
Během války byla vyvinuta celá řada prostředků k boji proti minám. Například Sherman Crab, který likvidoval mini pomocí vysoce odolné „mlátičky“. Jeho pravnučkou je i náš dálkově ovládaný komplet Božena 5. Používala se i série malých náloží. Nejčastěji však stále musí nastoupit člověk, který musí minu deaktivovat. Jak ji ovšem najít?
V tom je bezkonkurenční pes. Ten se v boji osvědčil již za 2. světové války a například jen v SSSR bylo vycvičeno 680 000 ženijních psů, kteří měli odhalit na 4 miliony kusů min. Nároky na psa-pyrotechnika jsou jiné než na hlídače. Vedle dokonalého čichu, musí být pes přátelský ke svému okolí a cizím lidem a nesmí ho rozházet nové a rušivé věci jako výbuchy nebo palba. Vhodnější jsou i menší plemena.
Výcvik probíhá jako hra. Za každé vyhledání cvičného cíle je odměněn. Tak probíhá i jeho činnost na bojišti. Dnes jej často doplňují i cvičení hlodavci. Jejich práci mohla značně usnadnit Ottawská smlouva zakazující nášlapné miny. Bohužel největší mocnosti, tedy Rusko, USA a Čína, se k ní nepřipojily a je proto téměř neúčinná. Proto i dnes například na Ukrajině nebo v Jemenu jsou tyto zákeřné zbraně největší hrozbou.