Jeho poklidný život se změnil v roce 1900

„Roku 1900 navštívil jsem světovou výstavu v Paříži. V jednom pavilonu zpozoroval jsem bizarní přístroj podobný velikému netopýru, který pro svoji fantastičnost stěží vzbuzoval pozornost kolemjdoucích. V tom okamžiku zmocnil se mne skvělý sen a oloupil mne zároveň o můj dřívější klid. Létati!” Podle této citace v deníku viděl Blériot pokusný létající stroj francouzského konstruktéra Clementa Adera nazvaný AVION II. Mimochodem, letoun se zachoval a je vystaven v Paříži v Musée des arts et métiers.

Blériot věren svému technickému vzdělání započal svou touhu létat – studiem. Leč co mohl v té době najít v tehdejších „odborných publikacích“? Stejně jej čekalo 3leté období pokusnictví, omylů, oprav a předělávek, než byl letoun Blériot I s mávavými křídly, jakási „orthóptera“, hotov. Stroj měl vzlétnout stejně jako exempláře rovnokřídlého hmyzu, tj. vážky či šídla.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Ale při prvním pokusu Blériot díky otřesům motoru na kyselinu uhličitou opadala z jeho výtvoru celá řada dílů a součástek, až se mu nakonec úplně pod zadkem rozpadl. Blériot pochopil, že musí ujít ještě dlouhou cestu, jeho druhý stroj Blériot II byl pokusným bezmotorovým drakovitým kluzákem s plováky, postaveným na jeho objednávku v dílně Surcoufově. Konstruktérem byl Gabriel Voisin.

Zkoušel jej ve vleku za rychlým motorovým člunem Antoinette s jiným tehdejším průkopníkem, dnes již zapomenutým Archdeaconem. Při pokusech v roce 1905 na Seině v Paříži se s ním málem utopil Gabriel Voisin, jenž kluzák pro Blériota zkoušel. Z tohoto kluzáku pak vycházel třetí výtvor – stroj Blériot III, zhotovený na zakázku bratry Voisinovými, se kterými Blériot založil novou leteckou dílnu.

Měl dvě tandemová křídla s eliptickými komorami, postavená z jasanových dutých tyčí a potažená fermežovaným francouzským hedvábím. Vybaven byl novým motorem Antoinette 24 k.s. se dvěma vrtulemi a výškovým kormidlem vpředu. Pokusné lety zahájil v roce 1906 na jezeře d´Enghien. Ani razantní přestavba předních nosných ploch mu ale nepomohla. Nakonec se v něm málem utopil sám pan Blériot.

V novinách byl známý jako aviatik, co se brzy zabije…

Ve svém deníku má tuto poznámku: „Znamenalo to začíti znova. Ale po tříletých pokusech byly vyčerpány peníze, doma jsem s bolestí snášel vyčítavý pohled své ženy, obklopené kučeravými hlavičkami tulících se dětí.“ V té době v roce 1906 noviny o něm začaly více psát. Ale pouze jako o aviatikovi, který se brzy zabije. Létali už bratři Wrightové, v Evropě Santos Dumont utvořil první letecký rychlostní rekord v Bouloňském lesíku se svým strojem 14bis, celých 36,8 km/hod. A Blériot stále jen padal.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Nový Blériot IV, postavený opět v dílnách bratří Voisinových dle dokumentace Blériota, zase při pozemních zkouškách zklamal a do vzduchu se vůbec nedostal. V dubnu 1907 následoval letoun nazývaný „Le Canard“, tedy Kachna. Byl to jednoplošník dřevěné konstrukce, potažený pevným pergamenovým papírem. Křídlo mělo půdorys semene indického stromu Zanonia, známého autostabilními vlastnostmi za letu.

V tehdejších českých zemích v Rakousku-Uhersku s tímto tvarem křídla úspěšně experimentoval Igo Etrich. Panu Blériotovi ale štěstí nepřinesl. Párkrát poskočil do vzduchu, aby se vzápětí zcela rozbil. Blériot mohl být rád, že to přežil. Ale prohlašuje, že jej to zajímá jen potud, pokud může se svými pokusy pokračovat.

Tvrdošíjně, přes havárie a s dluhy za svým cílem

Další jeho stroj je připraven k pokusům ještě téhož roku. Blériot V nazývaný „Libellule“, tedy Vážka, je postaven na zakázku v dílnách jiného průkopníka té doby, L.Peyreta. Výkresy jsou však dílo Blériota. Toto letadlo má poprvé u jeho konstrukcí motor vpředu s tažnou vrtulí, s výkonem pouhých 17,7 kW, 24 k.s. Stroj měl tandemová křídla po vzoru průkopníka Langleye z USA, ale letadlo se nechtělo vznést.

Až na radu setníka Ferbera, jiného tehdejšího průkopníka, Blériot upravil vrtuli a odstartovat pak dokázal. Ale úpravám nebylo konce. Blériot dokonce vymyslel systém, kterým nahrazoval výškové kormidlo změnou těžiště celého letadla za letu posouváním sedadla s pilotem. Řídil tak stoupání či klesání. Ale bylo to řešení značně nepraktické a Blériot s tímto strojem dokázal uletět jen pár krátkých letů, nejdelší byl 184 metrů.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Zato havaroval s ním několikrát, i když ho pokaždé opravil a přestavěl. Nakonec se tradičně na tomto aeroplánu zřítil a zcela ho zničil. V listopadu 1907 vzlétá další aparát, tentokrát Blériot VII. Má již moderní koncepci běžných dnešních jednoplošných letadel, je vybaven směrovkou, stabilizátorem i výškovkou. Blériot na něm uletí vzdálenost půl kilometru rychlostí cca 80 km/hod. Ale v prosinci opět havaruje a z letadla zbyly jen třísky.

Konečně se klube z ošklivého káčátka krásná labuť

V červnu 1908 konečně úspěch. Nový aparát Blériot VIII a Blériot VIIIbis po řadě úprav a předělávek bezpečně létá (v rámci svých možností) a Blériot na něm uletí například 28 km na trati z Toury do Artenay a zpět. Cestou dvakrát přistál, jednou, aby opravil závadu na motoru, podruhé, aby počkal na přátele, kteří jej sledovali v automobilu. Bukolické to doby leteckého sportu! Do října 1908 uletěl takovýchto přeletů ještě 30.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Ve vzpomínkách na toto období pan Blériot ale konstatuje: „Moje výsledky: problematické. Výdaje 800 tisíc franků, příjem žádný. Byla to katastrofa. Musel jsem však pokračovati, nemohl jsem jednat jinak. Musel jsem pokračovati, protože jsem věřil v uskutečnění své myšlenky a svých výpočtů. Musel jsem létati.“

V prosinci 1908 proběhla v Paříži výstava nazvaná „Salon de´l Automobile et de´l Aeronautique“, kde hrdá firma Blériot vystavuje už 3 nové typy. Ze staré osmičky vyvinutý Blériot IX, úspěšně již zalétaný, vedle stojící dvouplošník Blériot X s tlačným motorem, a do třetice úplně nový typ Blériot XI.

Překonané překážky, konečně volná cesta ke hvězdám

Blériot XI je konečně naprostý úspěch, po zalétání 23. ledna 1909 v Issy prokázal, že Blériot konstruktér i Blériot letec dozrál. Jeho tvrdošíjnost je odměněna udělením Osirisovy ceny Akademií Francie za zásluhy ve vědě, literatuře nebo umění. Finanční odměna činí pro Blériota celých 50 tisíc franků!

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Vzápětí vyhrává cenu za první přelet mezi městy Etampes a Orleans, tedy celých 45 kilometrů, které zdolá za 56 minut. V červnu 1909 v Douai je nově založeným Aeronautickým klubem uspořádán první letecký den v historii letectví. Jeho králem a „vítězem“ je prohlášen ze všech jeho účastníků právě Louis Blériot na svém stroji Blériot XI. 

A teď ještě přelet přes kanál La Manche

Na zpáteční cestě domů vlakem údajně našel v kupé odložený výtisk novin Daily Mail, ve kterém se psalo, že lord Northcliffe jako majitel listu vypisuje odměnu tisíc liber tomu aviatikovi, jenž přeletí kanál La Manche. A v témže listě bylo napsáno, že se o přelet vzápětí pokusí Hubert Latham na konkurenčním stroji Antoinette.

Ve svých vzpomínkách Blériot píše: „Můj jednoplošník létal lépe než všechny předchozí. Vzal jsem si do hlavy, že s ním přeletím kanál lamanšský, což bylo tehdy opravdu nebezpečné. Nevadí však. Bývalo francouzským zvykem zřítiti se do moře. A teď Latham! Bude první?“

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Dne 19. července 1909 startuje Latham k pokusu o přelet. V polovině kanálu musí nouzově přistát do moře. Posádka francouzského torpédoborce, který jej připlul vytáhnout, spatří Lathama, jak sedí na plovoucí trosce Antoinetty a v klidu pokuřuje. A Blériot cítí, že má šanci! Nedbá na popálenou nohu, nedbá na skutečnost, že v případě nouzového přistání do moře jeho oř půjde zřejmě okamžitě pod vodu, nemaje žádné plováky ani uzavřený trup.

Poslední krok, nebo vlastně let k nesmrtelnosti

Dne 22. července přijede s rozmontovaným letadlem do Calais. Po smontování tři dny čeká na lepší počasí. Poté 25. července 1909 mu mechanici ve čtyři ráno roztočí vrtuli. Po zahřátí motoru a odplutí doprovodných lodí z přístavu Blériot startuje. Na torpédoborci Escopette se o něj strachy třese jeho žena. Cíl letu – Shakespeare Hill u Doveru. Ale v okamžiku, kdy doprovodné čluny zůstanou za ním, opar s deštěm Blériotovi zakrývá obzor. Drobný déšť dokonale chladí motor Antoinette, ale Blériotovi se zase nedaří udržet správný směr a stáčí se na sever a východ.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Na 30 kilometrech nad mořem zabloudil! Naštěstí do Británie přijíždí na návštěvu ruský car a Blériot spatří konvoj vítajících bitevních lodí. Podle nich zamíří správně do Doveru. Tam na skále North Fall Meadow reportér francouzského časopisu Le Matiné Charles Fontaine mává usilovně francouzskou vlajkou. Blériot proto nasadí na přistání. Podle svého zvyku při přistání pochroumá podvozek a zlomí vrtuli. Ale je tam, je v Británii, přeletěl poprvé na světě kanál La Manche! Je pět hodin třináct minut. Stylově dorazí i britský celník.

Jeho zápis se dochoval a stojí za to jej citovat: „Pan Louis Blériot, narozený v Cambrai roku 1872, řidič jakési létající loďky, kterou nazývá monoplán, přistál v Anglii. Prohlašuje, že nemá žádnou ze známých nakažlivých chorob, a proto se mu dovoluje pokračovati v cestě.“ Co potom následovalo, patří mezi události popisované jejich účastníky jako jisté společenské a davové šílenství. Jeho králem, zbožňovanou a oslavovanou osobou se stal aviatik, o kterém noviny ještě před třemi lety psaly, že se co nejdříve zabije. Pan Louis Blériot konečně dosáhl hvězd.

Jakým způsobem zasáhl Blériot do dějin letectví

Zdroj: Brittanica, Autorský článek pana Ing. Iva Pujmana

Článek Per aspera ad astra, aneb přes překážky ke hvězdám. Tak lze vystihnout život Louise Blériota, průkopníka letectví se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dva bratři – stíhači na Hurricanech v roce 1940

Jedním z konkrétních osudů, skrývajícím se za větou Winstona Churchilla, je i vzájemně neskutečně propletený příběh dvou mužů, Angličanů, stíhacích pilotů bojujících v létě roku 1940 s přesilou německé Luftwaffe nad Jižní Anglií. Jde o příběh dvou bratrů, kteří v britské RAF létali jako stíhači na letounech Hurricane.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

V 85. squadroně létal od počátku války starší z nich, F/Lt. Patrick Woods-Scawen, přezdívaný „Malý Patrick, který se smál očima“ nebo také „Lasička“. Ve 43. peruti létal jeho mladší bratr P/O Tony Woods-Scawen. Přezdívali mu „Vombat“ nebo „králík“ či „slepý netopýr“.

Krásná žena jako motivace ke vstupu Patricka a Tonyho do řad RAF

Bratři žili a vyrůstali v rodině účetního ve Farnborough. Matka jim brzy zemřela, a tak je oba vychovával samotný otec. Pro tento příběh je důležité, že ve stejném místě žila i jedna dívka jménem Una Lawrencová, se kterou se oba bratři velmi dobře znali. Přezdívali ji „Bunny“ – králíček. Staršího z bratrů odmalička fascinovala letadla a velmi často se zatoulal až na místní letiště. A tak nikoho z jeho okolí ani nepřekvapilo, když se v roce 1937 přihlásil ke krátkodobé službě v RAF.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Po výcviku se z něj stal stíhací pilot a byl přidělen k 85. stíhací peruti. Ale motiv jeho vstupu do RAF nebyl jen výhradně v romantickém zájmu o létání. Patrick byl zamilován do Bunny, která mu slíbila, zpočátku tak trochu v žertu, že si ho vezme, až bude velitelem squadrony. Patrick létal velmi dobře, bojoval ve svém Hurricanu od počátku války v britském expedičním sboru ve Francii, kde získal vyznamenání „Kříž za vynikající službu“.

Mladší bratr Tony byl ale také zamilován do stejné dívky. A aby ji dokázal získat pro sebe, rozhodl se svého bratra překonat. Proto o rok po svém bratrovi, v roce 1938, vstoupil také do RAF a stal se z něj též stíhací pilot. Nebylo to pro něj vůbec jednoduché, protože v dětství prodělal tuberkulózu a měl poškozený zrak.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Vyřešil to tak, že se tabuli ke zkoumání zraku naučil nazpaměť – a při lékařských testech prošel! Byl přivelen k 43. peruti a bojoval v jejích řadách od prvého dne války. Bojový křest absolvoval při vzdušné ochraně evakuace britského expedičního sboru z Francie z Dunkerku, při které údajně sestřelil několik německých letadel. Sám byl též sestřelen a musel seskočit padákem nad Francií. Týden mu trvalo, než se dokázal vrátit do Anglie, ale 8. srpna byl opět připraven, aby mohl v novém Hurricanu opět vzlétnout.

Mladší bratr Tony v bojích nad Anglií

Toho dne se Tony zúčastnil v rámci své 43. perutě ochrany konvoje britských lodí plujících v kanálu La Manche. Sestřelil dvě Štuky, ale vrátil se se zcela rozstříleným Hurricanem a v nohou měl ve velkém množství zabodané malé kovové střepiny po zásazích německých střelců. Vzhledem ke svému zrakovému handicapu totiž vždy útočil z bezprostřední blízkosti a značně odvážně.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Byl však v peruti velmi oblíben, kolegové o jeho zrakovém handicapu věděli a obdivovali ho, že přestože se pokaždé vrátil z bojového letu s poškozeným strojem, znovu vždy vyrazil do dalšího boje. Po návratu z letu 8. srpna dostal Tony krátkou dovolenou na doléčení nohou, a přijel proto k otci do Farnborough. Navštívil i bratrovu snoubenku a ta se nakonec ujala felčarské práce a pinzetou mu pomohla vytahat z nohou mnoho kovových střepin.

Při této práci se Tony jal Bunny přesvědčovat, aby si místo bratra vzala za muže jeho. Nakonec mu slíbila, že si ho tedy vezme, a spíše v žertu vyřkla, že prý za čtrnáct dní. Tony to ale vzal velmi vážně a objednal u kamaráda poblíž Tangmere chatu na líbánky.

Den Orla

13. srpna 1940 zahájili Němci „Den orla“ neboli vlastní vzdušný útok na Velkou Británii s cílem zničit letectvo Anglie a dobýt vzdušnou převahu, aby mohlo dojít k vylodění. V obranných bojích se Tony ten den opět vyznamenal, když přes četné zásahy do vlastního Hurricanu dokázal údajně sestřelit dva He-111 (ve skutečnosti to byly zřejmě nové Ju-88). Se svým těžce poškozeným strojem poté ještě dokázal nouzově přistát, bleskově opustit kokpit a až poté Hurricane vybuchl.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

16. srpna byl Tony opět sestřelen. V rámci své 43. perutě napadl Štuky útočící na jeho domovské letiště v Tangmere. Přes pokus Němců odlákat britskou stíhací obranu doprovodnými Bf-109 bylo 54 Štuk napadeno celou perutí v okamžiku, kdy vyrovnávaly po odhozu pum svůj střemhlavý let. Devět Štuk bylo ihned sestřeleno a šest dalších bylo těžce poškozeno, než se stačil německý stíhací doprovod vrhnout na útočící Hurricany a zaměstnat je v psím souboji.

Štuky se ihned daly na spěšný ústup. Luftwafe tento souboj stál sedmnáct strojů celkem, z toho dva si nárokoval Tony. Při boji však byl jeho Hurricane zasažen do chladiče a při následném odpoutání a letu domů ho napadly čtyři Bf-109. Přesto stačil ještě nouzově přistát na Isle of Wight, ale vyrazil si při tom tři přední zuby.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Trajektem se dostal do Southamptonu, města, kde vznikl Spitfire, a protože bylo již pozdě, ubytoval se v místním hotelu. Druhý den ráno však musel o úhradu telefonicky požádat výkonného důstojníka své perutě, neboť s sebou neměl žádné peníze. Peruť vyslala jednoho vojáka, který za Tonyho hotel zaplatil, a teprve potom se společně s ním vrátil na domovské letiště Tangmere. 

Boje a lásky obou bratrů

18. srpna Tony opět útočil na Štuky a opět byl jeho stroj silně poškozen. Po přistání večer se však dozvěděl, že bude dekorován Leteckým záslužným křížem (DFC). Pln sebevědomí, že se konečně vyrovnal bratrovi, požádal nyní již oficiálně Bunny 20. srpna o ruku. Po určitém váhání mu nakonec řekla „ano“.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Ale až za dva dny sebrala odvahu a oznámila jeho bratru Patrickovi, že své zasnoubení s ním ruší a že si za manžela vezme jeho mladšího bratra. Patrick byl údajně trochu zaražený, přesto ale nakonec řekl: „To nevadí, Bunny, nedá se nic dělat.“ Budoucím novomanželům pak slíbil, že jim i přidá na zaplacení chaty u Tangmere, až pojedou na svatební cestu.

Starší bratr Patrick v boji

Dne 26. srpna byl znovu v aktivním boji s nově přeformovanou 85. stíhací perutí i Patrick. Již jako velitel letky vedl spolu s velitelem peruti Petrem Townsendem čelní útok na velký nálet Luftwaffe směřující na Debden a Hornchurch. Při něm se podařilo sestřelit osm německých letadel při ztrátě jediného Hurricanu, pravda, Bf-109 právě docházelo palivo a otáčely zpět do Francie. Jen šest Dornierů se dokázalo prodrat k cíli.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

28. srpna před polednem se Patrick v rámci 85. peruti dostal do souboje s Bf-109 z elitní JG 51 a získal jeden sestřel. Odpoledne to už tak slavné nebylo a 85. peruť zaznamenala pouze ztráty. 31. srpna Patrick opět bojoval s přesilou Dornierů a doprovodných Messerschmittů Bf-110 a Bf-109.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Letiště v Croydonu bylo poškozeno útočníky přiletivšími přízemním letem právě v okamžiku, kdy 85. peruť odstartovala, prakticky mezi padajícími bombami. Britští stíhači, unavení a plní vzteku, na letadla Luftwaffe ihned zaútočili a Patrickovi se podařilo jeden Bf-110 sestřelit a dva poškodit. Ale jeho peruť přišla o velitele Townsenda, který zraněn musel nouzově přistát, takže novým velitelem peruti byl po přistání jmenován on sám. Příliš pozdě – Bunny již patřila jeho bratrovi.

Epilog tohoto příběhu nastal za následující dva dny

1. září se dostala 85. peruť do tvrdého boje s útočící německou přesilou. Po přepadu doprovodných Bf-109 na stoupající 85. peruť se zřítily čtyři Hurricany, mezi nimi i Hurricane nového velitele peruti Patricka Woods-Scawena. Prázdný a napůl ohořelý stroj byl nalezen u hřiště v Kenley, ale Patricka nikdo nenašel. Všichni doufali, že vyskočil a že se někde objeví. 2. září intenzívně bojovala i 43. peruť. Tony byl již velitelem žlutého roje.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

O osudu svého bratra ještě nic nevěděl. Jen si před startem poprvé postěžoval lékaři, že je dosti unaven a má občas mžitky před očima. Ve vzduchu se střetl s několika Bf-109. Naposledy byl viděn, jak jednu z nich pronásleduje až k zemi, ale jako obvykle bylo jeho letadlo zasaženo a poškozeno. Příliš nízko a příliš pozdě vyskočil padákem, který se již nestačil otevřít.

Bylo to nad Romey Marsh a jeho pokus sledovali dva kluci na kolech a místní farář. Když doběhli k místu dopadu, Tony byl již mrtev. Jeho pohřeb se konal 5. září ve Folkestone. A až 6. září bylo objeveno tělo jeho bratra Patricka. Leželo v zahradě velkého opuštěného domu u cesty mezi Kenley Common a Kenley. Neotevřel se mu padák. A tak Bunny nezískal ani Tonyho „Vombata“, ani Patricka „Lasičku“.

Zdroj: Podle knihy Nejnebezpečnější nepřítel a dobových dokumentů zpracoval Ing. Ivo Pujman

Článek Dva bratři bok po boku bojovali jako stíhači RAF o Británii a zároveň mezi sebou soupeřili o ruku jedné ženy. Osud jim ale vzal možnost volby se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Goumierové, sveřepí Maročané

Téměř zapomenutou kapitolou bylo působení expedičního sboru Svobodných Francouzů. Jádro sboru tvořili maročtí Goumierové. Tyto nepravidelné jednotky se proslavily vysokou bojovou efektivitou a v Němcích vzbuzovali hrůzu. Bohužel nejen v Němcích. Maročané se proslavili také rabováním a znásilňováním.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Většina případů se měla odehrát v regionu Lazio v roce 1944. Podle nejnižších odhadů mělo být zneužito 2000 žen, ale poválečné vyšetřování mluvilo dokonce o 60 000 obětech ve věku od 11 do 86 let obou pohlaví. Vojáci si nevybírali a ve vsi Vallemaio měl být Goumiery znásilněn šedesátiletý muž. Důstojníci svým vojákům v takovém chování nebránili. Naopak! Jednalo se často o Korsičany, ti Italy nenáviděli a do násilí se s gustem zapojovali.

To, že Francouzi o svých koloniálních jednotkách věděli své, dokazuje, že po invazi v Normandii a nasazení těchto jednotek ve Francii, je do svých měst nepouštěli. Například 1. divize byla z osvobození Paříže taktně „odkloněna“. Celkem bylo za sexuální zločiny během italského tažení souzeno 207 vojáků, přičemž 28 bylo popraveno a 39 osvobozeno pro nedostatek důkazů. Francouzská vláda vše v tichosti uzavřela, když roku 1947 odškodnila 1488 obětí.

Britové se s tím na moři nepárali

Britové byli považováni všemi svými protivníky za gentlemany, kteří dodržují pravidla fair play. Přesto i oni měli několik skvrn na svém štítu. Například v červenci 1941 ponorka HMS Torbay, operující ve Středozemním moři pod velením kapitána Anthonyho Mierse, potopila několik německých lodí.

iZdroj fotografie: Royal Navy / Public Domain

Ve dvou případech, jednou u pobřeží Alexandrie v Egyptě a podruhé u pobřeží Kréty, se ponorka vynořila, ponorkáři vzali do ruky zbraně a zahájili palbu na ztroskotané německé námořníky a několik jich zabili. Žádný z trosečníků nepředstavoval pro posádku hrozbu. Miers se své chování nesnažil nijak skrývat, a dokonce je zaznamenal v lodním deníku.

Po prvním incidentu dostal od svých nadřízených důraznou výtku. Miers svým jednáním porušil Haagskou úmluvu z roku 1907, která za všech okolností zabíjení trosečníků zakazuje. Vše však bylo ututláno. Meirs za své výkony dostal Viktoriin kříž, nejvyšší vyznamenání britského impéria a v roce 1956 odešel do výslužby jako viceadmirál.

Smrt oblíbeného důstojníka Kanaďané neodpustili

Byl 14. duben 1945 a válka se blížila ke svému konci, 4. kanadská obrněná divize bojovala o malé německé město Friesoythe v Dolním Sasku. Skupina nacistických fanatiků se odmítala vzdát a dokonce provedla protiútok. Při něm byl zabit populární podplukovník Frederick Wigle. Rozšířila se fáma, že podplukovníka zastřelil odstřelovač v civilních šatech. Ba co víc! Měl jej zbaběle střelit do zad.    

iZdroj fotografie: Alexander Mackenzie Stirton / Public Domain

Generálmajor Christopher Vokes rozkázal zničit celé Friesoythe. Do čtyřtisícového města vtrhli vojáci s plamenomety, granáty a Molotovovými koktejly. Násilí trvalo 8 hodin. Kanaďané šli dům od domu. Destrukce byla ohromující. Vojáci zničili 90% městečka. Nedotčen zůstal jen klášter na kraji obce. Zničení městečka nakonec Kanaďané řádně oslavili. Kolik civilistů zaplatilo řádění životem je neznámé.

Japonci se do zajetí neberou

Válka v Pacifiku byla brutální záležitostí. Osud spojeneckých zajatců a zacházení s nimi je poměrně známá záležitost. O osudu japonských zajatců se mluví již méně. Již první z nich, námořník Kazuo Sakamaki, který byl zajat se svou miniponorkou 7. prosince 1941, poznal americkou drsnost. Vojáci, kteří jej zajali mu zlomili několik kostí a do konce života měl na tváři jizvy od nedopalků cigaret.

Japonští vojáci se odmítali vzdát. Kodex Bušidó a obavy z protivníkovy pomsty jim to zakazovaly, japonská propaganda líčila nepřítele jako ztělesnění zla. Naprosto běžně docházelo k případům, kdy byla potopena japonská transportní loď poblíž místa svého určení. Synové Nipponu se odmítali vzdát a Američanům nezbylo nic jiného, než trosečníky postřílet, jinak hrozilo, že posílí posádku bráněného ostrova.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

I tvrdé boje na Iwodžimě a především na Okinawě chování Američanů nezměnily. Často pobili i vzdávající se vojáky. Mnozí američtí vojáci brali zajatce pouze za příslib zmrzliny nebo dne volna. Bitva o Okinawu byla také první, kde se američtí vojáci setkali s japonskými civilisty. Bohužel i mezi mini došlo k mnoha obětem. Velkou zálibou Američanů byla i výroba suvenýrů z kostí padlých nepřátel.

Ututlaná stránka okupace Japonska

Již na Okinawě se rozšířil zločin, na který by dnes Američané rádi zapomněli. Docházelo ke znásilňování. Jen na Okinawě údajně došlo k 10 000 znásilněním a obyvatelé vytvářeli milice k ochraně svých žen. Incidenty však pokračovaly i po skončení bojů. V červnu 1945 došlo ke katsujamskému incidentu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Do malé vesnice nedaleko okinawského města Nago každou neděli jezdili tři američtí námořní pěšáci černé pleti a vybírali si ženy. Jednoho dne toho již vesničané měli dost a vojáky zabili. Jejich těla skryli do malé jeskyně, kterou označovali jako „Negerská jeskyně“. Vše bylo odhaleno teprve po více než padesáti letech roku 1997.

iZdroj fotografie: Wayne F. Miller / Public Domain

Tyto nepěkné události pokračovaly i během okupace Japonska. Jen během prvního měsíce mělo dojít k 3500 znásilnění. Číslo však může být velmi podhodnoceno. Podle oficiálních záznamů bylo jen v prefektuře Kanegawa za prvních 10 dní okupace hlášeno 1350 případů znásilnění. Japonské ženy většinu případů z obav z ostudy nehlásily a tak zbývají jen odhady počtu zneuctěných Japonek. Ty se pohybují mezi 200 000 až 1 milionem zneužití.

Vyskytly se případy opravdu krutých forem hromadného znásilnění. Dne 4. dubna 1946 u nemocnice Nakamura v tokijské čtvrti Omori zastavily tři americké vojenské náklaďáky. Do nemocnice se nahrnulo 50 amerických vojáků, kteří údajně znásilnili 40 pacientek a 37 sester. Mělo být zabito několik mužů, kteří se ženy pokusili chránit. Během hodiny byli pachatelé pryč. Za tento zločin nebyl nikdo potrestán.

Vzpomenete si na nějakou podobnou kontroverzní událost?

Zdroj: HistoryCollection

Článek I západní spojenci se mají za co stydět aneb Zapomenuté zločiny 2. světové války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Silná loď obcházela platná omezení

Tím německým plavidlem byla takzvaná „kapesní“ bitevní loď Admiral Graf Spee. Šlo o jednu ze tří lodí německé třídy Deutschland, která neměla ve světě obdoby. Německo bylo totiž omezeno poválečnými restrikcemi velikostí výtlaku jemu povolených válečných lodí a nemohlo tak stavět běžné bitevní lodě nebo bitevní křižníky.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Proto přišlo s konstrukcí kapesní bitevní lodě velikosti těžkého křižníku, ale vyzbrojené šesti děly ráže 280 milimetrů. Ve skutečnosti ji Němci postavili dokonce větší než směli, měla výtlak 12 tisíc tun místo povolených deseti tisíc. Loď Admiral Graf Spee byla dobře pancéřovaná, na bocích měla pancíř 80 mm, na palubě 40 mm silný. A byla velice rychlá.

iZdroj fotografie: Royal Navy / Public Domain

Loď byla uvedena do služby v roce 1936. Nasazena byla poprvé u Španělska, kde se podílela na blokádě republikánských přístavů. V srpnu roku 1939, když se Německo chystalo na útok proti Polsku, ji velení námořnictva poslalo daleko do Atlantického oceánu. Podporovat ji měla zásobovací loď Altmark. Měla čekat na rozkazy, protože Němci stále doufali, že jim Velká Británie a Francie po přepadení Polska válku nevyhlásí. Když se tak stalo, dostal kapitán Hans Langsdorff zelenou.

Britové loď naháněli týdny

Průzkumný letoun Arado z německé kapesní bitevní lodě 30. září 1939 objevil britský parník Clement. Vzápětí na něho německá loď zaútočila. Britská transportní loď se vzdala, takže Němci nechali posádku nastoupit do člunů a nakonec parník vlastním komandem potopili. Britský radista z lodi Clement ale stačil ještě před opuštěním lodi odvysílat varování. Britové se tak dozvěděli, že mají v Atlantiku nebezpečného záškodníka. Vyslali proti němu několik bojových skupin. Hledaly ho čtyři letadlové lodě, dvě bitevní lodě, bitevní křižník a 16 křižníků.

iZdroj fotografie: Royal Navy / Public Domain

Leč německá loď jim dlouhé týdny unikala. Operovala nejen v Atlantiku, ale i v části Indického oceánu, její operační prostor byl zhruba od Madagaskaru přes mys Horn až po pobřeží jižní Ameriky. Posádka německého korzára se snažila i speciálními nástavbami měnit siluetu lodi, měnit nátěrem barvy a vztyčovat různé vlajky i neutrálních zemí, aby nebyla při spatření britskými válečnými loděmi hned identifikována. Dál však potápěla především britské transportní lodě, až se nakonec její obětí stalo devět nákladních plavidel.

iZdroj fotografie: R. D. Ross / Public Domain

Z nich brala občas i posádky do zajetí, které pak při pravidelných setkáváních se svojí zásobovací lodí Altmark přesouvala na tuto loď. Ale smyčka se pomalu utahovala a Admiralu Graf Spee nakonec 13. prosince 1939 došlo štěstí. Zahlédla ho a dohnala pátrací skupina složená z britského těžkého křižníku Exeter a dvou lehkých křižníků Ajax a Achilles u pobřeží Jižní Ameriky. Dnes je souboj těchto lodí s lodí Admiral Graf Spee známý jako Bitva u ústí Rio de La Plata.

Poškozená loď zamířila do neutrálního Montevidea

Když se protivníci k sobě konečně přiblížili, mezi britskými loděmi a německou kapesní bitevní lodí se rozpoutala zuřivá palba. Britské lodě sice byly v početní přesile, ale německá měla své hlavní zbraně výrazně větší ráže. Jedna německá salva tak vážila téměř jednou tolik jako salva všech tří britských lodí najednou. Němci svojí přesnou palbou vážně poškodili Exeter, ale sami utrpěli také nemalé škody a po skončení dělostřeleckého souboje jim navíc nezbývalo mnoho munice a i palivo jim docházelo.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Kapitán Langsdorff sledován zpovzdálí dvěma britskými lehkými křižníky se nakonec stáhl do neutrálního přístavu Montevideo. Doufal, že tam nalezne pomoc a možnost oprav. Britské a francouzské námořnictvo začalo do oblasti svolávat další své námořní síly a tyto země rozpoutaly i velkou diplomatickou ofenzívu, aby Argentina německou loď vyhostila ze svého neutrálního přístavu.

Nakonec uruguayská vláda dala kapitánovi ultimátum, že musí 17. prosince odplout. Kapitán Langsdorff předpokládal, že posilové námořní jednotky Anglie a Francie jsou již velmi blízko Montevidea (což nebyla v té chvíli pravda) a že se svou poškozenou lodí jim nemá šanci uniknout. Proto se rozhodl 17.12.1939 po vyplutí z třímílového chráněného pásma svou loď potopit a s celou svou posádkou se nechal internovat v Argentině.

Pravděpodobně většině svých mužů zachránil život. Protože z Německa ale před vyplutím dostal přímý rozkaz, aby s britskými loděmi bojoval a probil se domů do Německa, který odmítl splnit, nakonec v Argentině spáchal sebevraždu.

Jaká byla šance Admirala Graf Spee, že unikne z Montevidea?

Zdroj: Warhistoryonline

Článek Kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee vládla za 2. světové války Atlantiku. Měnila se jako chameleon a přitom potápěla lodě nepřítele se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Udeřit a zmizet: základní taktika severských bojovníků

Vikingové útočili na pobřežní vesnice kvůli rabování. Seveřanům šlo o vše, co mělo nějakou hodnotu: zlato, jídlo, ženy a jakákoliv další kořist, kterou šlo přímo využít nebo prodat. Vesnice a kláštery představovaly pro vycvičené a vyzbrojené Vikingy poměrně „měkké“ cíle. I přesto ale byla místě obezřetnost.

iZdroj fotografie: Pixabay

V případě, že by vesničané dostali čas zformovat obranu nebo vyslat posly k nejbližší vojenské posádce a přivolat profesionální pomoc, mohla by se pro Vikingy situace zkomplikovat. Hodně proto dbali na zmíněný moment překvapení a k vesnicím se vždy přibližovali pokud možno nenápadně.

Překvapivé přiblížení znamenalo především pohyb jejich lodí za horizontem a připlutí k pevnině se spuštěnými plachtami. Po zemi se poté Vikingové pohybovali velmi rychle s cílem tvrdě a překvapivě udeřit a následně zmizet dříve, než dorazí organizované vojsko protivníka. Již bylo zmíněno, že kromě vesnic byly cílem často i kláštery, které slibovaly tučnou kořist.

Když se něco nepovedlo

Ne vždy ale všechno proběhlo podle plánu a Vikingové čas od času narazili na organizovaný odpor. V takových případech se dokázali rychle „přepnout“ z nájezdnického módu do bojového. Stejně jako ostatní armády té doby, i Vikingové bojovali v sevřené formaci. Důležitou součástí jejich taktiky byla snaha překonat co nejrychleji vzdálenost k nepříteli a započít boj na blízko. Vikingové totiž pouze minimálně používali střelné zbraně.

iZdroj fotografie: Pixabay

I když lodě Vikingů jsou z našeho pohledu ikonické, námořním bitvám se většinou vyhýbali. K námořním střetnutím přistupovali pouze ve chvíli, kdy měli šanci zmocnit se lodě či jejího nákladu.

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek Klíčové důvody, proč byli Vikingové tak úspěšní při svých nájezdech na osídlené vesnice. Moment překvapení byl triumf se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.