Co přesně se stalo v Cherbourgu, a co ještě ne

Spuštění na vodu neznamená, že ponorka je hotová. Rubis teprve čeká dokončovací práce přímo na vodě, zkoušky u mola, a pak nejnáročnější fáze: námořní zkoušky, při nichž se ověřuje těsnost trupu pod tlakem, chování reaktoru, sonarová soustava, manévrovatelnost i integrace zbraňových systémů. U první lodě třídy, Suffrenu, trvaly samotné námořní zkoušky šest měsíců se stovkou dní strávených na moři. Teprve po nich přišlo dodání námořnictvu, a ani to ještě neznamenalo bojovou službu, protože následovalo další operační ověřování.

Podle dostupných informací z průmyslových zdrojů by Rubis mohla absolvovat první zkoušky v létě 2027 a být dodána do konce téhož roku. Aktivní služba by pak realisticky přišla až v roce 2028. Na fotografiích z vyvedení z haly je ale vidět ještě jeden detail: za zádí Rubis se rýsuje trup šesté a poslední ponorky programu, Casabianky. Program Barracuda je v poslední rovince.

Proč se Rubis nedá ignorovat

Třída Suffren nahrazuje starší třídu Rubis, a rozdíl mezi generacemi je propastný. Stará třída měřila 73 metrů, vytlačovala pod hladinou 2 670 tun a nesla torpéda s protilodními střelami. Nová generace vyrostla na 99 metrů a 5 200 tun podhladinového výtlaku. Přibyly zcela nové schopnosti:

• Střely MdCN/NCM s doletem přes 1 000 km pro skryté údery na pozemní cíle, odpalované z torpédových trubic bez nutnosti vynořit se
• Těžká torpéda F21 pro lov ponorek a hladinových lodí
• Protilodní střely SM39 Exocet pro boj s hladinovými cíli
• Výrazně lepší akustická diskrétnost díky nové architektuře trupu a pohonu
• Optronické stožáry místo klasických periskopů
• Schopnost nasazovat a vyzvedávat příslušníky speciálních sil

Posádka čítá zhruba 65 lidí. Jaderný pohon dává ponorce prakticky neomezenou vytrvalost; omezením je jen zásobování posádky, ne palivo. Právě kombinace tichosti, vytrvalosti a schopnosti zasáhnout cíle hluboko na nepřátelském území z ponorky dělá nástroj, který je mimořádně obtížné detekovat a ještě obtížnější neutralizovat.

Jak si Suffren stojí vedle konkurence

Srovnání s nejbližšími západními protějšky ukazuje, kam Francie svou ponorku zařadila:

Suffren je nejmenší z trojice, ale spektrum úkolů má srovnatelné. Francie nestaví největší západní útočnou ponorku, staví ale suverénní a plnohodnotnou platformu, kterou v Evropě dokáže vyrobit jen velmi málo států.

Na druhé straně spektra stojí ruské ponorky třídy Jasen-M: přibližně 120 metrů, výtlak kolem 13 800 tun a 32 vertikálně odpalovaných střel. Jasen je robustnější „raketový predátor“ koncipovaný pro masivní úder. Suffren je jiná filozofie, menší, tišší, víceúčelová. Podle analýzy RUSI jsou modernizované Jaseny a Akuly stále velmi tiché a relevantní protivníky. Právě proto každá nová spojenecká útočná ponorka v Atlantiku a přilehlých mořích zvyšuje tlak na ruské plánování.

Proč pátá ponorka mění víc než čísla

Samotná Rubis rovnováhu sil nepřevrátí. Zlomový je kumulativní efekt. Čtyři lodě třídy Suffren už byly dodány francouzskému námořnictvu v období od listopadu 2020 do června 2026. Pátý trup znamená, že Francie může reálně udržovat více moderních útočných ponorek v operační rotaci současně, více hlídek v Atlantiku, více doprovodu pro vlastní balistické ponorky s jadernými střelami, více podmořské přítomnosti ve Středomoří a na severních přístupech k Evropě.

Ruská Severní flotila podle RUSI drží asi 13 aktivních jaderných útočných a raketových ponorek, z nichž zhruba osm je v moderním kontextu skutečně věrohodných. Francie nehraje na masu. Hraje na kvalitu, dostupnost a interoperabilitu se spojenci. Šest moderních útočných ponorek stejné třídy, plně napojených na spojenecké struktury NATO, je v podmořské doméně multiplikátor síly.

Program Barracuda přitom není reakcí na ruskou invazi na Ukrajinu. Běží od roku 1998, realizační kontrakt byl oznámen v roce 2006. Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, ale dává celému programu naléhavější strategický kontext. Schopnost skrytě zasáhnout vojenské cíle na ruském území z evropských moří, bez přeletu přes cizí vzdušný prostor, bez závislosti na hladinových nosičích, je přesně ten typ kapacity, se kterou musí ruští plánovači počítat.

Jméno, které zavazuje

Název Rubis není náhodný. Původní podmořský člun Rubis sloužil za druhé světové války u Svobodných Francouzů a zapsal se jako jedna z nejúspěšnějších spojeneckých minonosných ponorek. Za 28 bojových misí položil 683 min, potopil 18 nepřátelských lodí a další dvě poškodil. Dne 14. října 1941 mu Charles de Gaulle osobně udělil Kříž osvobození, jedno z nejvyšších francouzských vyznamenání. Nová S639 na tuto tradici vědomě navazuje.

Rubis ještě není v boji. Ještě ani nevyplula na moře. Ale až vypluje, a až se k ní připojí šestá Casabianca, bude mít Francie kompletní flotilu šesti moderních jaderných útočných ponorek schopných operovat kdekoliv od průlivu GIUK po východní Středomoří. Pro Rusko to není hrozba jednoho ceremoniálu v Cherbourgu. Je to hrozba systémová, tichá a trvalá.

Článek Francie spouští na vodu pátou jadernou ponorku třídy Suffren a Rusové vědí, že je hodně důvodů se jí bát se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Civilní základ, vojenská mise

Albatros vychází z civilního business jetu Falcon 2000LXS od Dassault Aviation. Dva motory Pratt & Whitney Canada PW308C, každý o tahu přibližně 31 kN, mu dávají přeletový dolet 7 400 km (zhruba 4 000 námořních mil) bez jediného mezipřistání. Palivové nádrže pojmou až 7 557 kg paliva a maximální cestovní rychlost přesahuje 850 km/h. Na první pohled elegantní korporátní letadlo. Pod kapotou ale sídlí něco úplně jiného.

Přestavba v závodě Dassault v Mérignacu přidala spodní radar, optronickou věž Euroflir 410 od Safranu, pozorovací okna po obou stranách trupu, satelitní komunikaci SATCOM a kompletní mission systém od Naval Group. Posádka tak může z výšky několika tisíc metrů sledovat námořní provoz, identifikovat plavidla, koordinovat záchranné operace i dokumentovat podezřelou aktivitu. Letoun zvládne osmihodinovou hlídku, a to je v praxi zásadní rozdíl oproti odcházejícím Falconům 50M, které nabízely jen 6,5 hodiny a dolet kolem 5 000 km.

Radar, který mění pravidla hry

Srdcem senzorové výbavy je radar SearchMaster od Thalesu, aktivně elektronicky vychylovaná anténa (AESA) pracující v pásmu X. Oproti klasickým mechanicky otáčeným radarům dokáže AESA přesměrovat paprsek elektronicky, bez jediného pohyblivého dílu. V praxi to znamená:

• Rychlé přepínání mezi módy – radar může v jednom průletu sledovat hladinové cíle, mapovat pobřeží i detekovat malá plavidla.
• Sledování stovek kontaktů najednou – Thales u příbuzné řady AirMaster/SearchMaster testuje funkce umělé inteligence, které dokážou rozpoznat rozměry a typ stovek cílů během sekund místo minut.
• Odolnost vůči rušení – elektronické řízení svazku umožňuje adaptivní potlačení interference, což je v prostředí elektronického boje zásadní výhoda.

Formulace „vidí téměř cokoliv“ je samozřejmě zjednodušení. Ale v kontextu námořního dohledu nad obrovskými plochami oceánu jde o kvalitativní skok: operátor v kabině Albatrosu dostane situační obraz, na který by posádka Falconu 50M s jeho starším radarem potřebovala výrazně více času a průletů.

Proč Rusko v této disciplíně zaostává

Když v červenci 2026 britské královské námořnictvo zachytilo nad Norským mořem ruský Tu-142, šlo o stroj, jehož konstrukce sahá do šedesátých let. Turbovrtulový čtyřmotorový kolos s doletem přes 10 000 km je sice impozantní, ale jeho senzory a avionika pocházejí z jiné éry. Podobně japonská obranná bílá kniha pro rok 2026 eviduje ruské námořní hlídkové aktivity kolem japonských ostrovů prostřednictvím Tu-142 a Il-38, opět sovětských konstrukcí.

Rusko v otevřeně dostupných zdrojích nemá veřejně viditelný program nové lehké proudové námořní hlídkové platformy srovnatelné s Albatrosem. Válka na Ukrajině, která trvá již více než čtyři roky, navíc váže obrovské průmyslové a finanční kapacity. Bez důvěryhodných ruských technických listů nelze poctivě sestavit tabulku „lepší versus horší“ na jednotlivé parametry. Co ale říct lze: Francie právě zavádí do služby novou generaci s AESA radarem a moderním mission systémem, zatímco Rusko je v námořním hlídkovém letectví stále veřejně spojováno s modernizacemi sovětských typů. Generační rozdíl je evidentní.

Albatros versus P-8 Poseidon: jiná liga, jiný účel

Nabízí se srovnání s americkým Boeingem P-8A Poseidon, nejrozšířenějším západním námořním hlídkovým letounem. Jenže jde o úplně jinou kategorii. P-8 je těžký protiponorkový a protilodní stroj postavený na draku Boeingu 737, s maximální rychlostí kolem 907 km/h, schopností tankování za letu, sonobójemi, torpédy Mk 54 a výrazně vyšší užitečnou zátěží. Americké námořnictvo ho nasazuje do rolí, kde se počítá s přímým bojem.

Albatros naproti tomu není koncipován jako těžký bojový patroler. Jeho síla spočívá v efektivitě: nižší provozní náklady, menší logistická stopa, rychlý přesun na velké vzdálenosti a špičkový senzorový balík pro průzkum, dohled a záchranu. Pro Francii, která potřebuje pokrýt obrovské mořské prostory od Bretaně po Novou Kaledonii, je to racionálnější volba než pořizovat desítky těžkých P-8.

Cesta k plné operační schopnosti

Program AVSIMAR běží od roku 2020. Prototyp Albatrosu poprvé vzlétl 24. ledna 2025 z letiště v Istres. Podle DGA má být první operační schopnost dosažena do konce roku 2026 a všech dvanáct kusů dodáno do roku 2031. Vyřazování starých strojů přitom už běží; poslední Falcon 200 Gardian v Tahiti odletěl v březnu 2026 po více než čtyřiceti letech služby. Pacifik dočasně pokrývají přesunuté Falcony 50M ve verzi Triton.

Důležitý je i výhled za první fázi. DGA počítá s druhou etapou programu, která má přinést doplňkové bezpilotní prostředky pro zahušťování a prodlužování dohledu tam, kde by čistě pilotovaná flotila byla příliš drahá nebo nedostatečně vytrvalá. Albatrosy tak nebudou operovat samy, ale jako páteř smíšeného systému pilotovaných a bezpilotních platforem.

Francie nezískala zázračnou zbraň. Získala ale velmi promyšlený nástroj, který jí umožní vidět dál, reagovat rychleji a pokrýt více oceánu než kdykoli předtím, a to v době, kdy její hlavní geopolitický rival na moři létá se stroji navrženými ještě za Brežněva.

Článek Rusko nemůže konkurovat, Francie začíná éru Albatrosů. Díky AESA vidí téměř cokoliv a doletí 7 400 km bez přistání se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Od polárního kruhu po Cozumel: co 46 020 km skutečně testovalo

Trasa nebyla zvolena náhodou. První úsek vedl na sever, za polární kruh, do ledových vod. Loď zastavila v Kodani a Göteborgu a zapojila se do cvičení Orion 26 po boku svazu francouzské letadlové lodě. Pak zamířila přes Atlantik na jih, překročila rovník, kotvila v brazilském Belému, na Martiniku ve Fort-de-France, v Santo Domingu a na mexickém Cozumelu, tedy v bezprostřední blízkosti Mexického zálivu. Zpáteční cesta vedla přes New York, znovu přes Atlantik do Toulonu a nakonec zpět do Brestu.

Každý klimatický pás ověřoval něco jiného. Sever prověřil chování trupu v těžkém moři a v chladu, tropický úsek zase výdrž chlazení elektroniky a posádky v horku. Podle Naval Group loď už během zkoušek prokázala plavbu rychlostí 20 uzlů při stavu moře 7, tedy při čelních vlnách vysokých šest až devět metrů. To není reklamní fráze, je to parametr, který rozhoduje o tom, jestli fregata dokáže operovat v severním Atlantiku i v zimě, kdy se tam většina menších plavidel raději neodváží.

Digitální architektura a radar, jaký Francie dosud neměla

Technicky je Amiral Ronarc’h skok oproti starším francouzským fregatám. Základní parametry mluví jasně: výtlak kolem 4 500 tun, délka 122 metrů, šířka 18 metrů, maximální rychlost 27 uzlů, autonomie 45 dní na moři, posádka 125 námořníků s kapacitou pro dalších 28 osob.

Srdcem senzorové výbavy je radar Sea Fire se čtyřmi pevnými anténními panely, který poskytuje nepřetržité 360° pokrytí. Starší fregaty třídy FREMM pracují s radarem Herakles postaveným na rotační architektuře, ten se musí fyzicky otáčet, aby pokryl celý horizont. Sea Fire nic takového nepotřebuje. Obraz obnovuje rychleji, zpracovává větší objem dat a lépe reaguje na hustou vzdušnou situaci plnou dronů a střel, což je přesně scénář, který dnes dominuje moderním konfliktům.

K tomu přidejte dvě redundantní datová centra, plně digitální bojový systém SETIS a architekturu navrženou od základu jako kyberneticky odolnou. Fregata má i samostatné pracoviště pro boj s asymetrickými hrozbami, malými čluny nebo blízkými drony. V praxi to znamená, že loď umí současně řešit protiponorkový boj torpédy MU90, protivzdušnou obranu střelami Aster a ochranu proti rojům malých cílů.

Proč 16 raketových cel nestačí, a Francie to ví

Jedna slabina první dodané FDI je zjevná: pouze 16 vertikálních odpalovacích buněk pro střely Aster. Řecká verze téže lodi jich má 32. Dvojnásobek. Francouzské ministerstvo obrany tento rozdíl otevřeně přiznalo v odpovědi pro Národní shromáždění a oznámilo, že po zkušenostech z probíhajících konfliktů, výslovně včetně bojů v Rudém moři, Francie přechází na zdvojení počtu buněk. Změna se promítne od třetí lodě série a první dva kusy dostanou modernizaci dodatečně.

V praxi je to zásadní. Dvojnásobná zásoba střel středního a dlouhého dosahu znamená dvojnásobnou bojovou výdrž proti saturačním útokům. Když jemenští Húsíové dokázali zaměstnat americké a francouzské lodě desítkami dronů a střel najednou, ukázalo se, že hloubka muniční zásoby rozhoduje stejně jako kvalita radaru.

Gorškov versus FDI: dvě filozofie námořní síly

Srovnání s ruskou protiváhou se nabízí samo. Fregaty třídy Admiral Gorškov jsou dnes páteří ruské hladinové modernizace. Jde o lodě o výtlaku kolem 5 400 tun, vyzbrojené 16 univerzálními odpalovacími buňkami pro střely Kalibr, Oniks nebo hypersonický Cirkon a 32 buňkami protivzdušného systému Poliment-Redut. Rusko je nasazovalo do Atlantiku i Středomoří; v lednu 2023 vyplul Admiral Gorškov právě s hypersonickými střelami na palubě.

Francouzská FDI je menší a méně agresivně vyzbrojená jako úderná platforma. Její síla leží jinde: v kvalitě senzorů, v digitální síťovosti v rámci aliančního svazu, v protiponorkové a protivzdušné obraně a v provozní udržitelnosti. Pohon CODAD (kombinace dieselových motorů) bez plynové turbíny je záměrná volba: nižší spotřeba, jednodušší údržba, delší reálný čas na moři. Francouzi obětovali část sprintového výkonu ve prospěch dostupnosti. A loď, která je v přístavu na opravě, nebojuje.

Po přechodu na 32 buněk Aster se navíc sníží i rozdíl v protivzdušné kapacitě. Gorškov zůstane tvrdší údernou pěstí, FDI bude chytřejším štítem. V aliančním rámci, kde fregata neoperuje sama, ale jako součást svazu s letadlovou lodí, ponorkami a satelitním zpravodajstvím, je to přesně ta role, která Rusku komplikuje kalkulace.

Pět fregat do roku 2032: ambiciózní, ne garantované

Amiral Ronarc’h je první z plánovaných pěti francouzských FDI. Druhá loď, Amiral Louzeau, má podle oficiálního magazínu Cols bleus zahájit námořní zkoušky v roce 2027. Zbývající tři kusy mají přijít postupně do roku 2032, kdy by Francie měla disponovat flotilou 15 fregat první linie. Během 123denního nasazení se na palubu první FDI nalodili i příslušníci budoucí posádky Louzeau, loď tak už slouží jako učební platforma pro další kusy série.

Harmonogram je ovšem ambiciózní. Samotná Amiral Ronarc’h dorazila s téměř ročním zpožděním oproti původnímu plánu; Naval Group ji předal námořnictvu až 17. října 2025 místo plánovaného roku 2024. Šlo především o efekt první lodě v sérii: složitá integrace radaru Sea Fire, bojového systému a digitální architektury si vyžádala víc času. U dalších kusů by měla křivka učení fungovat ve prospěch rychlejších dodávek, ale automaticky to garantováno není.

Pro alianční námořní strategii NATO, která výslovně označuje Rusko za hlavní přímou a dlouhodobou hrozbu a jmenuje Balt, Arktidu, High North i Středomoří jako klíčové prostory, znamená každá další moderní západní fregata větší tlak na ruské plánování. Jedna loď rovnováhu sil nepřeklopí. Ale jedna loď, která skutečně funguje v ledu i v tropech, která nese radar nové generace a která je první z pěti, to už je signál, který Moskva nemůže ignorovat.

Domovským přístavem Amiral Ronarc’h je Brest. Kam vypluje na svůj první ostrý úkol, zatím nebylo oficiálně oznámeno. Severní Atlantik, Středomoří i doprovod svazu letadlové lodě jsou ale scénáře, na které je už dnes prokazatelně připravena.

Článek Rusové mají důvod se bát. Francouzská fregata proplula od Arktidy po Mexický záliv za 123 dní. Teď je připravena na ostrý boj se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Raketa, která není jedna hlavice

Označení M51 patří francouzské podmořsky odpalované balistické střele třídy SLBM. Třístupňová konstrukce na tuhé pohonné látky, délka kolem 12 až 13 metrů, hmotnost přes 50 tun. Veřejné odhady, které uvádí například CSIS Missile Threat, hovoří o doletu kolem 8 000 kilometrů u základní verze M51.1 a o více než 9 000 kilometrech u M51.2 v závislosti na nesené zátěži.

Klíčové ale není ani tak číslo doletu, jako to, co raketa nese. Nejde o jedinou hlavici. M51 je vybavena technologií MIRV, tedy několika samostatně naváděnými návratovými tělesy, z nichž každé míří na jiný cíl. Veřejné zdroje se shodují na rozmezí čtyř až šesti hlavic, přesný počet i výkon Francie oficiálně nezveřejňuje. Odhady výnosu se pohybují kolem 100 až 150 kilotun na hlavici podle verze a zdroje.

Právě proto může jediná M51 rozdělit svůj úder mezi Moskvu a Petrohrad, nebo přesněji mezi vybraná centra politické moci, vojenského velení a kritické infrastruktury v obou metropolích. Není to jedna exploze přes dvě města. Je to několik nezávisle cílených jaderných náloží vypuštěných z jednoho nosiče.

Ponorka, která zmizí

Síla M51 nestojí jen na technických parametrech střely. Stojí na tom, odkud startuje. Nosičem jsou strategické jaderné ponorky třídy Le Triomphant, čtyři lodě, které tvoří páteř francouzské oceánské strategické síly známé pod zkratkou FOST. Každá ponese šestnáct raket M51.

Podle Fondation pour la Recherche Stratégique funguje systém tak, že tři ponorky bývají v operačním cyklu a jedna prochází generální údržbou. Nejméně jedna loď je nepřetržitě na hlídce; patrola trvá přibližně 70 dní, každá ponorka má dvě střídající se posádky. Po vyplutí z přístavu Île Longue v Brestu ponorka mizí, jak to Macron popsal, „v absolutní diskrétnosti“.

A právě tady začíná problém pro Moskvu. Raketa v silu má známé souřadnice. Dá se na ni mířit, dá se plánovat její zničení v prvním úderu. Ponorka v hloubce oceánu souřadnice nemá. Rusko neví, kde je. Neví to nikdo kromě francouzského námořnictva a prezidenta republiky. Poloha hlídkující SSBN není veřejně známá, a přesně to je smysl celého systému. Dokud je alespoň jedna loď na moři, Francie si zachovává schopnost druhého úderu: schopnost přežít nepřátelský první úder a přesto zasadit ničivou odvetu.

Proč Kreml nemůže Paříž ignorovat

Rusko disponuje podle SIPRI zdaleka největším jaderným arzenálem na světě. Francie má zhruba 290 hlavic, zlomek ruských tisíců. Jenže odstrašení není soutěž v počtech. Je to matematika jistoty: stačí, aby protivník věděl, že i po svém nejlepším možném prvním úderu nedokáže zabránit odvetě, která mu způsobí nepřijatelné škody.

Francouzská doktrína přesně na tomto principu stojí od dob Charlese de Gaulla. V roce 1966 de Gaulle vyvedl Francii z integrované vojenské struktury NATO, protože odmítal podřídit francouzské jaderné rozhodování cizí kontrole. Každý následující prezident tuto linii potvrdil. Paříž se dodnes neúčastní aliančního jaderného plánování v rámci Nuclear Planning Group. Francouzský prezident rozhoduje sám.

Pro ruský strategický kalkul to znamená komplikaci, kterou nelze obejít. Kreml nemusí počítat jen s Washingtonem a jeho aliančním jaderným deštníkem. Musí počítat i s autonomním rozhodovacím centrem v Paříži, které funguje podle vlastních pravidel, vlastního vyhodnocení hrozby a vlastního prahu použití. NATO samo ve svých dokumentech zdůrazňuje, že právě existence více nezávislých jaderných center (amerického, britského a francouzského) komplikuje protivníkovi jakýkoli pokus o racionální kalkulaci odzbrojujícího úderu.

M51 ve světovém srovnání

Francouzská M51 není ani největší, ani nejmenší podmořská balistická střela na světě. Stojí mezi americkým Tridentem II D5 a ruskou Bulavou.

• Trident II D5 (USA): délka 13,41 m, hmotnost 58,5 t, oficiální dolet přes 7 360 km, v provozu od roku 1990. Měřítko spolehlivosti: desítky úspěšných testů.
• M51 (Francie): délka cca 13 m, hmotnost cca 53 t, odhadovaný dolet 8 000–9 000+ km, 4–6 hlavic MIRV. V provozu od roku 2010.
• Bulava RSM-56 (Rusko): délka 12,1 m, hmotnost 36,8 t, dolet asi 8 300 km, až 10 hlavic MIRV podle otevřených odhadů. Lehčí, papírově více hlavic, ale historie testů provázená opakovanými selháními.

Oproti své předchůdkyni M45, která měla dolet přes 4 000 kilometrů a byla vyřazena do konce roku 2016, představuje M51 zásadní kvalitativní skok, nejen v doletu, ale i v přesnosti, autonomní korekci za letu a průnikových prostředcích včetně klamných cílů.

Prorazí M51 obranu Moskvy?

Moskvu chrání systém A-135 (s plánovaným nástupcem A-235), jediný ruský protiraketový komplex specializovaný na obranu proti balistickým střelám mezikontinentálního doletu. Podle studie Atlantic Council je ale jeho kapacita omezená a historická hodnocení naznačují, že dokáže zachytit jen velmi malý počet moderních střel s hlavicemi MIRV.

Francie na to reaguje konstrukčně. Macron v březnu 2026 výslovně zmínil, že nová oceánská hlavice nasazená na M51.3, verzi, která je podle jeho slov na ponorkách „už několik měsíců“, je optimalizovaná k pronikání „všemi obranami“. Odborná literatura potvrzuje, že M51 nese klamné cíle a průnikové prostředky navržené právě proti předvídatelné protiraketové obraně.

Stoprocentní průnik veřejně garantovat nelze. Ale logika je prostá: několik samostatně naváděných hlavic doplněných klamnými cíli z jediné rakety je přesně typ hrozby, který omezenou obranu dokáže zahltit. A na jedné ponorce takových raket není jedna, je jich šestnáct.

Pro Českou republiku francouzský arzenál neznamená přímou bezpečnostní garanci srovnatelnou s americkým rozšířeným odstrašením v rámci NATO. Macron sice nabídl spojencům koncept „pokročilého odstrašení“, ale výslovně odmítl sdílet finální jaderné rozhodnutí. Pro střední Evropu je to nicméně další vrstva nejistoty, kterou musí Kreml ve svých kalkulacích zohlednit, a právě nejistota je v jaderné strategii ta nejúčinnější zbraň.

Článek Rusko se bojí „smazání“, protože nikdy neví, kde je. Jedna francouzská raketa M51 zdevastuje Moskvu i Petrohrad se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Co dělá Charles de Gaulle výjimečnou

Nejde jen o velikost. Charles de Gaulle je výjimečná kombinací vlastností, kterou žádná jiná evropská loď nenabízí. Dva reaktory K15 vyvinuté společností TechnicAtome jí dávají prakticky neomezenou operační vzdálenost a podle francouzské agentury CEA schopnost dosáhnout maximální rychlosti 27 uzlů za pouhých sedm minut od rozjezdu. Nemusí tankovat, nemusí čekat na zásobovací konvoj, prostě jede.

Na palubě operují víceúčelové bojové letouny Rafale M, schopné protivzdušných, úderných, protilodních i jaderně odstrašujících misí. Loď není osamělá platforma; funguje jako jádro celé úderné skupiny zahrnující fregaty, ponorku a zásobovací plavidla. Dohromady jde o evropský ekvivalent toho, co Američané provozují v mnohem větším měřítku, ale co žádná jiná evropská země nemá vůbec.

Proč to nemá nikdo jiný v Evropě

Británie provozuje dvě lodě třídy Queen Elizabeth, větší platformy o výtlaku 65 000 tun s kapacitou až 72 letadel. Jenže jedou na konvenčním pohonu: plynové turbíny Rolls-Royce MT30, dieselové generátory a elektromotory. Jsou stavěné na model odrazového můstku a provozují F-35B ve variantě krátkého vzletu. Žádný katapult, žádný jaderný reaktor.

Itálie nasazuje Cavour s kombinací F-35B a starších AV-8B, Španělsko Juan Carlos I. Obě lodě jsou lehčí nosiče třídy STOVL, užitečné, ale v jiné kategorii.

Francie stojí sama ne proto, že by ostatní neuměli postavit velkou loď. Stojí sama, protože jako jediná v Evropě drží kompletní průmyslový řetězec pro námořní jaderný pohon: CEA pro výzkum, TechnicAtome pro reaktory, Naval Group pro trup. Je to kombinace průmyslové suverenity, strategické doktríny a šedesáti let investic do jaderné infrastruktury.

Ruský protějšek, který neexistuje

Na druhé straně rovnice stojí Admiral Kuzněcov, jediný ruský letadlový nosič. Stojí doslova. V červenci 2024 ruská agentura TASS citovala průmyslové zdroje tvrdící, že opravy pokračují podle plánu. O rok později, v červenci 2025, Izvestija napsaly, že modernizace byla pozastavena a řeší se další osud lodi. U.S. Naval Institute už v září 2025 pracoval se scénářem faktického konce ruského palubního letectva.

Veřejně dostupné zdroje si odporují a jednoznačný stav Kuzněcova nelze potvrdit. Jisté ale je, že nejde o srovnatelně nasaditelnou schopnost. Francie v březnu 2026 reálně operovala v aliančním cvičení; Rusko v té době nemělo v moři ani jeden nosič s letadly na palubě. V expedičním palubním letectvu je francouzská výhoda zjevná, a právě to definuje Putinovo místo v evropském a středomořském prostoru. Není to morální soud. Je to kalkulace: Moskva musí počítat s tím, že ve Středomoří a Atlantiku existuje vysoce kvalitní evropská námořní letecká síla schopná rychlé reakce.

Jedna loď nestačí na všechno, a Francie to ví

Upřímnost vyžaduje dodat: jeden trup nevytvoří trvalou dostupnost. Charles de Gaulle prochází pravidelnými údržbovými cykly, během nichž Francie nemá aktivní nosič. Pro jednorázový silný signál a omezenou projekci síly loď stačí. Pro permanentní evropskou přítomnost bez mezer ne.

Francie si to uvědomuje. V březnu 2026 Naval Group oznámil zahájení realizace nástupce, porte-avions de nouvelle génération pojmenovaného France Libre. Vstup do služby je plánován na rok 2038. TechnicAtome potvrdila, že nová loď dostane výkonnější reaktory K22, nikoli další generaci stávajících K15. Francie nechce jen udržet status quo. Chce ho posunout.

Český rozměr: platíme za to?

Česká republika neposílá peníze Francii „za loď“. Přispívá ale do společného financování NATO podle dohodnutého klíče, ministerstvo obrany eviduje tyto platby od vstupu do Aliance. Když Charles de Gaulle operuje v rámci alianční aktivity jako Neptune Strike, český podíl je nepřímý, ale reálný.

A hlavně: není abstraktní. Simulované mise italských a španělských skupin během Neptune Strike mířily k Polsku, Rumunsku a Bulharsku, tedy k východnímu křídlu NATO, jehož bezpečnost se přímo dotýká i české. Námořní úderná skupina ve Středomoří není jen francouzská hračka. Je to alianční nástroj, který zvyšuje odstrašení na celém evropském křídle.

Pro srovnání s americkými supernosiči: USS Nimitz má výtlak 100 000 tun a posádku pěti tisíc lidí, lodě třídy Ford slibují o třetinu vyšší frekvenci vzletů. Charles de Gaulle je menší platforma, ale stále plnohodnotný jaderný nosič, ne lehký. V evropském kontextu je to rozdíl mezi něčím a ničím.

Jedna loď neumí vyhrát válku sama. Ale umí připomenout, že Rusko není jedinou mocností schopnou projektovat tvrdou sílu v evropském okolí, a že každý pokus o expanzi narazí na protiváhu, která má jaderný pohon, palubní stíhačky a za sebou celou Alianci.

Článek Jediná Francie má v Evropě jadernou letadlovou loď. Ale to úplně stačí, aby si Putin uvědomil, kde je jeho místo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Z bitevní lodi letadlovým nosičem

Kýl budoucího Béarnu položili 10. ledna 1914 jako pátou jednotku třídy Normandie, pancéřníků, kteří měli posílit francouzskou linii. Pak přišla první světová válka a stavba se zastavila. Na vodu byl trup spuštěn až v dubnu 1920, ale jako bitevní loď už nedával smysl. Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 omezila tonáž kapitálních plavidel a Francii nabídla možnost přestavět nedokončený trup na letadlovou loď. Přestavba trvala roky. Béarn vstoupil do služby teprve v květnu 1927, třináct let po položení kýlu.

Výsledek působil impozantně: standardní výtlak 22 146 tun, plný dokonce 28 400 tun, letová paluba široká 31 metrů, kapacita 40 letadel a neobvykle silná dělostřelecká výzbroj včetně torpédometů, což bylo na letadlovou loď raritní. Jenže pod tím vším se skrýval zásadní problém: maximální rychlost 21,5 uzlu. Pro srovnání, britský HMS Ark Royal o téměř shodném výtlaku dosahoval 31 uzlů a nesl 60 letadel. Béarn byl tělem na úrovni moderního nosiče, výkonem na úrovni pomalého konvoje.

Proč zůstal jediný

Francie si svůj handicap uvědomovala. Mezi lety 1929 a 1936 vzniklo patnáct různých návrhů nových letadlových lodí, žádný se ale nedostal dál než na papír. Jedinou další „leteckou“ lodí ve flotile byl Commandant Teste, nosič hydroplánů. Skutečné moderní nosiče Joffre a Painlevé byly objednány až těsně před válkou a příměří v červnu 1940 je zastavilo na skluzech.

Proč tak pozdě? Jak shrnují John Jordan a Jean Moulin v monografii French Aircraft Carriers, 1910–2000, Francie na rozdíl od Británie a Japonska dlouho neviděla v letadlové lodi klíčový flotový nástroj. Rozpočtové priority směřovaly jinam, k ponorkám, křižníkům a obraně Středomoří. Béarn tak zůstal osamělým experimentem, nikoli prvním z řady.

Kolos, který nebojoval

Na konci třicátých let byl Béarn hodnocen jako příliš pomalý pro operace s hlavní flotou. Jeho letová paluba sice pojala čtyřicet strojů, ale efektivní provozní plocha umožňovala současné nasazení jen zhruba deseti až dvanácti letounů. Tempo letových operací bylo nesrovnatelné s britskými či japonskými protějšky. Když v září 1939 vypukla válka, čtyři střemhlavé bombardovací eskadry přidělené Béarnu operovaly z pevninských základen, ne z jeho paluby. Loď sama přešla do role, která jí paradoxně zachránila život: stala se trajektem.

Na jaře 1940 dostal Béarn úkol, o kterém se v učebnicích námořních bitev nepíše. V květnu naložil 194 tun zlata z rezerv Banque de France a vyrazil přes Atlantik. U Kanárských ostrovů se k němu připojily křižníky Jeanne d’Arc a Émile Bertin s dalšími 224 tunami. Konvoj dorazil 1. června 1940 do Halifaxu, kde bylo zlato vyloženo a po železnici odesláno k Federal Reserve Bank v New Yorku. Mělo financovat francouzské zbrojní nákupy v Severní Americe. Šlo o součást masivní operace, podle studie opřené o archiválie Banque de France rozptýlila francouzská centrální banka během necelého měsíce přes 2 500 tun zlata, aby nepadlo do německých rukou.

Martinik, letadla a zapomenutí

Z Halifaxu se Béarn vrátil pro náklad amerických letadel, zhruba stovku strojů Brewster Buffalo a Curtiss Helldiver určených pro francouzské námořní letectvo. Jenže než je stačil doručit do Francie, přišla kapitulace 22. června 1940. Loď zamířila do Fort-de-France na Martiniku, kde zakotvila a zůstala. Na základě dohody mezi americkým admirálem Greensladem a vichystickým guvernérem Robertem z 6. srpna 1940 byla demilitarizována. Letadla vyložili a odzbrojili. Tropické klima, vlhkost a rozkrádání se o zbytek postaraly, stroje, které měly bojovat nad Atlantikem, zchátralé shořely pod karibským sluncem.

V roce 1943 přešel Béarn ke Svobodným Francouzům. Američané ho přestavěli, ale ne na bojovou loď, nýbrž na transportér letadel. V této roli dosluhoval až do konce války. Po ní už nebylo co obnovovat. Od roku 1948 sloužil jako výcvikový hulk, později jako depotní loď pro ponorky. Z námořního seznamu byl vyřazen v listopadu 1966, prodán do šrotu v březnu 1967 a rozebrán v italských loděnicích.

Kde Béarn skutečně stál

Zasadit Béarn do dobového kontextu pomůže jednoduchá tabulka:

Proti malému Hermesovi byl Béarn větší a lépe vyzbrojený. Proti Ark Royalu byl anachronismem, pomalejší o téměř deset uzlů, kratší o šedesát metrů, s třetinovou efektivní leteckou silou. Byl mezistupněm mezi raným experimentem a skutečně moderním flotovým nosičem, který Francie nikdy nestihla postavit.

Béarn přežil dvě světové války ne proto, že by v nich zvítězil, ale proto, že v nich nikdy nemusel skutečně bojovat. Jeho největší službu Francii odvedl ne jako úderná loď, ale jako ocelový trezor plující přes Atlantik se 194 tunami zlata v útrobách.

Článek Francie před 2. světovou válkou stvořila naprostý unikát – letadlový kolos Béarn, který přežil dvě války se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Francie se spoléhá na 4 ponorky

Ačkoliv má Francie ve výzbroji jenom čtyři jaderné ponorky s balistickými raketami, pro odstrašení jiných zemí včetně Ruska je to nejspíše dostatečné. Wikipedia uvádí, že ta první třídy Triomphant byla uvedena do provozu v roce 1997 a poslední v roce 2010. Jde tady o relativně moderní ponorky, kdy navíc procházely nebo prochází postupnou modernizací, což je udržuje na světové špičce. Minimálně jedna je přitom vždy na moři.

Video: ruský voják s granátometem RPG-7 vs. ukrajinský odstřelovač. Vítězí pevná ruka a rychlost, nikoliv síla

Hlavní zbraní ponorky třídy Triomphant je 16 balistických raket M51. Wikipedia uvádí, že každá z nich může nést 6 až 10 nezávislé naváděných nukleárních hlavic o výtěžnosti, která je nejčastěji udávána mezi 100 až 150 kilotunami. V podstatě se dá říci, že na palubě jediné ponorky může být významná část jaderného arzenálu Francie. Dosah rakety je přitom zhruba 10 000 km, takže si Kreml uvědomuje, že pokud by proti Evropě něco zkusil, zhruba do 20 minut by salva raket z takovéto ponorky z povrchu zemského vymazala většinu jeho velkých měst.

iZdroj fotografie: Public Domain

Francie si vlastní jaderný arzenál vyvíjí záměrně. „U nás si to málo uvědomujeme, ale kvůli jakési separaci Francie uvnitř NATO od 60. let vybudovala Paříž největší jaderné síly v Evropě. Ty se jistě nemohou měřit s těmi ruskými, americkými a do budoucna ani čínskými. Ovšem ty počty i způsoby dopravy jsou nezanedbatelné, Francie stále masivně investuje do své jaderné triády. A čistě technicky se francouzská odstrašující jaderná síla může stát ‚tou‘ silou, kterou bude v budoucnu operovat Evropská unie,“ vysvětluje vojenský analytik Jiří Vojáček.

Triomphant má i torpéda a střely

Třídy Triomphant je ponorka o délce 138 m a výtlaku 14 338 t. K pohonu užívá jaderný reaktor a dokáže vyvinout rychlost 25 uzlů, přičemž palivo v reaktoru by mělo stačit zhruba na dobu až 25 let – má tak v podstatě neomezený dosah omezený jen zásobami potravin pro posádku, která by měla mít 111 členů. Kromě balistických raket pak disponuje i čtyřmi torpédomety ráže 533 mm, z nichž odpálí nejen naváděné torpédo F17, ale i protilodní střelu Exocet.

Video: 116krát silnější než ruční granát. Před upravenou protitankovou minou hozenou pod nohy ruské vojáky nic neochrání

Ačkoliv jsou ponorky třídy Triomphant relativně nové, Francie již pracuje na jejich nahrazení, protože si uvědomuje, že jejich odstrašující potenciál nemůže v žádném případě ztratit. NavalNews uvádí, že výstavba nové ponorky, jejíž třída je označována SNLE 3G, začala na jaře 2024. Má se přitom jednat o třídu nové generace s mnoha vylepšeními oproti třídě Triomphant a nahrazovat by ji měla někdy kolem roku 2035.

Článek Atomová pěst Paříže: Kreml dobře ví, že jestli stiskne červené tlačítko, do 20 minut skončí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

PANG nahradí Charles de Gaulle

V současné době provozuje Francie letadlovou loď s jaderným pohonem Charles de Gaulle, jejíž životnost končí v roce 2038. Wikipedia uvádí, že v tu dobu by ji měl nahradit nový nosič PANG větší velikosti. Tamní vláda rozhodla o vyčlenění prostředků na jeho stavbu již na konci roku 2025. Ačkoliv se přitom mají práce na trupu rozběhnout až po roce 2030, v současnosti již inženýři pracují na konstrukci jaderných reaktorů sloužících k pohonu plavidla.

iZdroj fotografie: Uživatel Rama / Creative Commons / CC BY-SA

Letadlová loď PANG bude oproti Charles de Gaulle značným zlepšením, uvádí NationalInterest. Má být totiž mnohem větší – zatímco současný nosič francouzského námořnictva má výtlak 42 tun, plány nového počítají s výtlakem 78 000 tun a délkou 310 metrů. Armádní Zpravodaj připomíná, že ani to nestačí na americké nosiče, jejichž výtlak je přes 100 000 tun, a ani na v současné době budovaný čínský. Naproti tomu třeba Rusko absolutně není schopné loď podobné velikosti postavit. PANG bude dokonce největším vojenským plavidlem v Evropě.

Na palubě PANG bude 30 letadel

Na palubě nové francouzské letadlové lodě bude místo pro 30 bojových letounů, uvádí 19fortyfive, přičemž tím hlavním bude Dassault Rafale-M, což je upravená verze domácího Rafale schopná operovat z letadlových lodí. Díky zpevněnému podvozku může využívat i katapultu, přičemž PANG by měl mít elektromagnetický koupený od Američanů. Ve výzbroji plavidla pak budou pravděpodobně také drony a několik vrtulníků.

Polská armáda se rozroste na 500 tisíc vojáků. Aktivovala strategický dokument

Pro Francii není stavba nové letadlové lodi rozhodně nic levného, odhadované náklady jsou kolem 250 miliard korun. Přesto není sporu, že pokud chce udržet svou sílu na moři, podobný nosič potřebuje. Nejde jenom o 30 letounů, ale také o 2 000 námořníků a členů posádky, což je spolu s flotilou plující kolem takové lodi veliká síla. Navíc letouny z francouzské letadlové lodi nosí i jaderné zbraně, takže jsou součástí francouzského jaderného odstrašení.

Článek Francie hodlá změnit rovnováhu sil. Buduje největší válečné plavidlo Evropy. Námořního giganta, jakého může Putin závidět se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

ASMPA-R mají letouny na letadlové lodi

Odpálení střely ASMPA-R schopné nést jadernou hlavici označilo francouzské ministerstvo obrany za pokračování modernizace strategických jaderných sil. Již od roku 2023 ji užívá pozemní letectvo, a v současné době se dostává i do výzbroje letectva námořního. Moderní střely s hlavicemi tak pravděpodobně budou na jediné francouzské letadlové lodi, Charles de Gaulle, díky čemuž je země bude moci nasadit v podstatě kdekoliv po světě.

Satelitní snímek ukazuje úspěch, který se jen tak nevidí. Ukrajinci tvrdě udeřili na ruskou bojovou ponorku

ASMPA-R je modernizací starší střely ASMP. Wikipedia uvádí, že je schopna nést modernizovanou hlavici o výtěžnosti až 300 kilotun, což z ní dělá velmi silnou strategickou jadernou zbraň. Jedná se o střelu s plochou dráhou letu poháněnou náporovým proudovým motorem vysokou rychlostí až Mach 3; bude tedy obtížně sestřelitelná. Oproti starším typům střel má mít i delší dosah – ten je utajovaný, ale Twz ho ale odhaduje na zhruba 600 km.

Každý Rafale M unese jednu střelu

Užitý letoun Rafaele M je variantou klasického Dassault Rafale 4,5. generace, ale je upraven pro starty z letadlových lodí. Wikipedia uvádí, že má zesílenou konstrukci a upravený podvozek, aby mohl startovat za pomoci katapultu z nosičů typu CATOBAR. Letoun je dokonce jediným neamerickým, který má certifikaci k tomu, aby mohl operovat i z amerických letadlových lodích. Unese přitom jednu střelu ASMPA-R a pohybuje se rychlostí až Mach 1,8.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Víta Lukáše

Armádní Zpravodaj se domnívá, že se Francie informováním o použití střel snaží vzkázat Rusku, jehož propaganda často hrozí Evropě použitím jaderných zbraní. Její chování je tak v podstatě jedním z kroků jaderného odstrašení, kdy je další jaderné mocnosti dáváno najevo, že pokud by se pokusila atomovky nějakým způsobem použít, přijde tvrdá odpověď. Dosah ASMPA-R je takový, že může třeba z území Pobaltí zasáhnout Moskvu.

Článek Francie vyděsila Putina. Rafale M odpálil modernizovanou strategickou jadernou střelu, která doletí až do Moskvy se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Rychlejší, přesnější a hůře sestřelitelná M51

M51 je balistická raketa odpalovaná z ponorek, v tuto chvíli hlavně na třídě Triomphant, jejíž první plavidlo je ovšem v provozu od roku 1997, potvrzuje Wikipedia, takže na dnešní poměry zastarává. Francie nicméně staví jejího nástupce, a sice třídu SNLE 3G. Rovněž se má jednat o čtyři kusy, ale zařazení první z nich je plánováno až po roce 2035, uvádí Wikipedia.

Video: Ruský tank T-80BV v palebném postavení odpálil dron jedinou perfektní ranou. Dílo zkázy dokonal výbuch munice

Tedy zhruba v době, do níž má plánovanou životnost třída Triomphant. Vydržet přitom mají až do roku 2090 s tím, že bude vždy – stejně jako teď – nejméně jedna ponorka na vodě, zatímco další dvě v pohotovosti, a jedna procházet údržbou. A opět ponesou balistické rakety M51, které mají aktuálně dolet 8 až 10 tisíc km, max. rychlost Mach 25 a od 6 do 10 jaderných hlavic.

Jelikož se jedná o tzv. MIRV (návratová vozidla), jedná se o šest až deset nezávisle změřitelných termonukleárních hlavic, konkrétně TN 75, každá o výtěžnosti 150 kt. Co však není známo, je její přesnost, nejspíše ale půjde o jednotky, max. nižší desítky metrů. Nová generace balistických raket označená M41.4 má přitom nabídnout vylepšené vlastnosti, ať jde o zvýšený dolet, vyšší přesnost nebo schopnost překonat moderní systémy protiraketové obrany.

Rusko vytvořilo úderné zbraně až na 400 km, které ovládá přes Starlink. Určené jsou k úderům na Ukrajině, doma fungují hůře

ArmyRecognition doplňuje, že Francie posílí možnost odstrašit agresi tím, že bude mít možnost účinného odvetného úderu, a to i za těch nejnepříznivějších podmínek. Ponorka Triomphant, stejně jako nastoupivší SNLE 3G, se totiž pohybuje tiše a skrytě, a vzhledem k dosahu raket, který už teď vychází na až 10 000 km, může udeřit téměř odkudkoliv a kdekoliv.

V případě Ruska, jakkoliv je velké, by stačilo odpálit balistické rakety M51 tak, aby letěly od severu, kde je obrana nejslabší (nejsilnější je směrem k osídleným oblastem), a ačkoliv má země proti nim zejména systém S-500, stejně jako některé další, přičemž nejlépe je chráněna Moskva, není 100% jisté, že by ji dokázal zachytit, případně že by si poradil se všemi.

Satelitní snímky predikují černý scénář pro Ukrajinu. Rusko vytvoří více houfnic Msta-B, které Krasnopolem zničí PVO i tank

Ostatně i kdyby pronikla jediná, znamenalo by to obrovskou katastrofu, protože jaderná hlavice působí nejenom okamžité škody svým výbuchem a tlakovou vlnou, ale též radioaktivním spadem a celkovým zamořením. Oblast se tak stává neobyvatelnou, což z ní vyžene jak lidi, tak přeruší výrobu v podnicích, z nichž mohou být mnohé strategické pro armádu i stát.

Jde to zajisté ruku v ruce s myšlenkami německé vlády, která by ráda zainvestovala rozšíření francouzského jaderného arzenálu. Evropa by totiž podle ní měla převzít roli odstrašení vůči Rusku, eventuálně i dalším možným nepřátelům, namísto Spojených států amerických. Balistická raketa M51.4 nové generace by s tím pochopitelně pomohla, i když jde i o navýšení hlavic.

Článek Odstrašení, jaké se Rusku líbit nebude, a nemusí ho zastavit ani S-500. Francie vyvíjí novou balistickou raketu M51.4 pro ponorky se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tichá ponorka s torpédy a střelami

Výstavba ponorek třídy Suffren začala již v roce 2007 – u Tourville se jednalo o rok 2011. Wikipedia uvádí, že byla nakonec spuštěna na vodu v létě 2023, a po dvou letech testů a zkoušek je konečně v aktivní službě. Jde o významný posun, oproti předchozí třídě ponorek Rubis má řadu vylepšení. Vyznačuje se velmi tichým chodem, ale zároveň schopností odhalit nepřítele, k jehož ničení má kromě torpéd i střely proti námořním a pozemním cílům.

iZdroj fotografie: GoodFon

Hlavní úlohou ponorky Tourville bude protiponorkový boj – možnými soupeři by byly ruské ponorky – útočné i nosiče jaderných zbraní. Vzhledem ke své výzbroji a vybavení si dokáže poradit s jakoukoliv z nich, ale platí to i o hladinových plavidlech. Francie pravděpodobně nasazuje útočné ponorky i v úloze strážce letadlové lodi Charles de Gaulle, soudí Armádní Zpravodaj, ale může být vyslána i k tajným operacím ve vodách nepřítele.

Ponor Tourville je 350 metrů, rychlost 25 uzlů

Každá ponorka třídy Suffren, což platí i pro Tourville, je 99 metrů dlouhá a má výtlak 4 700 tun na hladině a 5 100 tun pod ní, popisuje NavalNews. Dokáže se přitom potopit do hloubky až 350 metrů a její pohon založený na tlakovodním reaktoru jí uděluje rychlost až 25 uzlů. Na palubě je 63 členů osádky, ale je zde místo i pro 15 členů komanda určeného pro provádění speciálních operací. Na moři má pak zásobu potravin zhruba na 70 dní.

Bát by se mělo i Rusko: nejsilnější jadernou mocností v Evropě je dnes Francie, a poslední jaderné testy připomínají, čeho je schopna

Hlavní výzbrojí jsou torpéda F21 Artemis odpalovaná ze 4 torpédometů, jichž může nést až 20. Wikipedia uvádí, že mají dosah přes 50 kilometrů, rychlost až 50 uzlů a hlavici s hmotností 200 kilogramů. Místo některých torpéd však může ponorka nést protilodní střely Exocet SM39 Mod2 s dosahem minimálně 50 kilometrů, nebo střely s plochou dráhou letu MdCN s hlavicí těžkou 250 kilogramů a doletem 1 000 kilometrů. Ty jsou jakousi obdobou střel Tomawawk odpalovaných z amerických ponorek, ačkoliv nedosáhnou tak daleko.

Článek Francie zařadila do služby novou jadernou ponorku Tourville. Potopit by s přehledem zvládla každou ruskou ponorkou i loď se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.