Francie před 2. světovou válkou stvořila naprostý unikát – letadlový kolos Béarn, který přežil dvě války

Když se řekne „letadlový kolos“, představíte si ocelovou horu schopnou vrhat do vzduchu desítky strojů a diktovat tempo námořní bitvy. Béarn vypadal jako kolos. Měřil přes 182 metrů, vytlačoval přes 22 000 tun a na palubě mohl nést čtyřicet letadel. Jenže jeho příběh není o slavných bitvách. Je o tom, jak loď, která měla být údernou pěstí francouzského námořnictva, přežila dvě světové války hlavně proto, že se včas proměnila v něco jiného – v transportér zlata, letadel a nakonec i válečného materiálu.

Z bitevní lodi letadlovým nosičem

Kýl budoucího Béarnu položili 10. ledna 1914 jako pátou jednotku třídy Normandie, pancéřníků, kteří měli posílit francouzskou linii. Pak přišla první světová válka a stavba se zastavila. Na vodu byl trup spuštěn až v dubnu 1920, ale jako bitevní loď už nedával smysl. Washingtonská námořní smlouva z roku 1922 omezila tonáž kapitálních plavidel a Francii nabídla možnost přestavět nedokončený trup na letadlovou loď. Přestavba trvala roky. Béarn vstoupil do služby teprve v květnu 1927, třináct let po položení kýlu.

Výsledek působil impozantně: standardní výtlak 22 146 tun, plný dokonce 28 400 tun, letová paluba široká 31 metrů, kapacita 40 letadel a neobvykle silná dělostřelecká výzbroj včetně torpédometů, což bylo na letadlovou loď raritní. Jenže pod tím vším se skrýval zásadní problém: maximální rychlost 21,5 uzlu. Pro srovnání, britský HMS Ark Royal o téměř shodném výtlaku dosahoval 31 uzlů a nesl 60 letadel. Béarn byl tělem na úrovni moderního nosiče, výkonem na úrovni pomalého konvoje.

Proč zůstal jediný

Francie si svůj handicap uvědomovala. Mezi lety 1929 a 1936 vzniklo patnáct různých návrhů nových letadlových lodí, žádný se ale nedostal dál než na papír. Jedinou další „leteckou“ lodí ve flotile byl Commandant Teste, nosič hydroplánů. Skutečné moderní nosiče Joffre a Painlevé byly objednány až těsně před válkou a příměří v červnu 1940 je zastavilo na skluzech.

Proč tak pozdě? Jak shrnují John Jordan a Jean Moulin v monografii French Aircraft Carriers, 1910–2000, Francie na rozdíl od Británie a Japonska dlouho neviděla v letadlové lodi klíčový flotový nástroj. Rozpočtové priority směřovaly jinam, k ponorkám, křižníkům a obraně Středomoří. Béarn tak zůstal osamělým experimentem, nikoli prvním z řady.

Kolos, který nebojoval

Na konci třicátých let byl Béarn hodnocen jako příliš pomalý pro operace s hlavní flotou. Jeho letová paluba sice pojala čtyřicet strojů, ale efektivní provozní plocha umožňovala současné nasazení jen zhruba deseti až dvanácti letounů. Tempo letových operací bylo nesrovnatelné s britskými či japonskými protějšky. Když v září 1939 vypukla válka, čtyři střemhlavé bombardovací eskadry přidělené Béarnu operovaly z pevninských základen, ne z jeho paluby. Loď sama přešla do role, která jí paradoxně zachránila život: stala se trajektem.

Na jaře 1940 dostal Béarn úkol, o kterém se v učebnicích námořních bitev nepíše. V květnu naložil 194 tun zlata z rezerv Banque de France a vyrazil přes Atlantik. U Kanárských ostrovů se k němu připojily křižníky Jeanne d’Arc a Émile Bertin s dalšími 224 tunami. Konvoj dorazil 1. června 1940 do Halifaxu, kde bylo zlato vyloženo a po železnici odesláno k Federal Reserve Bank v New Yorku. Mělo financovat francouzské zbrojní nákupy v Severní Americe. Šlo o součást masivní operace, podle studie opřené o archiválie Banque de France rozptýlila francouzská centrální banka během necelého měsíce přes 2 500 tun zlata, aby nepadlo do německých rukou.

Martinik, letadla a zapomenutí

Z Halifaxu se Béarn vrátil pro náklad amerických letadel, zhruba stovku strojů Brewster Buffalo a Curtiss Helldiver určených pro francouzské námořní letectvo. Jenže než je stačil doručit do Francie, přišla kapitulace 22. června 1940. Loď zamířila do Fort-de-France na Martiniku, kde zakotvila a zůstala. Na základě dohody mezi americkým admirálem Greensladem a vichystickým guvernérem Robertem z 6. srpna 1940 byla demilitarizována. Letadla vyložili a odzbrojili. Tropické klima, vlhkost a rozkrádání se o zbytek postaraly, stroje, které měly bojovat nad Atlantikem, zchátralé shořely pod karibským sluncem.

V roce 1943 přešel Béarn ke Svobodným Francouzům. Američané ho přestavěli, ale ne na bojovou loď, nýbrž na transportér letadel. V této roli dosluhoval až do konce války. Po ní už nebylo co obnovovat. Od roku 1948 sloužil jako výcvikový hulk, později jako depotní loď pro ponorky. Z námořního seznamu byl vyřazen v listopadu 1966, prodán do šrotu v březnu 1967 a rozebrán v italských loděnicích.

Kde Béarn skutečně stál

Zasadit Béarn do dobového kontextu pomůže jednoduchá tabulka:

Proti malému Hermesovi byl Béarn větší a lépe vyzbrojený. Proti Ark Royalu byl anachronismem, pomalejší o téměř deset uzlů, kratší o šedesát metrů, s třetinovou efektivní leteckou silou. Byl mezistupněm mezi raným experimentem a skutečně moderním flotovým nosičem, který Francie nikdy nestihla postavit.

Béarn přežil dvě světové války ne proto, že by v nich zvítězil, ale proto, že v nich nikdy nemusel skutečně bojovat. Jeho největší službu Francii odvedl ne jako úderná loď, ale jako ocelový trezor plující přes Atlantik se 194 tunami zlata v útrobách.