Antonov se zřítil v horách

Letoun Antonov An-26 Culr se zřítil na Krymu poslední březnový den roku 2026. KyivIndependent uvádí, že letoun havaroval horách okupovaného poloostrova a při nehodě zahynulo 29 vojáků. Podle předběžných informací za ní není ukrajinská akce, ale pouhá závada. Ruské úřady vše vyšetřují a není tedy vyloučeno, že letoun nebyl řádně udržován.

Otročenko byl významným ruským generálem. United24Media uvádí, že v době nehody byl velitelem smíšeného leteckého sboru Severní flotily. Sloužil v minulosti jako velitel 45. armády letectva a protivzdušné obrany. Také se účastnil ruských operací v Sýrii. Jednalo se tedy o důstojníka s velkou praxí v bojové oblasti. Armádní Zpravodaj se domnívá, že to pro ruské ozbrojené síly není nevýznamná ztráta.

Desítky let starý letoun

An-26 není rozhodně nějakým výkřikem moderní techniky. Wikipedia uvádí že, byl vyráběný v letech 1969 až 1986, což jednoznačně svědčí o tom, že jde již o velmi starou konstrukci. Jedná se o transportní vrtulový letoun, jeho civilní verze se používá také na lokálních trasách. Po světě je stále velmi rozšířený, ale mnohé země ho již nahradily modernějšími stroji. Rusko jich pravděpodobně nemá dostatek, proto musí starší An-26 stále používat.

Letoun existuje v mnoha různých modifikacích a verzích, o jakou konkrétně se jednalo není známo. Většinou mívá pětičlennou osádku a v případě přepravy osob se do něho vejde 40 lidí. Na délku má 23,8 metru a létá cestovní rychlostí 440 km/h, jeho dolet je 2 500 kilometrů. V některých verzích může v podvěsu nést i několik pum, ale v této variantě bude podle názoru Armádního Zpravodaje v současné době velice zranitelný.

Článek Rusům se sype elitní armádní velení. Generálporučík a velitel severního letectva a PVO přišel o život jejich vinou se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Legionář, generál, velitel barikád

Kutlvašr nebyl žádný improvizátor z posledních válečných dnů. Prošel ruskými legiemi za první světové války, v meziválečné armádě dosáhl hodnosti generála a za protektorátu se zapojil do Obrany národa. Když v květnu 1945 Praha povstala, měl za sebou tři desetiletí vojenské služby a odbojovou zkušenost, kterou většina členů České národní rady postrádala.

Z krytu v Bartolomějské řídil rozmísťování ozbrojených skupin, komunikaci mezi barikádami a klíčovými body odporu. Situace byla zoufalá, německé jednotky měly těžkou techniku, povstalci pušky a odhodlání. Přesto se podařilo udržet město do chvíle, kdy 8. května Němci přistoupili na kapitulaci. Složili zbraně na okraji Prahy a odešli do amerického zajetí. Kutlvašr byl mezi signatáři protokolu. Pro Prahu to znamenalo konec nejhoršího krveprolití.

Pro něj to znamenalo začátek konce.

Diskreditace, která začala šest dní po vítězství

Komunistický útok na Kutlvašra nezačal až v únoru 1948. Podle Vojenského historického ústavu sovětský velvyslanec Valerian Zorin už krátce po válce urgoval, že čeští signatáři pražské kapitulace „nemohou požívat důvěry“ Rudé armády ani československé vlády. Kutlvašr byl odklizen z Prahy na vedlejší funkce. Komunistická éra totiž potřebovala jiný příběh osvobození, takový, v němž hlavní roli hraje „slavná Rudá armáda“, ne československý generál s legionářským rodokmenem.

Do tohoto příběhu se nehodili ani vlasovci, kteří 6. a 7. května zasáhli do bojů na levém břehu Vltavy a u ruzyňského letiště. Na jejich pomoc se podle VHÚ „brzy muselo zapomenout“. A na Kutlvašra taky, jenže u něj nestačilo zapomenout. Bylo třeba ho zničit.

Z velitele povstání vězněm a vojínem

Po únoru 1948 přišel vyhazov z armády. 18. prosince 1948 zatčení. V květnu 1949 stanul před Státním soudem v Praze jako údajný vůdce ilegální skupiny „Pravda zvítězí“. Celá struktura byla provokací 5. oddělení hlavního štábu; agent Josef Hruška dostal za úkol skupinu vytvořit a řídit tak, aby z bývalých důstojníků udělala exemplární nepřátele režimu. Kutlvašr byl do čela dosazen jako ideální symbol: slavný generál, nekomunista, signatář kapitulace.

Hlavní líčení proběhlo 12.–16. května 1949. Třináctičlenná skupina, v širším okruhu téměř 200 zasažených lidí. Tři spoluobžalovaní byli popraveni. Kutlvašr dostal doživotí a degradaci na vojína. Režim si na něm demonstroval schopnost přepsat hierarchii zásluh, z velitele povstání udělat veřejně poníženého „viníka“.

Na Leopoldově se paradoxně potkal s Josefem Smrkovským, komunistickým politikem, který v únoru 1948 velel Lidovým milicím a později se sám stal obětí vnitrostranických čistek. Smrkovský se po propuštění vrátil do vrcholné politiky a stal se tváří Pražského jara. Kutlvašr takovou šanci nedostal.

Vrátný v pivovaru a pozdní spravedlnost

Amnestie přišla v květnu 1960. Kutlvašr vyšel z vězení se zničeným zdravím, bez hodnosti, bez penze, bez možnosti vrátit se k čemukoli, co odpovídalo jeho zkušenostem. Našel práci jako noční hlídač a vrátný v Nuselském pivovaru. Zemřel 2. října 1961, sedmnáct let po dni, kdy zachránil Prahu.

Soudní rehabilitace přišla až v roce 1968. Symbolická náprava ještě později. V roce 1997 dostalo náměstí v Praze 4 jeho jméno, v roce 2000 tam na Nuselské radnici odhalili pamětní desku s bustou. A loni, v květnu 2025, přibyl pomník přímo v areálu bývalého Nuselského pivovaru, na místě, kde generál, který řídil obranu hlavního města, dosluhoval jako vrátný.

Rámcové vzdělávací programy jeho jméno nepředepisují. Záleží na konkrétní škole a učiteli, jestli se žáci o Kutlvašrovi vůbec dozví. Kdo chce jeho příběh poznat na vlastní oči, může vyrazit do krytu v Bartolomějské ulici; Vojenský historický ústav tam pořádá komentované vycházky na někdejší velitelské stanoviště „Bartoš“.

Kryt je pořád tam. Jméno na náměstí taky. Čtyřicet let komunistického zapomnění ho nesmazalo, jen oddálilo chvíli, kdy si ho Praha přečte znovu.

Článek Generál Kutlvašr při Pražském povstání v květnu 1945 zachránil Prahu. Komunisté z něj za odměnu udělali vrátného se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Tři podmínky, které Coates klade na stůl

V rozhovoru formuloval tři navazující teze. Za prvé: první nutnou podmínkou trvalého míru je Putinova smrt. Za druhé: dokud sedí v Kremlu, jakákoli dohoda bude jen přestávkou mezi dvěma koly války, protože ruské imperiální ambice přežijí každý podpis na papíře. Za třetí: ještě pevnějším základem míru než změna v Kremlu je vojenské vítězství Ukrajiny.

Žádný z těchto bodů neprezentoval jako blízkou předpověď. Naopak, výslovně varoval před předčasným optimismem. Iniciativa se podle něj v červnu 2026 částečně naklání k Ukrajině, ale změny ještě nejsou nevratné. „Jsme spíš v bodě rozhodování než v nové fázi války,“ shrnul. Volodymyr Zelenskyj jen o týden dříve, 3. června, řekl, že Rusko v květnu nedosáhlo významných bojových výsledků. Jenže velitel ukrajinské Národní gardy Oleksandr Pivnenko ještě 1. května odhadoval, že Moskva dokáže držet současnou intenzitu ofenzívy další rok až dva.

Coates tedy neprodává senzaci o rychlém konci. Prodává studenou logiku: bez zlomu v samotném kremelském režimu nebo bez vojenského neúspěchu Ruska nevznikne nic víc než přestávka.

Kdo by mohl být tím „někým jiným“

Coates v rozhovoru nikoho nejmenuje. Nerozebírá scénáře atentátu ani palácového převratu. Mluví o limitech ruské propagandy, o tom, že systém postavený na lži se s rostoucími lidskými a ekonomickými ztrátami začne drolit zevnitř. Ale kdy? Na to odpověď nedává.

Konkrétnější byl letos v lednu britský generál ve výslužbě sir Rupert Smith, bývalý zástupce vrchního velitele NATO v Evropě. V rozhovoru pro Ukrinform řekl, že zlomovým aktérem nebudou lidé v ulicích, ale vládnoucí oligarchická elita. Signály existují: na petrohradském ekonomickém fóru 5. června část ruského byznysu veřejně řešila vysoké úrokové sazby a stagnaci spojenou s válkou. Putin tam zároveň odmítl osobní schůzku se Zelenským se slovy, že v ní „nevidí smysl“. Postoj člověka, který nehodlá odejít dobrovolně.

Mezi řádky obou generálů se rýsuje stejný obrys: změna nepřijde zdola, ale zevnitř mocenského aparátu. A přijde teprve tehdy, až cena války překročí práh, který si elity kolem Putina stanovily samy pro sebe.

Není sám, ale je nejostřejší

Coatesova teze není v západním bezpečnostním prostoru osamocená. Liší se mírou přímosti. Bývalý americký velvyslanec při NATO Kurt Volker už v červnu 2025 řekl Ukrinformu, že s Putinem nevidí „reálný mír“, ale připouštěl vynucené příměří pod finančním tlakem. Předseda Evropské rady António Costa 24. února 2026 v Kyjevě zdůraznil, že Rusko nesmí získat u jednacího stolu to, co nevybojovalo na bojišti. Generální tajemník NATO Mark Rutte při únorové návštěvě Kyjeva prohlásil, že mír musí být podložen silou, ne jen podpisem.

Coates jde dál. Tam, kde ostatní mluví o „tlaku“ a „podmínkách“, on říká: smrt. Je to krajně vyhrocená formulace, ale v jeho logice konzistentní; pokud imperiální ambice přežijí každou dohodu, pak přežijí i každé příměří. A jediný způsob, jak je zastavit, je buď je vojensky porazit, nebo odstranit člověka, který je ztělesňuje.

Co to znamená pro Česko

Česká diplomacie formuluje svou pozici opatrněji, ale v základu podobně. Ministerstvo zahraničí trvá na tom, že jakýkoli trvalý mír musí zahrnovat Ukrajinu u stolu a respektovat její sebeurčení. Premiér po lednovém jednání „koalice ochotných“ v Paříži mluvil o potřebě bezpečnostních záruk, současně ale upřesnil, že Praha nepočítá s vysláním vojáků v rámci mírové mise a chce pokračovat v muniční iniciativě, pokud ji budou financovat další státy.

Praktický rozměr je ještě širší. Vládní program pomoci Ukrajině na roky 2026–2030 počítá s humanitární, stabilizační, rekonstrukční i hospodářskou asistencí. Prezident Petr Pavel se v květnu zúčastnil summitu bukurešťského formátu B9, kde východní křídlo NATO potvrdilo, že ukrajinská válka je součástí širší bezpečnosti celého euroatlantického prostoru.

Pokud by Rusko po případném příměří za několik let obnovilo útok (přesně ten scénář, před kterým Coates varuje), znamenalo by to pro Česko další tlak na zbrojní výdaje, energetickou bezpečnost i migrační kapacity. Právě proto Praha spojuje podporu Ukrajiny přímo s vlastní bezpečností, ne s charitou.

Laboratoř budoucí války

Coates v rozhovoru přidal ještě jeden motiv, který snadno zapadne za geopolitickými titulky. Ukrajinu označil za světovou laboratoř bezpilotní války. Tvrdí, že západní obranné systémy i akviziční procesy nestíhají rychlosti, s jakou se Ukrajinci adaptují na bojišti. Drony, elektronický boj, improvizované inovace, to všechno podle něj posouvá charakter konfliktu způsobem, který tradiční armády teprve vstřebávají.

Právě tady se jeho hodnocení ukrajinské pozice opírá nejen o politiku, ale i o technologii. Ukrajina podle něj bojuje s omezenými zdroji, ale s morální a technologickou převahou, která jí dává šanci. Ne jistotu. Šanci.

Spor o konec války na Ukrajině není o tom, zda se dá podepsat papír. Papír podepsat jde vždycky. Spor je o to, zda lze Putina a jeho režim donutit žít s výsledkem, který nepovede k další válce. Coates říká, že nelze. A zatím mu nikdo z lidí, kteří plánovali skutečné operace, veřejně neoponoval.

Článek „Dokud žije Putin, mír nebude.“ Sám neodejde, ale možná to udělá někdo jiný. Generál popsal, co musí nastat, než válka skončí se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Ne všechna úmrtí generálů jsou potvrzená

Ztráty vysokých ruských důstojníků začaly v podstatě okamžitě po invazi Ruska na Ukrajinu 24. února 2022. TheIns uvádí, že z otevřených zdrojů vyplývá, že bylo odstraněno min. 19 generálů. Problém ale je, že Rusko všechna úmrtí nepotvrdilo, takže nelze oficiálně říci, že jsou všichni opravdu po smrti, i když je to vysoce pravděpodobné. Některé totiž ukrajinská strana usmrtila cíleně formou jakéhosi atentátu, kdy přesně věděla, na koho míří.

Fotografie: novináři poprvé ukázali komponenty rakety Orešnik, které se podařilo získat. A zjevně má velké problémy

Ukrajinský lov na generály začal téměř hned po ruské agresi. První potvrzenou obětí v této hodnosti byl Andrej Suchoveckij, který byl velícím generálem ruské 7. výsadkové divize a zástupcem velitele 41. kombinované armády. Zabít ho měl ukrajinský odstřelovač, a to již 28. února 2022, tedy 4 dny po zahájení ruské invaze, uvádí Independent. Obětí snipera se měl potom stát i zástupce velitele 8. kombinované armády Vladimir Frolov, který padl v březnu 2022 během bojů v Mariupolu. Tam později zemřel i další generál, Oleg Miťajev.

Ukrajinci likvidují generály všude možně

Jednou z nejvýznamnějších ztrát byl zástupce vrchního velitele ruského námořnictva Michail Gudkov. Podle oficiální zprávy zemřel v Kurské oblasti při plnění bojového úkolu, uvádí BBC, a některé zdroje tvrdí, že se stal obětí raketového útoku na velitelství asi 30 km od hranic. Armádní Zpravodaj se domnívá, že to může svědčit o dobré práci ukrajinské rozvědky, která věděla, že se tam vysoký důstojník nachází, a rozhodla se ho zlikvidovat.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Stejně postupuje i u jiných generálů, kteří se ani v bojové oblasti nepohybují . TheGuardian uvádí, že Igor Kirillov, velitel jednotky chemických, biologických a radiologických zbraní, zemřel při výbuchu nálože umístěné na elektrické koloběžce před svým domem. Jednalo se nejspíše o útok ukrajinských tajných služeb. Fanila Sarvarova, šéfa ředitelství operačního výcviku generálního štábu, zase v Moskvě zabila bomba umístěná pod jeho automobilem.

Článek 19 ruských generálů padlo. Ukrajinci se utrhli ze řetězu, kosí velení ruské armády jako na běžícím páse se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Explodovala nálož v zaparkovaném autě

Redakce Armádního Zpravodaje ověřila, že se atentát odehrál dopoledne na sídlišti Balashikha na předměstí Moskvy. Když generál procházel kolem zaparkovaného automobilu Volkswagen Golf, explodovala nálož s peletami v něm umístěná, uvádí Politico s odvoláním na ruský vyšetřovací výbor. Na sociálních sítích jsou k dohledání mnohá videa s explozí a hořícím automobilem – jedno z nich přiložil Armádní Zpravodaj níže.

🇺🇦🇷🇺🇹🇷 A suspect in the explosion that killed Lieutenant General Yaroslav Moskalik has been detained in Turkey — the Russian FSB

According to the investigation, Ignat Kuzin, a native of the Ukrainian city of Sumy, was detained in Turkey and taken to Moscow.

He rented an… pic.twitter.com/EzMa6M3fJM

— Lord Bebo (@MyLordBebo) April 26, 2025

Moskalik nebyl žádným neznámým ruským generálem. Wikipedia uvádí, že se jako zástupce generálního štábu účastnil v roce 2015 jednání s Ukrajinou v Paříži a působil jako člen Normandské skupiny, jejímž úkolem byl dohled nad dodržováním Minských dohod z roku 2015 mezi Ukrajinou a Ruskem podporovaných odtrženeckých republik v Doněcké a Luhanské oblasti.

Nejde o první atentát na ruského generála

Podobný atentát se v Rusku nestal poprvé. BBC připomíná, že byl v roce 2024 podobným způsobem zabit generál Igor Kirilov, ale atentátů na ruské důstojníky, hlavně na okupovaných územích bylo více. Armádní Zpravodaj soudí, že je nejčastěji budou mít na svědomí ukrajinské tajné služby, ale Ukrajina se k nim většinou otevřeně nehlásí. Rusko je označuje za teroristické činy, nicméně vojenský personál agresora je legitimním vojenským cílem.

Major General Yaroslav Moskalik, Main Operations Director of the general staff of the Russian Armed Forces, was killed by a car bomb. I guess he won’t be going to his war crimes trial now.#FuckPutin #FuckDictators #SlavaUkraini #ByeFelicia pic.twitter.com/hMzwUbrch1

— Synthentral (Blair Scott) (@synthentral) April 25, 2025

Výbuch auta, který měl zabít generálporučíka Jaroslava Moskalika

Článek Hodně významný ruský generál vydechl naposledy. Exploze ho poslala na věčnost; Ukrajina ale mlčí, i když za to nejspíe může (video) se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Kdo nechtěl do útoku, skončil v táboře

Smrt ruského generálmajora Pavla Klimenka na sociálních sítích potvrdily i jeho sestry, uvádí MilIn. Pod oznámením o jeho smrti se údajně objevily i desítky velmi negativních komentářů o tom, jak se choval ke svým podřízeným, přičemž není jasné, zda padl nebo byl třeba zabit vlastními vojáky. Údajně byl totiž organizátorem speciálního trestního tábora v opuštěném dole na okupovaném území Doněcka, do něhož nechával zavírat vojáky odmítající se účastnit nebezpečných a často sebevražedných útoků proti ukrajinským liniím.

Kdyby Rusko zaútočilo, chtělo mu Polsko ještě před lety obětovat až 40 % svého území. Tehdy ale přecenilo sílu ruské armády

V táboře byli vojáci údajně mučeni a byl na ně vyvíjen nátlak, aby s účastí v útočných operacích souhlasili, uvádí Rferl. Jenomže kdo souhlasil a do útoku byl nakonec veliteli poslán, se z něj většinou nevrátil živý. Mnozí zde zavření vojáci údajně nebyli ani zdravotně v pořádku, ale útokům se mohli vyhnout i jinak – zaplatit vysoké úplatky.

V táboře zahynul i proruský Američan

Osoba generála Pavla Klimenka nebo jeho podřízených je spojována i se smrtí proruského amerického občana Russella Bentleyho bojujícího od roku 2014 na straně proruských separatistů v Doněcku, uvádí United24Media. Zahynul za nevyjasněných okolností v září 2024 a mělo se tak stát právě v táboře zřízeným Klimenkem. Podle nepotvrzených zpráv byl Američan umučen spolubojovníky, a to údajně proto, že ho podezřívali ze špionáže.

⚡️Russian Major General Клименко Павел Юрьевич (Klimenko Pavel Yurievich), commander of the 5th Separate Motor Rifle Brigade, was eliminated “on the front line” near Donetsk, Ukraine on 6/7 November ’24.https://t.co/l1Tont5sXt https://t.co/JOBdE7kbBd pic.twitter.com/DNwF7XPHQO

— KIU ✪ Russian Officers killed in Ukraine 🇨🇿🇺🇦 (@KilledInUkraine) November 7, 2024

S vojáky odmítajícími nastoupit do riskantních útoků proti ukrajinským liniím, při nichž jednotky často trpí katastrofálními ztrátami, ruská armáda nakládá velice přísně. Reuters uvádí, že podle Bílého domu existují důkazy o jejich popravách a dokonce o vyhrožování hromadnými popravami celým jednotkám. Zaznamenány byly v minulosti i záběry svědčící o použití blokovacích jednotek, jejichž příslušníci střílí do vojáků, když se pokouší ustoupit.

Článek Od vojáků vybíral peníze, aby nemuseli do 1. linie; pak na Ukrajině ruský generálmajor Klimenko záhadně zemřel se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Generálem se voják nestane ze známosti

Český prezident Petr Pavel byl dříve náčelníkem generálního štábu a působil i na nejvyšší vojenské pozici v NATO. S řadou českých důstojníků se tak pochopitelně osobně zná. V projevu zveřejněném na webových stránkách hradu však zdůrazňuje, že jsou generálské hodnosti udělovány za zásluhy, nikoliv ze známosti, jak si někteří myslí. Po více než 3 desetiletích se tak do vrcholných pozic v armádě dostávají vojáci, kteří za sebou mají řadu zkušeností ze spoluprací se západními kolegy, a mnozí i praktické zkušenosti z misí.

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany České republiky

Magdalena Dvořáková, mluvčí Generálního štábu AČR, ArmádnímuZpravodaji sdělila, že: „K dnešnímu dni Armáda České republiky má 40 generálů.“ Z nově povýšených pak mají s generálskou hodností zkušenost dva představitelé armády, a to Robert Bielený a Václav Vlček. Oba totiž měli před svým povýšením nejnižší generálskou hodnot, což je brigádní generál – prezident je přitom povýšil na generálmajory. První z nich je ředitelem sekce logistiky Ministerstva obrany ČR, a druhý pak velitel Velitelství pro operace AČR.

Plukovníci jsou brigádními generály

Šest nových generálů mělo před svým povýšením hodnost plukovníka, a v současné době mají na uniformě označení brigádního generála. Prvním z nich je Miroslav Heger pracující jako zástupce ředitele sekce logistiky Ministerstva obrany ČR, druhým pak Miroslav Hofírek, což je ředitel Ředitelství speciálních sil Ministerstva obrany ČR.

AČR je dlouhodobě podfinancovaná a zakázky neuvěřitelně předražené. Zacelit její zcela zásadní nedostatky bude trvat minimálně několik let

Generálskou hodnost získal i Jaroslav Jírů, ředitel Agentury logistiky AČR, nebo Jiří Roček velící české vojenské policii. Posledními dvěma povýšenými jsou Jana Susekár a Jaroslav Tomaň. První z nových generálů působí jako zástupce ředitele sekce plánování schopností Ministerstva obrany ČR, a druhý je velitelem 21. základny taktického letectva AČR.

Článek 6 nových generálů a 2 generálmajoři AČR: dnes už jich je 40, povýšení přitom není ze známosti, podle prezidenta si ho zaslouží se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.