Plán, který začal ve čtrnácti

Gasinská se narodila v roce 1960 ve Vorošilovsku, dnešním Alčevsku v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny. Už jako čtrnáctiletá prý uvažovala o tom, že ze Sovětského svazu odejde. Nebyl to dětský vzdor, byl to zárodek plánu, který formoval její další životní rozhodnutí. Vybrala si oděské námořní učiliště pro lodní personál a nastoupila k Černomořskému paroplavstvu. Profese servírky na mezinárodních linkách byla jednou z mála cest, jak se sovětský občan bez diplomatického pasu mohl legálně dostat za hranice.

Leonid Sobinov, na kterém sloužila, nebyl žádný bezvýznamný remorkér. Šlo o bývalý cunardovský parník Saxonia, později přejmenovaný na Carmanii, který Sověti v roce 1973 zařadili do své flotily. Velká reprezentativní loď s mezinárodními cestujícími; právě z takového plavidla byl útěk pro Moskvu obzvlášť trapný.

Čtyřicet minut v temné vodě

Večer před útěkem se Gasinská vyhnula posádkové oslavě a zůstala sama v kajutě. Připravila si lístek s anglickými slovy, „refuge“, „political“, „ask“, základní slovní zásobu pro žádost o azyl. Pak si oblékla červené bikiny. Ne jako módní gesto, ale z čistě praktického důvodu: potřebovala plavat a nést na sobě co nejméně. Žádné zavazadlo, žádné doklady, žádné peníze. Všechno nechala v kajutě.

Vylezla na postel, protáhla se úzkým okénkem a spadla do přístavní vody. Sydneyský přístav v noci není místo, kde by se člověk dobrovolně koupal. Studená voda, proudy, nulová viditelnost, a reálné riziko setkání se žraloky, kteří v sydneyském zálivu žijí. Přímý střet se žralokem sice doložený není, ale čtyřicetiminutové noční plavání v těchto vodách bylo samo o sobě hazardem se životem. Na břehu ve čtvrti Pyrmont ji našel Australan Bill Green.

Ráno, které KGB prohrála

Když ráno posádka objevila prázdnou kajutu, začal poplach. Na lůžku ležely všechny její věci, osobní doklady, peníze, a ten lístek s anglickými výrazy. Pro KGB to byl jasný signál: nešlo o neštěstí ani o opilecký výlet. Šlo o promyšlený útěk.

Následovalo horečné pátrání. Sovětský konzul byl informován, velvyslanectví aktivováno, posádka dostala rozkaz prohledat loď i okolí přístavu. Důstojníci objížděli přístavní čtvrť s její fotografií. Jenže Gasinská už byla na australské půdě, a tam sovětská moc končila. Sověti mohli tlačit diplomatickými kanály, mohli žádat, mohli vyhrožovat. Ale prostě ji odvézt zpět nemohli. Večer 15. ledna Leonid Sobinov odplul do Melbourne. Bez ní.

Podle odtajněných materiálů ukrajinského archivu KGB/SBU jí vyšetřovatelé nepřišili velezradu, k tomu nedisponovala žádnými tajnými informacemi. Kvalifikace zněla „nelegální odjezd do ciziny“. Pro režim, který se prezentoval jako ráj pracujících, to bylo paradoxně ještě horší: mladá žena neutekla kvůli státním tajemstvím, ale prostě proto, že v SSSR nechtěla žít.

Mediální bomba v červené

Australský bulvár příběh okamžitě uchopil. Dívka v červených bikinách, která uplavala ze sovětské lodi, to byl materiál, jaký si redakce nemohly nechat ujít. Deník Daily Mirror ji ukrýval před sovětskými diplomaty a zároveň z ní vytvářel titulkovou celebritu. Austrálie jí během několika dní přiznala uprchlický status, což bylo výjimečně rychlé; jak později upozornili kritici, stovky jiných žadatelů o azyl a takzvaných dezertérů z lodí takové zacházení nezažívaly. Akademická debata o tom, zda atraktivní bílá žena dostala přednost před jinými uprchlíky, se táhla ještě roky.

Gasinská se později stala modelkou, objevila se v prvním australském vydání časopisu Penthouse a z politické uprchlice se definitivně stal popkulturní symbol. Sovětský tisk o celém případu mlčel; úspěšný útěk osmnáctileté servírky se do domácí propagandy nehodil. Posádku Leonida Sobinova po návratu rozformovali. Většinu převedli na méně prestižní černomořské trasy. Kolektivní trest s odstrašujícím efektem.

Druhý život příběhu

Ještě v roce 1981 se její status v Austrálii znovu řešil; objevilo se podezření, že usilovala o obnovení sovětského občanství. Australský ministr ale podle parlamentního záznamu oznámil, že do SSSR nevycestovala a důvod k odnětí uprchlického statusu neexistuje. Podle ukrajinských archivních materiálů se kolem roku 1990 přesunula do Londýna.

Na rozdíl od Michaila Baryšnikova, který přeběhl o pět let dříve jako světová baletní hvězda, nebo od vojenských pilotů přelétávajících s tajnou technikou na Západ, Gasinská nenesla žádnou strategickou hodnotu. Neměla tajemství, neměla moc, neměla ani pořádné oblečení. Právě proto byl její útěk pro sovětský režim tak nesnesitelný: ukázal, že kontrolní aparát může selhat i u té nejbezvýznamnější členky posádky. A že stačí jedno okénko, čtyřicet minut odvahy a červené bikiny.

Článek 18letá Ukrajinka skočila z lodi SSSR mezi žraloky jen v červených bikinách. KGB zuřila, ale mohla jen přihlížet se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Farář bez jediného zubu

Václav Drbola nastoupil jako farář do Babic u Třebíče v únoru 1950, do vesnice, která se kolektivizaci i proticírkevní politice tvrdě bránila. Jan Bula spravoval farnost v nedalekém Rokytnici nad Rokytnou. Oba byli venkovští kněží, kteří měli u lidí přirozenou autoritu, a právě ta režimu vadila.

Historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, co se dělo po zatčení: vyšetřovatelé kněžím strhávali nehty a vyráželi zuby. U Buly to potvrzuje i svědectví jeho blízkých, po výsleších neměl vepředu jediný zub. Ale fyzické násilí bylo jen začátek. Následovala vynucená falešná přiznání, předem napsané rozsudky a popravy, po nichž režim nechal těla zpopelnit. Bulovy poslední dopisy z cely smrti, psané den před popravou 20. května 1952, adresátům nikdy nedoručili. Našly se až po desetiletích v archivech. V jednom z nich stojí věta: „Můj hrob bude neznámý.“

Patnáct procesů, sto sedm odsouzených

Babický případ nebyl záležitostí dvou farářů. Byl to nástroj. Klíčovou roli sehrál Ladislav Malý, muž, který se kněžím představil jako spolupracovník západní rozvědky a údajný zachránce uvězněného arcibiskupa Berana. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů šlo zřejmě o agenta provokatéra, jeho napojení na StB se ale historikům nepodařilo přímo prokázat; krátce po činu byl zastřelen a vyšetřování proběhlo narychlo.

Co následovalo, překročilo jakýkoli rozumný rámec „vyšetřování“:

• 15 politicky motivovaných procesů navázaných na babickou kauzu
• 107 odsouzených (kněží, sedláků, jejich rodin i náhodných známých)
• 11 rozsudků smrti, z nichž většina byla vykonána

Ministr informací Václav Kopecký využil státní pohřeb obětí babické střelby 6. července 1951 k propagandistickému útoku na „třídní nepřátele“, „západní imperialisty“ a „reakční pomocníky“. Šablona, kterou tehdy nasadil, přežívala v kolektivní paměti desítky let. Režim se nesnažil potrestat dva jednotlivce. Chtěl zlomit kněžskou autoritu v kraji, který se odmítal podřídit, a vytvořit z jedné tragédie univerzální příběh o nepříteli.

Proč blahořečení, a ne „jen“ rehabilitace

Soudní rehabilitace přišla po revoluci; u Drboly ji Nejvyšší soud ČR potvrdil 2. dubna 1996. Jenže rehabilitace říká: stát pochybil. Blahořečení říká něco jiného: tito lidé zemřeli kvůli víře a zaslouží si veřejnou úctu.

Rozdíl je zásadní i procesně. U mučedníků církev nevyžaduje prokázaný zázrak, ale musí doložit tři věci: že oběť přijala smrt dobrovolně, že příčinou smrti byla nenávist k víře (takzvané odium fidei) a že oběť si zachovala křesťanský postoj. Brněnská diecéze na tom pracovala přes dvacet let. Beatifikační kauza Jana Buly začala v roce 2004, Václav Drbola byl připojen v roce 2011. Během diecézní fáze bylo vyslechnuto 45 svědků, shromážděny dopisy, úřední dokumenty i výpovědi pamětníků. V říjnu 2025 vydal Vatikán oficiální dekret, kterým uznal mučednictví obou kněží.

Pro srovnání: beatifikační proces Josefa Toufara, číhošťského faráře zabitého při výslechu v roce 1950, se v diecézní fázi rozběhl až koncem listopadu 2018 a podle poslední dohledané aktualizace jej brzdily covidové uzávěry, zdravotní problémy protagonistů i personální výměny.

Co blahořečení mění, a pro koho

Praktický důsledek pro věřící: Bula a Drbola mohou být od 6. června veřejně uctíváni, liturgicky připomínáni, věřící mohou prosit o jejich přímluvu. Je to první stupeň na cestě ke svatořečení, které by znamenalo univerzální uznání v celé církvi. Majetkový ani právní efekt z beatifikace neplyne.

Ale podle nás je podstatnější jiná rovina. Blahořečení není jen církevní obřad, je to pozdní, veřejné pojmenování jednoho z nejbrutálnějších střetů komunistického státu s venkovem a církví. Historik Šebek to říká přímo: v době, kdy se události po roce 1948 v české společnosti „rozostřují“, může beatifikace připomenout, co se skutečně dělo. Ne dvěma lidem. Sto sedmi.

Sobota na Výstavišti

Slavnost na brněnském Výstavišti začíná dopoledním programem v 9:30, beatifikační mše je naplánována na 14:30. Organizátoři na oficiálním webu zdůrazňují: „Místo je pro každého.“ Vstup je bezplatný, ale podmíněný registrací; bez místenky se do areálu nikdo nedostane.

Václav Drbola čekal na tuto chvíli téměř 75 let. Jan Bula přes 74. Jeden z nich to předpověděl v dopise, který jeho adresát nikdy nedostal: hrob bude neznámý. Jméno už ne.

Článek Komunisté jim strhli nehty a vyrazili zuby, ale tím mučení teprve začalo. Dva kněží se dočkají pocty, jakou Česko nezažilo se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.