Od havárie k pěti úspěšným testům

Moskevský institut tepelné techniky začal na RS-26 pracovat kolem roku 2008. Konstrukčně jde o odvozeninu mezikontinentální rakety RS-24 Jars, kratší, s menším počtem stupňů, ale s důrazem na mobilitu a schopnost nést více bojových hlavic. První start z Plesecku skončil po několika sekundách: raketa vybočila z kurzu a dopadla zhruba osm kilometrů od rampy. Přesná technická příčina nebyla nikdy zveřejněna.

Pak ale přišel květen 2012, úspěšný let na přibližně 5 800 kilometrů. Říjen 2012, červen 2013, březen 2015: další tři testy, tentokrát na vzdálenosti kolem 2 000 kilometrů. Podle CSIS Missile Threat šlo pokaždé o bezproblémový průběh. V dubnu 2015 ruské zdroje hlásily hotový vývoj, blížící se sériovou výrobu a první plánované rozmístění u Irkutsku.

Jedna raketa, dvě tváře: jak Moskva obcházela smlouvu INF

Tady se skrývá jádro problému, který západní analytiky znepokojoval víc než jakýkoli nepovedený start. Smlouva INF z roku 1987 zakazovala pozemní balistické střely s doletem 500 až 5 500 kilometrů. Smlouva New START zase definovala mezikontinentální balistickou raketu jako systém s doletem nad 5 500 kilometrů.

Moskva udělala následující: jedním testem na 5 800 kilometrů, s lehčím bojovým nákladem, si RS-26 kvalifikovala jako ICBM, tedy jako zbraň spadající pod New START, nikoli pod INF. Jenže opakované testy na zhruba 2 000 kilometrů, navíc s těžší a pravděpodobně vícehlavicovou konfigurací, ukazovaly na systém optimalizovaný pro střední dolet. Právě pro ten, který INF zakazovala.

Stephen Pifer, bývalý americký velvyslanec a expert na kontrolu zbrojení, to v roce 2014 před výborem Kongresu popsal jako sporné obcházení, nikoli přímé porušení smlouvy. V americkém Kongresu ve stejném roce zaznělo hodnocení, že RS-26 má zaplnit ruskou mezeru ve středním doletu, mezeru, kterou INF záměrně vytvořila. Moskva si zkrátka zřejmě postavila zbraň, která je jedním lehkým testem „legální ICBM“, ale v operační konfiguraci funguje hlavně jako evropská střela středního doletu.

Rusko navíc opakovaně odkládalo demonstraci rakety pro americké inspektory. V listopadu 2015 agentura TASS potvrdila odsunutí předvedení na neurčitý termín v roce 2016. Nový termín už nikdy stanoven nebyl.

Zmrazení, nebo metamorfóza?

V březnu 2018 přišel zdánlivý konec. TASS oznámil, že program Rubež byl v novém ruském zbrojním plánu odsunut ve prospěch hypersonického systému Avangard a práce byly pozastaveny minimálně do konce roku 2027. RS-26 zmizela z veřejného prostoru.

Jenže 21. listopadu 2024 Rusko vypálilo na Dnipro experimentální balistickou střelu středního doletu, kterou nazvalo Orešnik. Pentagon téhož dne uvedl, že použitá IRBM byla založena na modelu RS-26 Rubež. Analytická studie Národního strategického výzkumného institutu Nebraské univerzity z roku 2025 tuto vazbu potvrzuje a dodává, že systém byl navržen s profilem letu a bojovým vybavením zaměřeným na překonání protiraketové obrany.

Z archivního programu se přes noc stal znovu aktuální bezpečnostní problém.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Při prokázaném maximálním doletu 5 800 kilometrů je Česká republika z evropské části Ruska jednoznačně v dosahu. I při operačním profilu kolem 2 000 kilometrů by střela z odpalovacích pozic v západním Rusku či z Běloruska dosáhla na střední Evropu. Kratší letové časy znamenají menší varovné okno a vyšší tlak na alianční protiraketovou obranu.

NATO na širší balistickou hrozbu reaguje postupně: základny v Rumunsku a Polsku, radar v Turecku, velení v Ramsteinu. V březnu 2026 Aliance podle vlastních materiálů dále zvýšila svou protiraketovou posturu. Samostatné české vyjádření specificky k RS-26 se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, systém ale přesně zapadá do kategorie hrozeb, proti nimž NATO svou obranu buduje.

Pro budoucí jednání o kontrole zbrojení je RS-26 varovným precedentem. Ukazuje slabinu definic postavených na jediné kvalifikační hranici doletu: stačí jeden test s lehkým nákladem nad 5 500 kilometrů a zbraň, která je ve skutečnosti optimalizovaná pro evropské bojiště, se formálně stane mezikontinentální střelou.

Raketa, která v září 2011 uletěla osm kilometrů a spadla, nakonec dolétla až do válečného konfliktu roku 2024, jen pod jiným jménem.

Článek Ruská veleraketa RS-26 při prvním testu uletěla 8 km a spadla. Kreml z ní přesto chce zbraň proti Evropě se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Orešnik sahá až do 80. let 20. století

RS-24 Jars je odlišná, protože jde o mezikontinentální balistickou raketu schopnou zasahovat na dlouhé vzdálenosti, zatímco Orešnik je raketa středního doletu. Mají však mnoho společného. Orešnik totiž vychází z rakety RS-26 Rubež, k níž Wikipedia uvádí, že je pouze odvozeninou RS-24, a to v tom smyslu, že má místo 3 stupňů jenom stupně 2, což vede k nižšímu doletu. Proto lze říci, že je vlastně jakýmsi otcem Orešniku.

NATO nasadilo v Grónsku první vojáky. Donald Trump vůbec nedomýšlí následky, Evropa je jeho největší spojenec

Stejně zhodnotil z technického hlediska raketu Orešnik pro Armádní Zpravodaj vojenský analytik Jiří Vojáček: „Je známo, že systém Orešnik (a všimněte si, že ani nemá své označení GRAU jako jiné raketové systémy, což o něm mnohé vypovídá) je zjednodušená raketa RS-26 Ruběž, de facto raketa s odejmutým posledním stupněm. Ruběž je přitom sama odvozena od rakety RS-24 Jars, což není nic jiného, než modernizace typu Topol-M, což je zase modernizace typu Topol, který přišel do výzbroje sovětských raketových sil už v polovině 80. let. Nejde tedy o nový systém, jen o odvozeninu odvozeniny systému velmi starého.“

iZdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruska / Creative Commons / CC BY

RS-24 Jars zařadilo Rusko do své výzbroje pravděpodobně kolem roku 2010, uvádí Wikipedia. Jde o třístupňovou balistickou raketu určenou k tomu, aby dokázala prorazit americký protiraketový štít, čehož má dosahovat třeba tím, že její návratová vozidla MIRV mají manévrovat, a tím být hůře zasažitelná. Raketa může být odpalována z pevného sila, ale většinou je umístěna na kolovém podvozku. Je tedy velice obtížné ji v případě jaderného konfliktu najít a zničit, což hraje Rusku do karet. Navíc má být k odpálení připravena během 7 minut.

RS-24 Jars ohrožuje Evropu i Ameriku

Mezikontinentální balistická raketa RS-24 měří na délku 22,5 metrů a váží 49,6 tisíc kilogramů. MissileTreat potom doplňuje, že její dolet vychází na 10 500 km, a někde lze najít až 11 000 km. Měla by obsahovat tři návratová vozidla MIRV, každé s hlavicí o výtěžnosti 150 až 200 kilotun, i když některé zdroje tvrdí, že může být hlavice i více. Minimální dolet je pak 2 000 km, z čehož vyplývá, že když by byla odpálena z oblasti někde ve středním Rusku, bez problémů zasáhne jakékoli místo v Evropě, ale i v Americe, upozorňuje Armádní Zpravodaj.

Ukrajina dostane z Polska nové MiG-29, ale penězi platit nemusí. Rusům na frontě pořádně zavaří

TheDiplomat v roce 2019 odhadl, že Rusko vlastní 60 raket RS-24 Jars umístěných na mobilních podvozcích, a 10 jich je v podzemních silech. Jejich počet se mohl změnit, ale pravděpodobně nijak významně, ačkoliv přesné to určit nelze, protože Rusko odstoupilo od smlouvy Nový Start a neexistuje jediný oficiální monitorovací systém jaderných zbraní. Severoatlantická aliance se tak musí spoléhat hlavně na zpravodajské zdroje, ale ty nejsou veřejné.

Článek „Otec Orešniku“ je mnohem větší hrozbou. I dnes patří mezi to zdaleka nejsilnější, co Kreml provozuje se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.