Ruská veleraketa RS-26 při prvním testu uletěla 8 km a spadla. Kreml z ní přesto chce zbraň proti Evropě

Koncem září 2011 odstartovala z kosmodromu Pleseck balistická raketa, která měla změnit rovnováhu sil v Evropě. Po osmi kilometrech se zřítila k zemi.

Balistická raketa i Zdroj fotografie: Ministerstvo obrany Ruské federace / Creactive Commons / CC BY
                   

Jenže právě tady příběh RS-26 Rubež teprve začíná. Fiasko prvního letu je dramatický detail, ne rozsudek. Během následujících čtyř let Moskva raketu otestovala ještě čtyřikrát, pokaždé úspěšně, a vytvořila zbraň, která je na papíře mezikontinentální balistickou střelou, ale v praxi dává největší smysl jako nástroj k zasažení evropských cílů. A v listopadu 2024 Pentagon oznámil, že experimentální střela středního doletu, kterou Rusko vypálilo na ukrajinské Dnipro, vycházela právě z modelu RS-26.

Od havárie k pěti úspěšným testům

Moskevský institut tepelné techniky začal na RS-26 pracovat kolem roku 2008. Konstrukčně jde o odvozeninu mezikontinentální rakety RS-24 Jars, kratší, s menším počtem stupňů, ale s důrazem na mobilitu a schopnost nést více bojových hlavic. První start z Plesecku skončil po několika sekundách: raketa vybočila z kurzu a dopadla zhruba osm kilometrů od rampy. Přesná technická příčina nebyla nikdy zveřejněna.

Pak ale přišel květen 2012, úspěšný let na přibližně 5 800 kilometrů. Říjen 2012, červen 2013, březen 2015: další tři testy, tentokrát na vzdálenosti kolem 2 000 kilometrů. Podle CSIS Missile Threat šlo pokaždé o bezproblémový průběh. V dubnu 2015 ruské zdroje hlásily hotový vývoj, blížící se sériovou výrobu a první plánované rozmístění u Irkutsku.

Jedna raketa, dvě tváře: jak Moskva obcházela smlouvu INF

Tady se skrývá jádro problému, který západní analytiky znepokojoval víc než jakýkoli nepovedený start. Smlouva INF z roku 1987 zakazovala pozemní balistické střely s doletem 500 až 5 500 kilometrů. Smlouva New START zase definovala mezikontinentální balistickou raketu jako systém s doletem nad 5 500 kilometrů.

Moskva udělala následující: jedním testem na 5 800 kilometrů, s lehčím bojovým nákladem, si RS-26 kvalifikovala jako ICBM, tedy jako zbraň spadající pod New START, nikoli pod INF. Jenže opakované testy na zhruba 2 000 kilometrů, navíc s těžší a pravděpodobně vícehlavicovou konfigurací, ukazovaly na systém optimalizovaný pro střední dolet. Právě pro ten, který INF zakazovala.

Stephen Pifer, bývalý americký velvyslanec a expert na kontrolu zbrojení, to v roce 2014 před výborem Kongresu popsal jako sporné obcházení, nikoli přímé porušení smlouvy. V americkém Kongresu ve stejném roce zaznělo hodnocení, že RS-26 má zaplnit ruskou mezeru ve středním doletu, mezeru, kterou INF záměrně vytvořila. Moskva si zkrátka zřejmě postavila zbraň, která je jedním lehkým testem „legální ICBM“, ale v operační konfiguraci funguje hlavně jako evropská střela středního doletu.

Rusko navíc opakovaně odkládalo demonstraci rakety pro americké inspektory. V listopadu 2015 agentura TASS potvrdila odsunutí předvedení na neurčitý termín v roce 2016. Nový termín už nikdy stanoven nebyl.

Zmrazení, nebo metamorfóza?

V březnu 2018 přišel zdánlivý konec. TASS oznámil, že program Rubež byl v novém ruském zbrojním plánu odsunut ve prospěch hypersonického systému Avangard a práce byly pozastaveny minimálně do konce roku 2027. RS-26 zmizela z veřejného prostoru.

Jenže 21. listopadu 2024 Rusko vypálilo na Dnipro experimentální balistickou střelu středního doletu, kterou nazvalo Orešnik. Pentagon téhož dne uvedl, že použitá IRBM byla založena na modelu RS-26 Rubež. Analytická studie Národního strategického výzkumného institutu Nebraské univerzity z roku 2025 tuto vazbu potvrzuje a dodává, že systém byl navržen s profilem letu a bojovým vybavením zaměřeným na překonání protiraketové obrany.

Z archivního programu se přes noc stal znovu aktuální bezpečnostní problém.

Co to znamená pro Evropu a pro Česko

Při prokázaném maximálním doletu 5 800 kilometrů je Česká republika z evropské části Ruska jednoznačně v dosahu. I při operačním profilu kolem 2 000 kilometrů by střela z odpalovacích pozic v západním Rusku či z Běloruska dosáhla na střední Evropu. Kratší letové časy znamenají menší varovné okno a vyšší tlak na alianční protiraketovou obranu.

NATO na širší balistickou hrozbu reaguje postupně: základny v Rumunsku a Polsku, radar v Turecku, velení v Ramsteinu. V březnu 2026 Aliance podle vlastních materiálů dále zvýšila svou protiraketovou posturu. Samostatné české vyjádření specificky k RS-26 se nám ve veřejných zdrojích nepodařilo dohledat, systém ale přesně zapadá do kategorie hrozeb, proti nimž NATO svou obranu buduje.

Pro budoucí jednání o kontrole zbrojení je RS-26 varovným precedentem. Ukazuje slabinu definic postavených na jediné kvalifikační hranici doletu: stačí jeden test s lehkým nákladem nad 5 500 kilometrů a zbraň, která je ve skutečnosti optimalizovaná pro evropské bojiště, se formálně stane mezikontinentální střelou.

Raketa, která v září 2011 uletěla osm kilometrů a spadla, nakonec dolétla až do válečného konfliktu roku 2024, jen pod jiným jménem.

Proč Rusko vyvinulo raketu proti Evropě?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Aleš Kratochvíl

Zobrazit další články