Vojáci trpěli a s dělem nikam nedojeli

Konstrukce SU-76 se 76,2mm kanónem Zis-3 začala již na podzim 1941. Pro zrychlení vývoje byl zvolen podvozek lehkého tanku T-70, který byl sice rychlý, ale pro konstrukci a lafetu děla příliš lehký a nevýkonný. Specialista na pohon tanků Sergej Ginzborg tedy přišel s jiným řešením.

Kladivo sovětských výsadkářů: dělo ASU-57 aka „malý Ferdinand“ se neslavně proslavilo v Československu v roce 1968

Přidal do stroje další šestiválcový motor GAZ-202 s výkonem 51,4 kW (70 koní). Motory byly umístěny na obou stranách a každý měl i vlastní převodovku. Bohužel však bylo vše šito v rychlosti a bez rozmyslu, takže převodovky neměly synchronizaci. Za řidiče byly sice vybíráni statní a zkušení muži, ale moc to nepomáhalo – i oni měli s ovládáním co dělat.

iZdroj fotografie: Bin im Garten / Creative Commons / CC BY-SA

Naplno se to projevilo po přijetí do výzbroje a po prvním použití na frontě u Volchova v lednu 1943. Převodovky se zasekávaly a ničily, a suka, tedy „čubka“, jak vojáci začali stroji přezdívat, nebyla schopna ujet ani pár kilometrů. Řidič trpěl v hluku a posádka se po několika výstřelech dusila, protože nebyl uzavřený bojový prostor odvětráván.

Konstruktér přišel o život, ale SU-76 „ožilo“

Jak už to v SSSR bývalo, musel přijít trest. Ginzburg byl zbaven funkce a převelen k polní technické jednotce, v níž také u Kurska v létě 1943 zahynul. SU-76 mezitím prošlo značným vývojem – motory byly přesunuty vpravo a spřaženy pod jednu rychlostní skříň a hřídel. Kanón tak musel být kvůli tomuto řešení poněkud vychýlen mimo osu vlevo.

Zvěrstvo sovětské NKVD a Směrš, které si Čechoslováci nezasloužili. Na 3 000 jich po 2. světové válce odvlekli do gulagů, kde mnozí zemřeli

Stroj byl dle požadavků armády odlehčen – zmizel strop, což vyřešilo i problém s větráním, a síla bočního pancíře zeslabena. Celková hmotnost tak klesla z 11,2 na 10,5 tun. To spolu s úpravami podvozku vedlo ke zvýšení průchodnosti terénem, díky čemuž se čubky stal „Ferdinand s holým zadkem“ (dle podobnosti s německým strojem) nebo „Kolombína“.  

iZdroj fotografie: Public Domain

Vzniklá verze nesla označení SU-76M; měřila 4,97 m na délku, 2,72 m na šířku a 2,10 m na výšku. Hbitý „Ferdinand“ zvládl na silnici rychlost i 45 km/h a s plnou zásobou 450 litrů benzínu dojel až do vzdálenosti 250 km. Jeho posádku tvořili čtyři muži – jediný řidič přitom seděl v trupu, kde bylo kvůli neizolovaným motorům pekelné vedro. Zbytek posádky (velitel, střelec a nabíječ) měli svoji pozici v otevřené pevné věži.

Jediný Tiger ruskému dělu odolával

Jak se ukázalo, otevřená věž měla i svoje výhody. V případě nouze šlo ze stroje velmi rychle vyskočit a snadno se šlo dohodnout s okolní pěchotou. Problém bylo ovšem počasí, jemuž byla posádka vystavena, a případná palba nepřítele z ručních zbraní, před níž zůstala nechráněna. Ale přesto bylo mezi léty 1942 a 1945 vyrobeno celkem 14 292 kusů SU-76 všech verzí.

Poslední bitvu 2. světové války v Evropě musela Rudá armáda vybojovat 4 dny po konci války. Němci se děsili sovětského zajetí

Hlavní prací SU-76 byla podpora pěchoty. Hvězdnou chvílí pro ně byla operace Bagration v roce 1944, kterou Armádní Zpravodaj zařadil mezi největší vítězství SSSR v druhé světové válce. Vyjížděly totiž z bažin v Bělorusku v týlu nepřítele, kde ho drtily palbou z kanonů Zis-3 se zásobou 60 granátu – prorazit dokázaly víceméně všechny z nich, včetně těžkých. Pouze na Tigra, který byl nejlepším tankem války, si mohly troufnout až zblízka, případně z boku nebo zezadu. S koncem války a rozšířením panzerfaustů však ztrát přibývalo.

iZdroj fotografie: Roman Mifek / Creative Commons / CC BY-SA

Během bojů měli SU-76 ve výzbroji jenom Sověti a Poláci, ale po jejich konci je Moskva svým přátelům rozdávala darem. Mnoho z nich se tak ocitlo v Albánii, Jugoslávii, na Kubě nebo v Rumunsku, a v řadách vojsk KLDR a Vietnamu dokonce samochodky bojovaly. Překvapivě nejdéle sloužily v NDR, a to až do počátku 70. let 20. století. V Československu pak krátce sloužila asi padesátka SU-76M pod označením LSD-76 (jeden kus je zachován v Lešanech).

Článek Postrach Němců byl zprvu postrachem ruských posádek. Samochodka „suka“ SU-76M projela do týlu Němců a zničila jim jakýkoliv tank se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Dělo má využít podvozku z BMP-3

Kurganmashzavod je především dodavatelem bojových vozidel pěchoty BMP-3 a obojživelných vozidel BMD-4, případně jejich modernizovaných verzí. Právě první z jmenovaných se přitom konstruktéři pokusili již v 80. letech 20. století použít pro výrobu samohybné houfnice označované 2C18 Pat-S. Vznikl však jen jediný exemplář, a kvůli nevyhovujícím výkonům byl odmítnut. Podle ruských médií by ale mohl dostat druhou šanci; Rusko se možná nechce spoléhat jen na současné typy zbraní, ale zkusit i technologicky méně náročné a levnější.

Kurganmashzavod will reportedly restart development of the 2S18 Pat-S self-propelled 152-mm howitzer based on a BMP-3 chassis. https://t.co/KVc8dn0erThttps://t.co/miD5uP5InD pic.twitter.com/YZbCrmeL1G

— Rob Lee (@RALee85) May 21, 2023

Lze předpokládat, že společnost opět využije vozidlo BMP-3, ale nejspíše upravené o dodatečné pancéřování ve formě odklopných bočních zástěn s antikumulativními mřížkami, a případně mu dá i další vylepšení z modernizovaného vozidla BMP-3M. Pokud by si podvozek zachoval své parametry, mohl by dosahovat rychlosti až 72 km/h a osádku chránit před projektily ráže až 30 milimetrů. Kolik členů by měla obsluha mít, je zatím neznámý údaj.

Původní verze měla malý dosah

Verze Pat-S stará 40 let byla vybavena dělem 2A63 ráže 152 mm, a není jisté, jestli bude zachováno – ale ráže pravděpodobně ano, protože ruské ozbrojené síly standardně využívají dělostřeleckou munici právě tohoto typu. Původní zbraň měla dosah jenom kolem 15 km, což ani před 40 lety nebylo nijak úctyhodné číslo, a naopak bylo důvodem k odmítnutí. Současné typy munice však mají delší dosah, takže by měl být dostřel o něco lepší.

Lze také předpokládat, že by současná konstrukce dostala modernější vybavení, a nejspíše by se zvýšila přesnost střelby. Dělo by také pravděpodobně mohlo používat munici typu Krasnopol s laserovým naváděním a dosahem až 25 kilometrů. Informace o oživení projektu každopádně svědčí o tom, že může mít ruské dělostřelectvo problém s doplňováním ztrát. Rusko totiž v minulosti mluvilo o tom, že chce své samohybné dělostřelectvo začít přezbrojovat na moderní houfnice 2S35 Koalice, ale dosud zbraň testuje a ani ji nenasadilo na Ukrajině.

Článek Oživení 40 let starého 152mm dělostřeleckého systému Pat-S vychází z dříve odmítnutého propadáku, Rusko ale potřebuje nové zbraně se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.