Nahradil docela marného předchůdce

Předchůdce Su-7, což byl Su-1, vzlétl poprvé v roce 1955 a měl se stát přepadovým a frontovým stíhačem pro manévrovací boj. Hlavním aspektem pro to byla rychlost, kterou měl – max. dosáhl na 2 150 Km/h, uvádí lznamest. Jenomže tím výhody končily. Měl nízkou manévrovatelnost, malou výdrž a dolet, jeho akční rádius byl pouhých 300 km, a při zapojení přídavného spalování reagoval motor Ljulka AL-7F-1 až po několika sekundách. Stíhací verze bylo mezi léty 1958 a 1960 vyrobeno 122 ks, a do poloviny 60. let sloužily při obraně Vladivostoku.

Íránská balistická raketa Arman s dosahem bezmála 3 500 km může potrápit, i když ji mají odpalovat jen staré letouny Suchoj Su-22

Oproti tomu „sedmička“ nebyla žádný drobek, a následující údaje platí konkrétně pro verzi Su-7 BK, která měla rozpětí 9,39 m, délku 17,37 m, a výšku 4,99 m. Hmotnost prázdného letounu byla 8 370 kg a maximální vzletová 12 750 kg, a jeho srdcem se stal motor Ljulka AL-7F-1 s tahem při forsáži 96 kN. Cestovní rychlost „sučka“ byla 750 km/h a maximální zmíněných 2 150 km/h, kdežto dostup 15 500 metrů a dolet 1 450 km, udává Muzeum-Kunovice.

Silný bombardér s „tajemstvím“

Na svou dobu byl Su-7 (v kódu NATO Fitter) velmi moderním letadlem. Jednalo se o středoplošník s šípovým křídlem, a vůbec poprvé u něj byl v SSSR u coby sériově vyráběného v SSSR použit regulační kužel sání. Kabina pilota byla hermetizována a klimatizovaná, konstrukce byla extrémně odolná. Problémem však byla velikost letounu, která vyžadovala dlouhou rozjezdovou dráhu a vysokou rozjezdovou a přistávací rychlost.

iZdroj fotografie: Uživatel Boevaya mashina / Creative Commons / CC BY-SA

Bombardovací verze Suchoj Su-7 byla vybavena nádržemi v křídlech, radarem, jednoduchým počítačem pro výpočet shozu bomb, a později také ližinami pro nezpevněné povrchy. Jediné jeho stálé zbraně byly dva kanony ráže 30 milimetrů Nudelman-Richtěr NR-30 se 70 náboji pro každý z nich. Na čtyři sloty pod křídly a dva pod trupem bylo potom možné zavěsit různorodou výzbroj a výstroj o celkové hmotnosti až 2000 kg.

I starý sovětský Suchoj Su-25 stále prochází modernizací, třeba Ázerbájdžán má verzi Su-25ML, která už dokáže létat i v noci

Vedle přídavných nádrží a kontejnerů s fotoaparáty to mohly být bomby FAB-250 a FAB-500 nebo bloky raket S-5, případně S-24. Jenom zasvěcení už ovšem věděli, že bylo možné pod levý podtrupový slot zavěsit výrobek 244N, tedy taktickou jadernou pumu RDS-4 „Taťána“ se silou 1,2 kilotuny TNT. Ta byla přitom pouze taktická, SSSR měl i mnohem silnější, ale obecně je atomovka odjakživa považována za jednu z nejsilnějších.

Suchoj Su-7 si letci velice oblíbili

Dodávky sovětského letounu začaly roku 1963 a do služby nastoupily o rok později, ovšem už roku 1990 skončily. Jak uvádí VHÚ, letectvu ČSLA bylo dodáno 64 ks Suchoj Su-7 verze BM, 31 ks verze BKL a 6 ks verze U, což byla dvoumístná cvičná. Celkem tedy 101 letounů, z nichž byl složen 20. stíhací bombardovací letecký pluk Náměšť nad Oslavou a 28. sbolp Čáslav. Naši piloti měli Su-7 rádi, mj. i pro jeho odolnost, předvídatelnost a spolehlivost. Někteří mu dokonce přezdívali „létající kovadlina“, ale i tak jich bylo v letech 1964 až 1989 na 30 ztraceno.

iZdroj fotografie: Alan Wilson/ Creative Commons / CC BY-SA

Celkem bylo mezi roky 1956 a 1971 vyrobeno 1 847 letounů, které byly vedle zemí varšavského paktu posílány i dalším spojencům Moskvy. Zabojovaly si tak v řadách syrského a egyptského letectva během jomkipurské války, a krátce před vyřazením v roce 1986 také pod sovětskou vlajkou v Afganistánu. Ve svých řadách je mělo rovněž irácké letectvo, a jemuž americké síly v roce 1991 čtyři sestřelily. Dnes má Suchoj Su-7 oficiálně ve výzbroji pouze KLDR, uvádí Wikipedia, ale podle mých informací tam už dlouhé roky jenom nehybně stojí a využívány nejsou.   

Článek Tajný atomový bombardér letectva ČSLA, Suchoj Su-7: že může nést nést i jednu z nejničivějších zbraní lidstva věděli pouze zasvěcení se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.