Šest ran do prázdna

Série neúspěchů začala 13. prosince 1995 testem označeným FT-4. Následovaly pokusy FT-5 až FT-9, v březnu a červenci 1996, březnu 1997, květnu 1998 a březnu 1999. Každý selhal z jiného technického důvodu, ale dohromady vykreslily obraz systémového problému:

• FT-4: softwarová chyba v avionice interceptoru
• FT-5: vadný konektor při oddělení střely od nosného stupně
• FT-6: selhání elektroniky hledačky a kontaminace Dewarovy nádoby
• FT-7: kontaminované rozhraní baterie
• FT-8: elektrický zkrat způsobený cizím předmětem uvnitř střely
• FT-9: utržená tryska systému řízení polohy

Americký kontrolní úřad GAO to později shrnul nemilosrdně: příčinou nebyla smůla ani chybný princip, ale kombinace přetaženého harmonogramu, nedostatečné výrobní kázně, slabé kontroly kvality a nedůsledných pozemních testů. Pentagon tlačil na rychlé výsledky, výroba nestíhala držet standardy. Střela fungovala na papíře, ale v praxi ji zabíjely banální závady.

Přestavba, která zachránila program

Po šestém selhání stál THAAD na hraně zrušení. Pentagon ale vyhodnotil, že samotný princip kinetického zásahu (hit-to-kill, tedy přímá srážka s cílem bez použití trhaviny) je správný. Problém ležel v provedení, ne v konceptu. Program přešel z fáze technologické demonstrace do inženýrského vývoje (EMD) a interceptor prošel zásadním přepracováním.

Nešlo o softwarovou záplatu. Změny zasáhly samotné tělo střely: nový palubní počítač, válcový kontejner místo původní architektury, zrušení gyroskopického systému řízení náklonu, přesun avioniky kvůli posunu těžiště, nový palivový tank systému DACS s asi o 40 % větší zásobou paliva pro manévrování v koncové fázi letu, silnější trysky s přibližně o 10 % vyšším tahem a vylepšené řízení vektoru tahu na nosném stupni.

Výsledek? 10. června 1999 THAAD poprvé zasáhl cíl. O necelé dva měsíce později, 2. srpna, uspěl znovu. A od roku 2006, kdy začala nová testovací série s operačně konfigurovanými střelami, systém podle oficiálního přehledu amerického ministerstva obrany dosáhl patnácti úspěšných interceptů v patnácti pokusech. Žádná jiná americká protiraketová zbraň nemá tak čistou bilanci.

Jak THAAD funguje a proč je tak těžké ho překonat

THAAD (Terminal High Altitude Area Defense) je pozemní mobilní systém určený k ničení balistických raket krátkého a středního doletu v terminální fázi letu, tedy ve chvíli, kdy střela klesá k cíli. Interceptor zasahuje ve výškách zhruba 40 až 150 kilometrů, tedy na pomezí atmosféry a kosmu. Díky tomu dokáže zničit hlavici daleko od chráněného území a případné trosky dopadnou mimo obydlené oblasti.

Srdcem systému je radar AN/TPY-2, jeden z nejvýkonnějších přepravitelných radarů na světě. Pracuje v pásmu X a dokáže detekovat a sledovat balistické cíle na vzdálenost přesahující tisíc kilometrů. Jedna baterie THAAD se skládá z radaru, řídícího stanoviště, šesti odpalovacích vozidel po osmi interceptorech a logistického zázemí, celkem 48 střel připravených k odpalu.

Klíčový princip je hit-to-kill: interceptor neexploduje v blízkosti cíle, ale přímo do něj narazí kinetickou energií odpovídající nárazu několikatunového vozidla v rychlosti přes Mach 8 (přibližně 9 800 km/h). Při takové srážce nepotřebujete trhavinu. Zásah ale vyžaduje mimořádnou přesnost navigace, a právě tu zajistil redesign z přelomu tisíciletí.

Pro srovnání: izraelský Arrow 3 operuje ještě výše, čistě mimo atmosféru, a je určen proti strategičtějším hrozbám s odhadovaným dosahem kolem 2 400 kilometrů. THAAD je mobilnější a flexibilnější, Arrow 3 zase pokrývá vyšší patro obrany. Americký Patriot PAC-3 naopak pracuje níže a blíže chráněnému bodu, je to poslední vrstva, která zachytí to, co THAAD propustí.

Štít proti Rusku, co to znamená v praxi

Formulace „neprostřelitelný“ je zkratka, která ale stojí na tvrdých datech. Proti jednotlivým nebo omezeným salvám balistických raket krátkého a středního doletu je THAAD mimořádně účinný protivník. Jeho testovací bilance 15:0 v operační konfiguraci nemá v americkém arzenálu obdobu.

Rusko ale disponuje širokým spektrem zbraní. Vedle klasických balistických raket provozuje hypersonické klouzavé hlavice typu Avangard, manévrující bojové hlavice na mezikontinentálních střelách s vícenásobnými hlavicemi a klamovými cíli, a také aerobalickou střelu Ch-47M2 Kinžal, kterou analytici z CSIS výslovně spojují se snahou komplikovat právě systémy typu THAAD. Proti těmto hrozbám už jedna baterie nestačí, rozhoduje celá vrstvená architektura obrany.

Americká protiraketová strategie z roku 2022 proto staví na kombinaci vrstev: THAAD nahoře, Patriot dole, námořní systém Aegis na lodích a na pevnině, to celé propojené sdílenými radarovými daty. Proti ruskému arzenálu jako celku nerozhoduje jeden systém, ale síť. THAAD je v ní ale jedním z nejtvrdších článků.

Osm baterií pro celý svět

Americká armáda má podle rozpočtových dokumentů pro fiskální rok 2026 strukturu na osm baterií THAAD. To je na globální pokrytí zoufale málo. Veřejně potvrzená trvalá rozmístění zahrnují Guam a Jižní Koreu. Dočasná krizová nasazení proběhla v Rumunsku v roce 2019, kdy THAAD pod operačním velením NATO dočasně kryl základnu Deveselu během odstávky systému Aegis Ashore, v Saúdské Arábii mezi lety 2019 a 2021 a v Izraeli od října 2024.

Každé přesunutí baterie do jednoho regionu znamená oslabení jiného. Pro Evropu a Českou republiku to má konkrétní důsledek: THAAD není standardní páteří evropské protiraketové obrany, tu tvoří systém EPAA s radary a střelami Aegis. Česká republika sama Patriot neprovozuje a buduje vyšší vrstvu protivzdušné obrany na systému SPYDER. Nasazení THAADu na evropské půdě je ale možné jako alianční posila v krizi, rumunský precedent to potvrdil.

Systém, který v devadesátých letech šestkrát za sebou minul cíl a málem skončil na smetišti dějin, dnes chrání americké spojence na třech kontinentech. Těch patnáct zásahů bez jediného selhání nevzniklo náhodou, jsou cenou za šest bolestivých lekcí, které Pentagon dokázal proměnit v konstrukci, jíž se dnes obávají i ti, kdo mají v arzenálu hypersonické zbraně.

Článek Americký THAAD minul cíl šestkrát za sebou, pak ho přestavěli od základu. Dnes je z něj štít, který neprostřelí ani Rusko se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Balistické rakety neničí Iron Dome

Video, které můžete vidět níže, ukazuje útok z Íránu odpálených balistických raket na Izrael a též snahu obrany o jejich likvidaci. V tomto případě je prezentován jako činnost izraelského systému Iron Dome, ale Armádní Zpravodaj se domnívá, že jde o omyl. BBC uvádí, že je určený k likvidaci raket krátkého doletu či granátů s dosahem od 4 do 70 km, ale vzhledem k tomu, že z Íránu je to do Izraele více než 1 000 km, jde o balistické rakety středního doletu, k jejichž eliminaci tedy není Iron Dome určen – k tomu existují Arrow a THAAD.

iZdroj fotografie: Armáda Spojených států amerických

Írán mohl použít k útoku zachycenému na videu celou škálu balistických raket, jichž má s potřebným dosahem hned několik. Wikipedia uvádí, že jde například o raketu Shahab-3 s doletem kolem 1 300 kilometrů, která má pohon na kapalné palivo a je zastaralá a nepřesná, ale rozhodně zůstává nebezpečná – hlavně proti městům plným civilistů. Třeba moderní raketa Sejil-2 má potom dolet dokonce 2 000 kilometrů a používá tuhé raketové palivo, přičemž je i přesná a může zničit nebo alespoň poškodit i nějaký zvolený strategický cíl.

Obranu zajišťuje Arrow a THAAD

Izrael si je nebezpečí útoku balistickými raketami vědom, a proto od 80. let 20. století pracoval na obraně. Výsledkem je systém Arrow, k němuž Wikipedia uvádí, že je určen proti raketám delšího doletu, tedy přesně zbraním, jakými může útočit Írán. Skládá se z radarů schopných zachytit nepřátelské hrozby na vzdálenost zhruba 500 kilometrů a používá dva typy protistřel označovaných jako Arrow-2 a Arrow-3, právě ty proti balistickým raketám nejspíše startují.

Zbraně budoucnosti: íránské drony Shahed vs. izraelské Harop – hrubá síla proti preciznosti, kdy obojí vyhrává úplně jinak

Arrow-2 je starší typ protistřely – létá rychlostí až Mach 9 a cíl ničí ve vzdálenosti asi 100 km výbuchem hlavice o hmotnosti 150 kg. Arrow 3 je potom větší a rychlejší, je schopen zničit rakety s ještě delším dosahem, a to v oblastech mimo zemskou atmosféru. Oba typy interceptorů mají radarové navádění, ale mnohé informace o nich jsou pochopitelně klasifikované.

Spojené státy americké navíc Izraeli poskytují baterii systému THAAD, aby protiraketovou obranu svého spojence vyztužily. Lockheed Martin ho popisuje jako systém určený na boj s balistickými raketami krátkého a středního doletu a také jeho střely jsou schopné lokalizované nepřátelské rakety zničit mimo zemskou atmosféru na vzdálenost zhruba 150 až 200 km.

Článek Záběry, jak vypadá boj proti íránským balistickým raketám. Žádný Iron Dome není ve hře, v Izraeli ho zajišťuje Arrow nebo THAAD se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.

Izraelskou PVO je možné zahltit

Židovská země má nejspíše nejschopnější protivzdušnou obranu na světě, jíž je schopna sestřelovat všechny typy hrozeb. Proti balistickým raketám je speciálně vyvinutý systém Arrow, uvádí Wikipedia, s několika verzemi střel, a na kratší vzdálenosti mu sekundují ještě systémy David’s Sling a Iron Dome. Tato obrana je pak doplněna americkým THAADem. I přes to by ale mohl Írán impozantní hradbou proniknout. Systémy totiž nefungují 100% a v případě odpalu více raket, střel i dronů, je možné ji zahltit, takže protistřely nějaké hrozby nezachytí.

iZdroj fotografie: Ali Rafiei / Creative Commons / CC BY

Írán přitom vyvinul několik typů raket schopných z jeho území do Izraele doletět, ale pokud by došlo k jejich odpalu, je podle redakce Armádního Zpravodaje hlavní otázkou, kolik jich dokáže najednou odpálit a jaké má jejich zásoby. Ale to platí i v případě izraelských protistřel. Těmi nejnebezpečnějšími balistickými raketami jsou pro Izrael každopádně Shahab-3, Sejil a Qassem Bassir, ačkoliv nejde o jediné rakety schopné do něj doletět.

Trio nebezpečných íránských raket

Íránská raketa Shahab-3 je odvozená od severokorejské No Dong 1, uvádí MissileTreat, a jelikož je na kapalné palivo, je s ní složitější a zacházení. Základní verze má dolet 1 300 km a unese hlavici o hmotnosti až 1 200 kg; má však děsivě malou přesnost 2,5 km. Hodí se tak k terorizování měst, ale také k tomu, aby zahltila obranu a udělala tím prostor vyspělejším raketám. Existovat však mají i vyspělejší verze s delším doletem a nejspíše i lepší přesností.

Analýza: íránský systém PVO Bavar-373 údajně vidí stealth letoun F-35 až na 120 km. Vyvinutý byl jako lepší náhrada ruského S-400

Rodina raket Sejil je potom velmi vyspělá a používá tuhé palivo, takže je mnohem snazší ji odpálit, a navíc nemusí být ani ve svislé poloze, uvádí Wikipedia. Existovat mají tři verze – ta základní je dvoustupňová a její dosah činí 2 400 km, ale nejlepší je Sejil-3, což má být dokonce raketa třístupňová s dosahem až 4 000 kilometrů. To znamená schopnost zasáhnout i většinu území Evropy nebo nemalou část Afriky, ale to jsou nepravděpodobné cíle.

iZdroj fotografie: Ukrajinské vojenské centrum (Militarnyi)

Co je na raketě nebezpečné, je její přesnost, dosahovat má totiž kolem 50 metrů. To sice nestačí k nějakému preciznímu ničení cíle bez vedlejších škod, ale vzhledem k hmotnosti hlavice až 1 500 kilogramů ho zásah minimálně vážně poškodí. V případě, že by Írán vyvinul jadernou pumu a dokázal hlavici zmenšit, raketa by mohla být velmi schopným a logickým nosičem.

A nakonec poslední přírůstek v teheránském arzenálu, raketa Qasem Basir, která má zasahovat s přesností 1 metru za pomoci optického navádění, a ke všemu je údajně schopna manévrovat, což ztěžuje její sestřelení. Dosah může být 1 200 až 1 400 km, ale není potvrzený, zatímco hlavice být těžká 0,5 t. Vzhledem k tomu, že byla její existence oznámena v květnu 2025, bude těchto raket jenom minimum, a možná ještě ani nevstoupily do služby.

Článek 3 íránské balistické rakety jsou nebezpečnější, než se zdá: prorazit totiž mohou i nejlepší izraelskou protivzdušnou obranu se nejdříve objevil na ArmádníZpravodaj.cz.