Americký THAAD minul cíl šestkrát za sebou, pak ho přestavěli od základu. Dnes je z něj štít, který neprostřelí ani Rusko

Příběh protiraketového systému THAAD patří k nejpozoruhodnějším zvratům v historii amerického zbrojního průmyslu. Mezi lety 1995 a 1999 šest po sobě jdoucích testovacích střeleb skončilo fiaskem, pokaždé z jiné příčiny, ale vždy se stejným výsledkem: interceptor cíl nezasáhl. V americkém Senátu zaznívaly hlasy, že po dalším neúspěchu „už žádný THAAD nebude“. Lockheed Martin musel s armádou uzavřít dohodu o sdílení nákladů do výše zhruba 1,9 miliardy korun pro případ, že nesplní požadované zásahy. A přesto se z tohoto zdánlivě mrtvého programu stal jeden z nejúčinnějších protiraketových systémů na světě.

Šest ran do prázdna

Série neúspěchů začala 13. prosince 1995 testem označeným FT-4. Následovaly pokusy FT-5 až FT-9, v březnu a červenci 1996, březnu 1997, květnu 1998 a březnu 1999. Každý selhal z jiného technického důvodu, ale dohromady vykreslily obraz systémového problému:

• FT-4: softwarová chyba v avionice interceptoru
• FT-5: vadný konektor při oddělení střely od nosného stupně
• FT-6: selhání elektroniky hledačky a kontaminace Dewarovy nádoby
• FT-7: kontaminované rozhraní baterie
• FT-8: elektrický zkrat způsobený cizím předmětem uvnitř střely
• FT-9: utržená tryska systému řízení polohy

Americký kontrolní úřad GAO to později shrnul nemilosrdně: příčinou nebyla smůla ani chybný princip, ale kombinace přetaženého harmonogramu, nedostatečné výrobní kázně, slabé kontroly kvality a nedůsledných pozemních testů. Pentagon tlačil na rychlé výsledky, výroba nestíhala držet standardy. Střela fungovala na papíře, ale v praxi ji zabíjely banální závady.

Přestavba, která zachránila program

Po šestém selhání stál THAAD na hraně zrušení. Pentagon ale vyhodnotil, že samotný princip kinetického zásahu (hit-to-kill, tedy přímá srážka s cílem bez použití trhaviny) je správný. Problém ležel v provedení, ne v konceptu. Program přešel z fáze technologické demonstrace do inženýrského vývoje (EMD) a interceptor prošel zásadním přepracováním.

Nešlo o softwarovou záplatu. Změny zasáhly samotné tělo střely: nový palubní počítač, válcový kontejner místo původní architektury, zrušení gyroskopického systému řízení náklonu, přesun avioniky kvůli posunu těžiště, nový palivový tank systému DACS s asi o 40 % větší zásobou paliva pro manévrování v koncové fázi letu, silnější trysky s přibližně o 10 % vyšším tahem a vylepšené řízení vektoru tahu na nosném stupni.

Výsledek? 10. června 1999 THAAD poprvé zasáhl cíl. O necelé dva měsíce později, 2. srpna, uspěl znovu. A od roku 2006, kdy začala nová testovací série s operačně konfigurovanými střelami, systém podle oficiálního přehledu amerického ministerstva obrany dosáhl patnácti úspěšných interceptů v patnácti pokusech. Žádná jiná americká protiraketová zbraň nemá tak čistou bilanci.

Jak THAAD funguje a proč je tak těžké ho překonat

THAAD (Terminal High Altitude Area Defense) je pozemní mobilní systém určený k ničení balistických raket krátkého a středního doletu v terminální fázi letu, tedy ve chvíli, kdy střela klesá k cíli. Interceptor zasahuje ve výškách zhruba 40 až 150 kilometrů, tedy na pomezí atmosféry a kosmu. Díky tomu dokáže zničit hlavici daleko od chráněného území a případné trosky dopadnou mimo obydlené oblasti.

Srdcem systému je radar AN/TPY-2, jeden z nejvýkonnějších přepravitelných radarů na světě. Pracuje v pásmu X a dokáže detekovat a sledovat balistické cíle na vzdálenost přesahující tisíc kilometrů. Jedna baterie THAAD se skládá z radaru, řídícího stanoviště, šesti odpalovacích vozidel po osmi interceptorech a logistického zázemí, celkem 48 střel připravených k odpalu.

Klíčový princip je hit-to-kill: interceptor neexploduje v blízkosti cíle, ale přímo do něj narazí kinetickou energií odpovídající nárazu několikatunového vozidla v rychlosti přes Mach 8 (přibližně 9 800 km/h). Při takové srážce nepotřebujete trhavinu. Zásah ale vyžaduje mimořádnou přesnost navigace, a právě tu zajistil redesign z přelomu tisíciletí.

Pro srovnání: izraelský Arrow 3 operuje ještě výše, čistě mimo atmosféru, a je určen proti strategičtějším hrozbám s odhadovaným dosahem kolem 2 400 kilometrů. THAAD je mobilnější a flexibilnější, Arrow 3 zase pokrývá vyšší patro obrany. Americký Patriot PAC-3 naopak pracuje níže a blíže chráněnému bodu, je to poslední vrstva, která zachytí to, co THAAD propustí.

Štít proti Rusku, co to znamená v praxi

Formulace „neprostřelitelný“ je zkratka, která ale stojí na tvrdých datech. Proti jednotlivým nebo omezeným salvám balistických raket krátkého a středního doletu je THAAD mimořádně účinný protivník. Jeho testovací bilance 15:0 v operační konfiguraci nemá v americkém arzenálu obdobu.

Rusko ale disponuje širokým spektrem zbraní. Vedle klasických balistických raket provozuje hypersonické klouzavé hlavice typu Avangard, manévrující bojové hlavice na mezikontinentálních střelách s vícenásobnými hlavicemi a klamovými cíli, a také aerobalickou střelu Ch-47M2 Kinžal, kterou analytici z CSIS výslovně spojují se snahou komplikovat právě systémy typu THAAD. Proti těmto hrozbám už jedna baterie nestačí, rozhoduje celá vrstvená architektura obrany.

Americká protiraketová strategie z roku 2022 proto staví na kombinaci vrstev: THAAD nahoře, Patriot dole, námořní systém Aegis na lodích a na pevnině, to celé propojené sdílenými radarovými daty. Proti ruskému arzenálu jako celku nerozhoduje jeden systém, ale síť. THAAD je v ní ale jedním z nejtvrdších článků.

Osm baterií pro celý svět

Americká armáda má podle rozpočtových dokumentů pro fiskální rok 2026 strukturu na osm baterií THAAD. To je na globální pokrytí zoufale málo. Veřejně potvrzená trvalá rozmístění zahrnují Guam a Jižní Koreu. Dočasná krizová nasazení proběhla v Rumunsku v roce 2019, kdy THAAD pod operačním velením NATO dočasně kryl základnu Deveselu během odstávky systému Aegis Ashore, v Saúdské Arábii mezi lety 2019 a 2021 a v Izraeli od října 2024.

Každé přesunutí baterie do jednoho regionu znamená oslabení jiného. Pro Evropu a Českou republiku to má konkrétní důsledek: THAAD není standardní páteří evropské protiraketové obrany, tu tvoří systém EPAA s radary a střelami Aegis. Česká republika sama Patriot neprovozuje a buduje vyšší vrstvu protivzdušné obrany na systému SPYDER. Nasazení THAADu na evropské půdě je ale možné jako alianční posila v krizi, rumunský precedent to potvrdil.

Systém, který v devadesátých letech šestkrát za sebou minul cíl a málem skončil na smetišti dějin, dnes chrání americké spojence na třech kontinentech. Těch patnáct zásahů bez jediného selhání nevzniklo náhodou, jsou cenou za šest bolestivých lekcí, které Pentagon dokázal proměnit v konstrukci, jíž se dnes obávají i ti, kdo mají v arzenálu hypersonické zbraně.